ECLI:CZ:US:2017:3.US.367.17.1
sp. zn. III. ÚS 367/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ing. Jaroslava Jandy, LL.M., Ph.D., zastoupeného JUDr. Vladimírem Kašparem, advokátem, sídlem Na Poříčí 116/5, Liberec 2, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 18. května 2012 č. j. KSLB 76 INS 22654/2011-A-29 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. ledna 2012 č. j. 2 VSPH 815/2012-A-68, spolu s návrhem na zrušení konkursu projednávaného u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci pod sp. zn. KSLB 76 INS 22654/2011, takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení konkursu se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem rozhodl, že v záhlaví uvedená soudní rozhodnutí "pozbývají platnosti", a také aby zrušil konkurs, jenž byl prohlášen na jeho majetek, přičemž tvrdil, že "okolnost[m]i jsoucí[mi] v rozporu s materiálním jádrem Ústavy" došlo k porušení celé řady základních práv a svobod, jež jsou mu zaručeny Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i k porušení ustanovení Listiny základních práv a svobod, jak jsou specifikovány v ústavní stížnosti. Současně stěžovatel požádal o přednostní projednání věci.
2. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
3. V prvé řadě nutno uvést, že stěžovatel se na Ústavní soud obrátil s návrhem na zahájení řízení, aniž by byl pro řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem. Z tohoto důvodu jej Ústavní soud vyzval, aby předložil plnou moc advokáta a také advokátem sepsaný návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti. Na základě této výzvy stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce předložil plnou moc a posléze "Doplnění ústavní stížnosti ze dne 31. 1. 2017", které bylo sice tímto právním zástupcem podepsáno, nicméně z jeho obsahu je patrno, že přes poučení, kterého se stěžovateli od právního zástupce dostalo, stěžovatel trval na tom, aby byla podána ústavní stížnost prakticky stejného obsahu jako jeho původní podání (které ostatně samotný stěžovatel označil jako nekvalifikované).
4. Povinnost právního zastoupení fyzických a právnických osob v řízení před Ústavním soudem, a to od samého počátku řízení, nelze chápat formálně, jiný postup by byl v rozporu se smyslem a účelem tohoto institutu, který spočívá především v tom, aby Ústavní soud nebyl zatěžován vadnými podáními či podáními, jež zjevně nemohou mít žádnou naději na úspěch, a mohl poskytovat včasnou ochranu tam, kde je tomu skutečně třeba. Takto pojímané povinnosti stěžovatel očividně nedostál, uložil-li svému právnímu zástupci, aby podal jím (tedy přímo stěžovatelem) sepsaný, nutno dodat ne zcela srozumitelný návrh na zahájení řízení. Namístě je tudíž závěr, že stěžovatel ve lhůtě, kterou mu Ústavní soud stanovil (naposledy) přípisem ze dne 26. 4. 2017, tj. do 15. 5. 2017, a ani po tomto datu, uvedenou vadu svého návrhu neodstranil.
5. Nadto jsou zde další důvody pro odmítnutí ústavní stížnosti. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
6. Směřuje-li ústavní stížnost proti shora označeným soudním rozhodnutím, z insolvenčního rejstříku Ústavní soud zjistil, že stěžovatel napadl výše uvedené usnesení Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího dovoláním, pro jeho vady však Nejvyšší soud dovolací řízení podle ustanovení §241b odst. 2 a §104 odst. 2 občanského soudního řádu zastavil, a to usnesením ze dne 28. 8. 2013 č. j. 29 NSČR 62/2013-A-83. Z výše uvedeného plyne, že stěžovatel (řádně) dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu neuplatnil, resp. nevyčerpal, a tudíž je ústavní stížnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. A uvedl-li stěžovatel, že ústavní stížnost přesahuje jeho vlastní zájmy, předpoklady projednání (jinak) nepřípustné ústavní stížnosti podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu nebyly splněny, a to z důvodu marného uplynutí jednoroční lhůty.
7. Domáhá-li se stěžovatel v ústavní stížnosti zrušení předmětného konkursu, o takovém návrhu je oprávněn rozhodovat pouze obecný, konkrétně pak insolvenční soud (viz §308 insolvenčního zákona), a nikoliv Ústavní soud (srov. §82 odst. 2 a 3 zákona o Ústavním soudu).
8. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. a), d) a e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2017
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj