ECLI:CZ:US:2017:3.US.3599.16.1
sp. zn. III. ÚS 3599/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Dagmar Tabery, dříve Novákové, zastoupené Mgr. Ladislavem Hrubým, advokátem, sídlem Májová 608/23, Cheb, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2016 č. j. 21 Cdo 2801/2016-658, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. února 2016 č. j. 11 Co 12/2016-621, a proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 19. listopadu 2015 č. j. 12 C 174/2007-597, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Sokolově jako účastníků řízení, a obchodní společnosti DONEX PRAHA-CZ s. r. o., sídlem Komenského 131/10, Karlovy Vary, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Sokolově (dále jen "okresní soud") ze dne 19. 11. 2015 č. j. 12 C 174/2007-597 byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba, jíž se domáhala povolení obnovy řízení vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 12 C 174/2007 a řízení vedeného u Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 12 Co 413/2011 a bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
3. Dále napadeným usnesením krajského soudu v Plzni ze dne 9. 2. 2016 č. j. 11 Co 12/2016-621 bylo usnesení okresního soudu potvrzeno a bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2016 č. j 21 Cdo 2801/2016-658 bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání proti usnesení krajského soudu podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné pro nesplnění předpokladů jeho přípustnosti stanovených v §237 o. s. ř. a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
5. V původním řízení, které chtěla stěžovatelka obnovit, byla zamítnuta její žaloba podaná z titulu náhrady škody z pracovního úrazu, kterou se domáhala odškodnění náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti i po jejím skončení, a dále vyplácení renty, a úroku z prodlení. K zamítnutí došlo z důvodu neunesení důkazního břemene stěžovatelkou. Soudy svá rozhodnutí založily na zjištění, že stěžovatelka postupovala nedbale, konkrétně v rozporu s tehdy platným nařízením vlády č. 494/2001 Sb., kterým se stanoví způsob evidence, hlášení a zasílání záznamu o úrazu, vzor záznamu o úrazu a okruh orgánů a institucí, kterým se ohlašuje pracovní úraz a zasílá záznam o úrazu, svůj pád jako pracovní úraz nenahlásila zaměstnavateli, ač vypověděla, že si byla vědoma toho, že je nutno pracovní úraz ohlásit bez odkladu nadřízenému, pouze tuto skutečnost zapsala do sešitu, který nebyl zaměstnavatelem určen k zápisům pracovních úrazů, sama tento zápis podepsala, aniž by nadřízeného informovala o události, s tím, že ještě další dny i v době pracovní neschopnosti docházela do zaměstnání a plnila pracovní povinnosti, kdy následné lékařské vyšetření dne 25. 8. 2005 nepotvrdilo úrazový děj. Odvolací soud rovněž vyzdvihl, že svědkyně Jurečková, vyslechnutá tři roky po tvrzené události, uvedla, že vlastní pád stěžovatelky neviděla, svědkyně Korbelová pak nebyla schopna popsat, v jaké poloze se stěžovatelka po tvrzeném pádu nacházela a dokonce nepotvrdila ani její výpověď v tom, odkud před úrazem stěžovatelka šla a kam mířila, a dále že žalovaná strana nemohla zjistit existenci úrazu z potvrzení o pracovní neschopnosti, vystaveného od 16. 6. 2005 výslovně pro degenerativní změny páteře, neboť ošetřující lékařka skutečnost, že jde o pracovní neschopnost z titulu pracovního úrazu, na dokladu o pracovní neschopnosti nevyznačila.
6. Svoji žalobu na obnovu řízení stěžovatelka založila na nahrávce rozhovoru osob slyšených v pozici svědka v původním řízení, kteří na ní říkají "třináctého jsi spadla", s tím, že o existenci této nahrávky stěžovatelka věděla již v průběhu původního řízení, nemohla ji však bez své viny uplatnit, neboť ji nalezla až po právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Soud prvého i druhého stupně však dospěly k závěru, že tento důkaz pro ni nemůže přivodit příznivější rozhodnutí ve věci.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka polemizuje s hodnocením relevantnosti předložené nahrávky. Upozorňuje, že v původním řízení obecné soudy v zásadě nepovažovaly za zcela jistě prokázané ani to, že k nějakému pádu stěžovatelky ke konkrétnímu datu vůbec došlo. Naproti tomu existence pádu je nyní již jistá, jakož i to, že k němu mělo dojít dne 13. 6. 2005. Jde tedy o významný posun. Pokud soudy dospěly k závěru, že tímto důkazem, a to ani v kontextu s jinými důkazy provedenými v původním řízení, stále není prokázáno, že stěžovatelka utrpěla pracovní úraz, ani to, že v důsledku tohoto úrazu utrpěla škodu na zdraví, jejímž důsledkem je její invalidita, stěžovatelka se s tím nemůže ztotožnit. Tato nahrávka příznivější rozhodnutí pro stěžovatelku přivodit může, protože odpovídá jejímu skutkovému tvrzení ze žaloby, že k pracovnímu úrazu dne 13. 6. 2005 došlo, a to minimálně v tom směru, že tento den došlo k (nějakému) pádu stěžovatelky.
8. Stěžovatelka kromě toho namítá, že opakovaně navrhovala pořízení znaleckého posudku za účelem zjištění, zda jde o hlas její, Mgr. Stádníka a svědkyně Christophové. Tento návrh byl zamítnut pro nadbytečnost bez jakéhokoli vysvětlení, jde tedy o opominutý důkaz.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
11. Obnova řízení podle §228 o. s. ř. je mimořádný opravný prostředek, jenž představuje výrazný průlom do principu nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v soudním řízení. Obnova řízení umožňuje překonat překážku věci rozhodnuté a již skončený spor znovu projednat a rozhodnout, avšak zákon stanoví pro její povolení podmínky, jejichž nesplnění znamená zamítnutí návrhu. Podle §228 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. může účastník napadnout žalobou na obnovu řízení pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně, či lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení před soudem prvního stupně, v obou případech současně za podmínky, že pro něho mohou přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Účelem tohoto institutu je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku, jestliže tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o povolení obnovy řízení se tedy nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda jsou zde nové skutečnosti či důkazy, které ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné, pro žalobce příznivější, rozhodnutí, než které bylo dříve vydáno. V řízení o ústavní stížnosti brojící proti zamítnutí obnovy řízení je pak rozhodující, zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč v žalobě na obnovu předestřené skutečnosti takovými neshledaly.
12. Těmto požadavkům obecné soudy dostály, když vysvětlily, že žalobkyní označený důkaz, který v původním řízení z objektivních důvodů nemohl být okresním soudem proveden, může sloužit k prokázání toliko jediné skutečnosti, a to že žalobkyně dne 13. 6. 2005 upadla. Nemůže jím však být prokázáno, a to ani v kontextu s důkazy provedenými v původním řízení, že žalobkyně utrpěla úraz na pracovišti při plnění pracovních úkolů či v přímé souvislosti s ním, ani že v důsledku tohoto úrazu utrpěla škodu na zdraví, jejímž důsledkem je její invalidita. Pokud stěžovatelka s takovýmto závěrem obecných soudů nesouhlasí, pak její polemika se pohybuje toliko v rovině tzv. práva podústavního, kdy je nutno připomenout, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení soudů obecných.
13. Co se týče návrhu stěžovatelky na provedení znaleckého posudku za účelem identifikace hlasů na nahrávce, není vůbec zřejmé, proč jej stěžovatelka požaduje, když se nejeví, že by totožnost osob hovořících na nahrávce byla předmětem nějakého sporu a jakkoliv souvisela se zamítnutím její žaloby na obnovu.
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu