ECLI:CZ:US:2017:3.US.3494.16.1
sp. zn. III. ÚS 3494/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti doc. Ing. arch. Radka Kolaříka, zastoupeného Mgr. Jindřichem Šimberským, advokátem, sídlem Hořejší nábřeží 786/21, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. srpna 2016 č. j. 23 Cdo 1379/2016-296, proti výroku I. a II. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. října 2015 č. j. 1 Cmo 178/2015-254, ve znění opravného usnesení ze dne 20. listopadu 2015, a proti výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. července 2015 č. j. 52 Cm 42/2013-231, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §243f odst. 3 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Abbey, s. r. o., sídlem Terronská 727/7, Praha 6 - Bubeneč, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí (resp. napadených výroků), neboť jimi měla být porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; ústavní stížnost stěžovatel spojil s návrhem na zrušení ustanovení §243f odst. 3 věty druhé občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. (dále jen "o. s. ř."), které zní: "Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.".
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora označeným usnesením jednak (pro zpětvzetí žaloby) zastavil řízení ve věci žaloby vedlejší účastnice, jež se na stěžovateli domáhala zaplacení částky 12 970 679,92 Kč s příslušenstvím, jednak uložil vedlejší účastnici povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 301 290 Kč.
3. Jelikož se stěžovatel domníval, že mu náleží náhrada nákladů řízení přiznaná soudem první instance zvýšená o částku 720 192 Kč, podal proti nákladovému výroku městského soudu odvolání, jemuž Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rubrikovaným usnesením nevyhověl a usnesení městského soudu potvrdil.
4. Usnesení vrchního soudu napadl stěžovatel dne 9. 11. 2015 podáním označeným jako "Návrh na doplnění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. října 2015 č. j. 1 Cmo 178/2015-254 a návrh na vydání opravného usnesení". Návrhu na doplnění předmětného usnesení vrchní soud nevyhověl a (v rozporu s názorem městského soudu, jenž se ve shodě se stěžovatelem domníval, že nebyl vyčerpán celý předmět řízení), vrátil spis městskému soudu s přípisem ze dne 8. 2. 2015, dle kterého "podání žalovaného č. 1 z 9. 11. 2015 je třeba posoudit podle jeho obsahu, zda se nejedná o podané dovolání". Městský soud v návaznosti na závěr vrchního soudu e-mailem ze dne 17. 2. 2016 (tedy den po uplynutí lhůty k podání dovolání) vyzval stěžovatele, aby sdělil, zda předmětné podání nebylo určeno Nejvyššímu soudu coby dovolání. K této výzvě stěžovatel e-mailovou zprávou z následujícího dne potvrdil, že obsahem tohoto podání je dovolání. Obsah svého dovolání stěžovatel poté v mezích dříve uplatněných dovolacích důvodů upřesnil podáním ze dne 22. 2. 2016.
5. Následně Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání ústavní stížností napadeným usnesením odmítl, neboť stěžovatel v zákonné lhůtě neuvedl, v čemž spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání; současně uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 13 939 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že všechny podstatné náležitosti dovolání byly obsaženy již v podání ze dne 9. 11. 2015, neboť skutečnou jeho vůlí bylo "učinit takové podání a podat takový opravný prostředek, který je v intencích procesních předpisů způsobilý napravit excesivně chybové rozhodnutí odvolacího soudu, o jehož závadnosti neměl pochyb jak prvoinstanční soud, tak nejspíše posléze ani sám odvolací soud". Dospěl-li proto Nejvyšší soud k závěru, že jeho dovolání tyto podstatné náležitosti nemělo, odchýlil se dle stěžovatele od ustálené judikatury Ústavního soudu. Nadto stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká, že zcela pominul, že výzva vrchního soudu, zda nejde o podané dovolání, se do jeho dispozice dostala až po uplynutí dovolací lhůty, přestože samotný úkon byl stěžovatelem učiněn bezpečně v jejím průběhu. Porušením práva na spravedlivý proces by proto podle názoru stěžovatele bylo, jestliže by byl akceptovatelný postup, kdy by soud vyzval účastníka k odstranění tvrzených vad podání, avšak výzvu k odstranění vad podání by zaslal až po marném uplynutí příslušné lhůty.
7. Jelikož nákladový výrok napadeného usnesení Nejvyššího soudu považuje stěžovatel - z důvodu znění §243f odst. 3 o. s. ř. - za nepřezkoumatelný, spojil ústavní stížnost s návrhem na zrušení tohoto zákonného ustanovení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Proti napadeným rozhodnutím vrchního soudu a městského soudu však ústavní stížnost z níže uvedených důvodů (body 15 až 19) přípustná není.
IV.
Vlastní posouzení věci
9. V projednávané věci stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání proto, že neobsahovalo podstatné náležitosti, přestože veškeré podstatné náležitosti (již před jeho doplněním k výzvě soudu) obsahovalo; současně stěžovatel brojí proti tomu, že byl vyzván k odstranění vad dovolání v době, kdy již nebylo možné podání procesně relevantně doplnit.
10. Již ze samotné rekapitulace stížnostních námitek je zřejmé, že stěžovatelova ústavní stížnost je poněkud vnitřně kontradiktorní (původní podání ze dne 19. 11. 2015, které zjevně neobsahuje podstatné náležitosti dovolání, zpětně označuje za bezvadné dovolání, současně ale obecným soudům vytýká, že byl vyzván k odstranění vad tohoto podání pozdě); tento závěr přitom potvrzují i další skutečnosti.
11. Stěžovatel sice ex post tvrdí, že od počátku zamýšlel podat dovolání, je však zřejmé, že tomu tak nebylo, což nepřímo vyplývá i z obsahu spisového materiálu předchozí ústavní stížnosti stěžovatele, odmítnuté usnesením ze dne 10. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3852/15, dle kterého stěžovatel v rozhodné době zjevně neměl v úmyslu dovolání podat.
12. Přehlížet nelze rovněž skutečnost, že ani stěžovatelem doplněné "dovolání" ze dne 22. 2. 2016 není dovoláním formálně bezvadným. Ani z něj totiž není zřejmé, v jaké konkrétní právní otázce se měl odvolací soud odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu, tedy se kterými konkrétními rozhodnutími dovolacího soudu má být napadené rozhodnutí vrchního soudu v rozporu.
13. Proti nákladovému výroku usnesení Nejvyššího soudu pak stěžovatel žádné námitky v tom smyslu, že by mu kupř. byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení v nesprávné výši nebo že by nahrazované náklady řízení nebyly vedlejším účastníkem vynaloženy účelně, nevznáší, brojí pouze proti skutečnosti, že nákladový výrok nebyl Nejvyšším soudem vůbec odůvodněn. Za této procesní situace (absence konkrétních námitek) proto postačí připomenout, že otázka ústavní konformity §243f odst. 3 o. s. ř. dosud v řízení před Ústavním soudem žádné pochybnosti nevyvolala (srov. mutatis mutandis usnesení ze dne 13. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 863/15).
14. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je proto zjevně neopodstatněná.
15. Tato skutečnost má přitom nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným rozhodnutím (výrokům rozhodnutí) soudů první a druhé instance.
16. Z hlediska posouzení přípustnosti, resp. včasnosti ústavní stížnosti, totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, v účinném znění), či nikoliv.
17. Bylo-li podání stěžovatele - řádně - odmítnuto proto, že vůbec neobsahovalo důvod přípustnosti "dovolání", nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil".
18. Je tedy namístě uzavřít, že je-li předpokladem přípustné ústavní stížnosti vyčerpání mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), tedy jinými slovy je-li předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu o formálně bezvadném dovolání osoby podávající ústavní stížnost, je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno (v podrobnostech viz odůvodnění usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
19. V takovém případě pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutím městského soudu a vrchního soudu - považovat za přípustnou.
20. Na základě uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
21. Odmítnout musel rovněž stěžovatelův návrh na zrušení §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř., neboť takový návrh musí sdílet osud věcně neprojednatelné ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu