ECLI:CZ:US:2017:3.US.3552.16.1
sp. zn. III. ÚS 3552/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Benešové, zastoupené JUDr. Vladimírem Davidem, advokátem, sídlem Mírové nám. 48, Louny, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2016 č. j. 29 Cdo 3086/2016-100 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. prosince 2015 č. j. 5 Cmo 260/2015-62, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obce Měcholupy, sídlem Měcholupy 12, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá (po odstranění vad ústavní stížnosti jejím právním zástupcem) zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu tvrdíc, že jím Nejvyšší soud porušil její ústavně zaručené základní právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a že došlo taktéž k porušení čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") sp. zn. 33 Cm 332/2012 vyplývá, že stěžovatelka podala návrh na vydání směnečného platebního rozkazu, jímž měla být uložena vedlejší účastnici povinnost zaplatit směnečný peníz ve výši 700 000 Kč s příslušenstvím. Krajský soud jejímu návrhu vyhověl, vedlejší účastnice proti němu uplatnila řadu námitek, kromě jiného též upozorňovala, že směnku sice podepsal starosta, avšak její vystavení nebylo schváleno zastupitelstvem obce. Po provedeném dokazování krajský soud rozsudkem ze dne 20. 2. 2015 č. j. 33 Cm 332/2012-39 směnečný platební rozkaz zrušil s odůvodněním, že vystavení předmětné směnky nebylo schváleno zastupitelstvem obce, takže směnka vedlejší účastnici nezavazuje.
3. Na základě stěžovatelčina odvolání rozhodoval ve věci Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud"), který rozsudkem ze dne 1. 12. 2015 č. j. 5 Cmo 260/2015-62 potvrdil rozsudek krajského soudu. V odůvodnění se podrobně zabýval situacemi, v nichž je třeba k převzetí směnečného závazku schválení zastupitelstvem obce (města, kraje), a uzavřel, že v dané věci vedlejší účastnice ze sporné směnky materiálně zavázána být nemůže, jakkoliv jinak jde o platnou směnku; krajský soud tedy zrušením směnečného platebního rozkazu nepochybil.
4. Rozsudek vrchního soudu napadla stěžovatelka dovoláním, v němž uvedla, že jeho přípustnost opírá o ustanovení §237 občanského soudního řádu, které poté ocitovala. V další části se věnovala podrobně průběhu řízení, s popisem vybraných podání a obsahu soudních rozhodnutí (včetně upozornění na záměnu substantiv "představenstvo" a "zastupitelstvo" v rozsudku vrchního soudu). Až v závěru se vrátila k předpokladům přípustnosti a za důvod dovolání označila skutečnost, že rozhodnutí vrchního soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž jde o rozsudek, který závisí na vyřešení dvou právních otázek: 1) zda podléhá obecně jakékoliv vystavení směnky vlastní obcí jako územním samosprávným celkem, tedy při výkonu samostatné působnosti obce, schválení zastupitelstvem obce, 2) zda žalobce ze směnky vlastní, který je třetím držitelem směnky, je či není povinen tvrdit a prokázat důvod směnky, a zda lze z pouhé neexistence důkazů o tom, že nejde o směnku zajišťovací, vyvodit, že výstavce není ze směnky zavázán; jakož i zda nalézací, resp. odvolací soud je oprávněn či povinen zkoumat důvod vystavení směnky v případě, že žalovaná ze směnky ve svých námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu neuvedla, že jde o směnku zajišťovací. Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání usnesením ze dne 27. 7. 2016 č. j. 29 Cdo 3086/2016-100 odmítl. V odůvodnění konstatoval, že dovolání neobsahuje žádný údaj o tom, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení §237 občanského soudního řádu považuje za splněné, a že nejsou pochybnosti o tom, že pouhá citace tohoto ustanovení není řádným vymezením předpokladů přípustnosti dovolání. Posléze Nejvyšší soud dodal, že na řešení stěžovatelkou položených otázek právní posouzení věci vrchním soudem nespočívá, protože stěžovatelka přehlíží, že vrchní soud uzavřel, že starosta nemůže sám vytvářet vůli obce, kterážto zásada se uplatní vždy, jde-li o přijímání závazků, jež jsou pro příslušnou samosprávnou územní jednotku zásadní, a současně v poměrech dané věci dovodil, že sporná směnka nebyla směnkou platební a měla-li při vystavení důvod, muselo jít nutně o směnku zajišťovací (k podpisu směnky starostou odkázal na svoje judikaturní závěry v konkrétních usneseních, včetně v nich obsažených odkazů na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu).
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v původním návrhu (podaným bez právního zástupce) napadla rozsudek vrchního soudu s tvrzením jeho nezákonnosti a narušení zásady rovnosti účastníků řízení. Nezákonnost spatřuje v aplikaci názoru, že starosta nemůže sám vytvářet vůli obce, odmítla použití závěrů z nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 2574/14 (z rozsudku vrchního soudu přebírá jeho nesprávné označení jako "I. ÚS 2574/17"), protože se týkal města, v němž byla zřízena rada, zatímco vedlejší účastnice radu nemá, tudíž starosta má pravomoc jednat v působnosti rady. K porušení zásady mělo podle stěžovatelky dojít při dokazování a hodnocení důkazů, konkrétně tím, že vrchní soud uznal, že nemá povinnost tvrdit a prokázat důvod směnky, zároveň však na základě dokladů předložených vedlejší účastnicí dovodil, že nešlo o směnku platební, tudíž jde o směnku zajišťovací.
6. V doplnění ústavní stížnosti sepsaném (po výzvě k odstranění vad) právním zástupcem stěžovatelka setrvala na svém stanovisku obsaženém v původním podání (jeho obsah převzala s nepatrnými úpravami) a v petitu navrhla zrušení pouze usnesení Nejvyššího soudu (přitom proti němu žádné námitky, vyjma obecného tvrzení reprodukovaného výše v bodě 1., neformulovala).
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Rozdíly mezi petitem původního podání a petitem doplněného návrhu vyhodnotil Ústavní soud ve prospěch stěžovatelky (s přihlédnutím ke skutečnosti, že stěžovatelka se o odmítnutí jejího dovolání zmínila v původním návrhu a usnesení Nejvyššího soudu k němu přiložila); stricto sensu by totiž ústavní stížnost byla vůči každému z rozhodnutí opožděná.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního" práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
10. Žádné z takových relevantních pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal, a proto je její ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
11. Stěžovatelčiny námitky se koncentrují jednak do pravidel pro tvorbu vůle obce, jako právnické osoby, a podobě jejího projevu vůči třetím osobám, jednak do prokázání důvodu směnky (viz bod 5.), tedy do konstrukcí normovaných "podústavním" občanským právem, tím staví Ústavní soud do role, která mu nepřísluší. Stěžovatelka v obou záležitostech opakuje a graduje námitky vznesené již v průběhu řízení před obecnými soudy (srov. úvahy o povaze směnky a pravomoci obecních orgánů ve vyjádření k námitkám vedlejší účastnice - č. l. 32 až 34, v odvolání - č. l. 50 a oba dovolací důvody - č. l. 84 a 85); soudy na ně adekvátním způsobem reagovaly a zejména vrchní soud se s nimi fundovaně vypořádal. Přitom ponechává stranou pozornosti vlastní podstatu směnečné obligace, zejména její vznik, je-li dlužníkem veřejnoprávní korporace (v posuzované věci obec, a to obec, ve které se rada nevolí), a její odlišnost od samotného skripturního aktu. Právě tato odlišnost se projevila v závěru obecných soudů o neexistenci směnečné pohledávky stěžovatelky vůči vedlejší účastnici. Ústavní soud proto konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které respektovalo meze ústavnosti.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu