ECLI:CZ:US:2017:3.US.3792.15.1
sp. zn. III. ÚS 3792/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů: a) R. J., b) L. J., c) G. J., d) E. D., e) O. K., f) J. K., všech zastoupených Mgr. Martinem Panuškou, advokátem, sídlem Vinohradská 938/37, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2015 č. j. 25 Cdo 3017/2015-291, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. února 2015 č. j. 53 Co 433/2014-259 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. května 2014 č. j. 8 C 187/2012-201, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a společnosti NH Hospital a. s., sídlem Okruhová 1135/44, Praha 13 - Stodůlky, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 23. 12. 2015 se stěžovatelé domáhali zrušení rozhodnutí uvedených v záhlaví, a to z důvodu porušení práv zakotvených v čl. 7, čl. 10 a čl. 31 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva na spravedlivý proces podle hlavy páté Listiny.
2. Stěžovatelé se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") proti vedlejší účastnici (dále jen "nemocnice") domáhali náhrady škody na zdraví způsobené usmrcením jejich příbuzné. Škoda měla nastat v době její hospitalizace tím, že nemocnice, navzdory zdravotnímu stavu příbuzné (ochrnutí levé poloviny těla, porucha psychických funkcí a rovnováhy, snížená soběstačnost s rizikem pádu), zanedbala dohled nad ní v době příjmu potravy při večeři dne 23. 8. 2010 a dostatečně ji nezabezpečila proti pádu, příbuzná upadla z lůžka na zem a uhodila se do hlavy a dalších částí těla, přičemž zaměstnankyně nemocnice (zdravotní sestra) nenahlásila tento pád službu konajícímu lékaři a neprovedla o něm ani příslušný denní záznam o mimořádné události na daném neurologickém oddělení, nebylo bezodkladně provedeno ani odpovídající vyšetření příbuzné; další den se zhoršil její zdravotní stav, následným vyšetřením mozku bylo zjištěno nitrolební poranění (krevní hematom), a příbuzná (po akutním chirurgickém zákroku dne 25. 8. 2010) v důsledku svého závažného zdravotního stavu zemřela dne 28. 8. 2010; příčinou úmrtí byl otok/edém mozku. Stěžovatelé se domáhali náhrady škody dle §444 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Obvodní soud rozsudkem ze dne 13. 5. 2014 č. j. 8 C 187/2012-201 ve výroku I. žalobu zamítl a výrokem II. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
3. K odvolání stěžovatelů ve věci samé a odvolání nemocnice proti nákladovému výroku rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 9. 2. 2015 č. j. 53 Co 433/2014-259 tak, že výrokem I. potvrdil prvostupňové rozhodnutí ve věci samé, a současně zrušil nákladový výrok ve vztahu mezi stěžovateli a nemocnicí; výrokem II. nepřiznal stěžovatelům ani nemocnici právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O náhradě nákladů prvostupňového řízení bylo rozhodováno znovu, a to usneseními okresního soudu ze dne 19. 1. 2016 č. j. 8 C 187/2012-298 (v daném usnesení rozhodl okresní soud též o náhradě nákladů dovolacího řízení, v němž bylo řešeno meritum věci), a ze dne 26. 4. 2016 č. j. 8 C 187/2012-324, a usnesením městského soudu ze dne 28. 11. 2016 č. j. 53 Co 225/2016-330.
4. Ve věci samé dospěly obvodní i městský soud (dle napadených rozsudků) k závěru, že nebyly naplněny některé z předpokladů odpovědnosti za škodu vyžadované ustanovením §420 odst. 1 a 2 občanského zákoníku. Podle soudů způsob usazení příbuzné na lůžku a způsob dohledu (asistence) nad ní při příjmu potravy nepředstavoval žádné protiprávní jednání či opomenutí (usazení bylo dle přání příbuzné na lůžku, odpovídalo jejímu zdravotnímu stavu a byl to i postup obvyklý a u ní používaný, bezprostřední důvod/mechanismus pádu nebyl v řízení zjištěn), následné neoznámení pádu příbuzné a neprovedení záznamu o pádu do dokumentace ze strany zaměstnankyně nemocnice nebylo v příčinné souvislosti se smrtí příbuzné, a provedení vyšetření mozku pomocí výpočetní tomografie (až) po 24 hodinách od pádu rovněž nepřestavovalo protiprávní postup (bezprostřední rentgenové vyšetření a vyšetření výpočetní tomografií po pádu by na úrazové změny v mozkové tkáni nepoukázalo a příbuzná by musela být následně sledována tak, jak se v daném případě ze strany zaměstnanců nemocnice i fakticky stalo; samotný klinický obraz příbuzné po pádu nevykazoval odchylky a rentgenové vyšetření provedené dopoledne 24. 8. 2010 nenaznačilo poškození hlavy příbuzné stěžovatelů). Obvodní soud současně konstatoval, že i kdyby byla dána příčinná souvislost mezi pádem a krvácením do mozku, nelze jednoznačný kauzální nexus vidět mezi úrazem a smrtí příbuzné. Městský soud k věci doplnil, že nebylo (rovněž) prokázáno, že by ošetřovatelský plán nemocnice a způsob jeho realizace byl v příčinné souvislosti s úmrtím příbuzné.
5. Stěžovatelé podali dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 1. 10. 2015 č. j. 25 Cdo 3017/2015-291 pro nepřípustnost podle §243c odst. 1 věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Podle Nejvyššího soudu se městský soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, pokud na věc neaplikoval ustanovení §420a občanského zákoníku, neboť škoda nemá původ v (charakteristické) povaze (provozní) činnosti nemocnice (poskytování stravy pacientům není činností zdravotnického zařízení, jejíž povaha by byla způsobilá vyvolat škodlivý následek spočívající ve smrti v důsledku úderu při pádu). Dovolací soud dále konstatoval, že závěr městského soudu o tom, že nemocnice neporušila právní povinnosti, se vztahuje i na prevenční povinnost ve smyslu §415 občanského zákoníku, přičemž nižší soudy neposuzovaly jen jednání službu konající zdravotní sestry.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že jejich příbuzná byla v nemocnici hospitalizována opakovaně a dle lékařských a propouštěcích zpráv této nemocnice, z testu kognitivních funkcí i vyšetření magnetickou rezonancí ze dne 19. 8. 2010, se její zdravotní stav postupně zhoršoval (levostranná hemiparéza, celkové zpomalení tempa řeči, myšlení a duševní činnosti, amentní stavy až dezorientace, neschopnost vykonávat běžné naučené věci, demence mírného až středně těžkého stupně). Z důvodu vyššího rizika pádu i nebezpečí krvácení, a to v souvislosti s medikací u příbuzné (medikace ředění krve), byl nad příbuznou při poslední hospitalizaci stanoven zvýšený dohled a v ošetřovatelském plánu diagnóza č. 4 a 17. Podle těchto diagnóz měla příbuzná částečnou poruchu příjmu potravy a ošetřovatelským plánem bylo (mimo jiné) zajištění podávání stravy, krmení a příjem tekutin, dále měla příbuzná riziko úrazu z důvodu poruchy pohybového ústrojí a ošetřovatelským cílem bylo (mimo jiné) odstranění rizikových faktorů a úprava prostředí, zajištění pomůcek pro bezpečnost, vhodná úprava okolí lůžka. Stěžovatelé namítli, že přes uvedené diagnózy č. 4 a 17, ošetřovatelský plán (přísný režim dohledu) a aktuální zdravotní stav jejich příbuzné, zaměstnanci nemocnice nepřistupovali k příbuzné se zvláštní péčí, nýbrž jako k běžnému pacientu, podceňovali rizika a stanovený režim nedodržovali. K jídlu posadili příbuznou stěžovatelů na lůžko s nohama svěšenýma dolů a zajistili ji jen lůžkovinami, nechali ji samotnou (bez dohledu). Podle stěžovatelů nemocnice porušila právní povinnost tím, že dostatečně nezajistila bezpečnost jejich příbuzné při jedné z nejrizikovějších fází hospitalizace - při podávání stravy, kdy se pacient nenachází v zabezpečené poloze vleže na lůžku. Pacient by měl v nemocnici obdržet péči, která odpovídá jeho zdravotnímu stavu, a to tím více, kdy samo nemocniční zařízení si stanoví přísný režim dohledu nad daným pacientem. V této souvislosti stěžovatelé zmínili, že povinností nemocnice je pokud možno úplně eliminovat rizikové faktory, mezi které nesporně patří riziko pádu při podávání stravy. Podle znalkyň specializovaných na ošetřovatelství (pozn. znalkyně podaly znalecký posudek v trestním řízení vedeném proti zdravotní sestře nemocnice) je eliminace rizika pádu pacienta jedna z nejdůležitějších povinností ošetřovatelského personálu nemocnice. K eliminaci rizik musí být zaměstnanci nemocnice proškoleni a nemocnice musí mít vnitřní předpisy upravující postup pro prevenci pádů pacientů. Takové předpisy však nemocnice neměla a její zaměstnanci nebyli v tomto směru edukováni.
7. Podle stěžovatelů bylo soudy provedené dokazování nedostatečné a odporující zásadě přímosti provádění důkazů. Uvedli, že za účelem prokázání neutěšených organizačních podmínek v nemocnici navrhovali provést důkazy propouštěcími zprávami ohledně příbuzné a výslechem znalkyně se specializací na ošetřovatelství. Obvodní soud však provedl pouze důkaz trestním spisem týkajícím se trestního stíhání zaměstnankyně nemocnice - zdravotní sestry (jež měla službu v době pádu příbuzné), zatímco další důkazní návrhy stěžovatelů zamítl. Namítli, že znalci sice byli již vyslechnuti v trestním řízení, avšak to bylo vedeno striktně za účelem zjištění existence trestní odpovědnosti dané zdravotní sestry, nikoliv za účelem zjištění občanskoprávní odpovědnosti nemocnice. Podle stěžovatelů realizace jejich práva účastnit se v trestním řízení dokazování (jež se vztahovalo k trestní odpovědnosti zdravotní sestry), nemůže plně saturovat jejich právo prokazovat občanskoprávní odpovědnost nemocnice. Podle stěžovatelů zaměstnankyně nemocnice byla zproštěna obžaloby, neboť způsob její péče o příbuznou byl obvyklý (standardní) a nevybočil z běžného režimu v nemocnici zastávaného nemocničním personálem. Z trestněprávního hlediska však (na rozdíl od nyní řešené věci) nebylo podstatné, že tento režim péče nebyl zvolen nemocnicí správně s ohledem na diagnózy č. 4 a 17. Podle stěžovatelů dále pro trestní soud byla důležitá polemika dvou znalkyň (přibraných do trestního řízení) se specializací na ošetřovatelství, zda "částečná asistence" při jídle znamená přímo krmení pacienta nebo pouze nakrájení stravy. V daném trestním řízení však nebyla vyjasněna podstatná otázka pro nyní projednávanou občanskoprávní věc, zda i v případě povinnosti zaměstnance nemocnice (zdravotní sestry) toliko stravu nakrájet (tj. nikoliv krmit) nemá být pacient (příbuzná) v průběhu jídla pod dohledem zaměstnance nemocnice.
8. Stěžovatelé dále připomenuli, že obvodní soud zpochybnil příčinnou souvislost mezi pádem (úrazem) a smrtí příbuzné, avšak daná příčinná souvislost byla jasně vyjádřena znalci (prof. MUDr. Ivan Bouška, CSc. a MUDr. Václav Horák). K tomu uvedli, že za účelem prokázání příčinné souvislosti mezi pádem a úmrtím příbuzné navrhli provést výslech znalce ze soudního lékařství, avšak obvodní soud vycházel jen z listin obsažených v trestním spise (dokazování bylo nedostatečné).
9. Stěžovatelé namítli, že jejich příbuzná byla ponechána bez vyšetření a adekvátní pomoci až do druhého dne odpoledne, kdy již nebylo možno její smrti zabránit; vyšetření mozku výpočetní tomografií bylo provedeno pozdě (s ohledem na rizika jejího zdravotního stavu).
10. Podle stěžovatelů měly soudy aplikovat ustanovení §420a občanského zákoníku, neboť podle stěžovatelů i péče o pacienta mimo operační sál je provozní činností nemocničního zařízení.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
13. V dané věci má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí, neboť vycházejí z relevantních ustanovení občanského zákoníku, skutkové i právní závěry soudů jsou dostatečným způsobem odůvodněny, a nelze je v tomto směru označit za svévolné či excesivní. Ústavní soud neshledal ani protiústavní opomenutí důkazů a pro věc stěžejních námitek vznesených stěžovateli. Stěžovatelé v ústavní stížnosti zejména opakují svou argumentaci již uplatněnou v předchozích řízeních, na kterou soudy dostatečně reagovaly; je třeba připomenout, že je záležitostí (občanskoprávních) soudů, a nikoliv Ústavního soudu, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly je při řešení konkrétních případů.
14. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že věc měla být namísto ustanovení §420 občanského zákoníku soudy posouzena podle jeho ustanovení §420a. V daném případě jde o otázku aplikace tzv. podústavního práva, a tedy i otázku jeho správné interpretace, jež aplikaci nutně předchází. Ústavnímu soudu však zásadně nepřísluší do řešení těchto otázek zasahovat, posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí soudů. Na dovolací námitku stěžovatelů, že v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu měly nižší soudy aplikovat ustanovení §420a občanského zákoníku, Nejvyšší soud v napadeném usnesení reagoval tak, že neshledal odklon nižších soudů v této problematice od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a poukázal na kritérium spočívající v typických (charakteristických) vlastnostech provozu nemocničního zařízení projevujících se navenek. Podle Ústavního soudu vyložily Nejvyšší soud i soudy nižší podstatu odpovědnostního režimu, který bylo nutno na případ příbuzné stěžovatelů použít, přičemž tento postup neodporuje ústavnímu pořádku. Z nyní předestřených tvrzení stěžovatelů (stěžovatelé obdobně jako v dovolání poukázali na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. 25 Cdo 3490/2012, a dále i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. 25 Cdo 2542/2003 s tím, že v jejich věci nešlo o "lékařský zákrok") ani Ústavnímu soudu nevyplývá, že by Nejvyšší soud vůči stěžovatelům postupoval nedůvodně odlišně a v rozporu s jimi uváděnou předchozí judikaturou Nejvyššího soudu, jež se zabývá odpovědnostními následky odborných lékařských zákroků.
15. Námitka stěžovatelů, kterou zpochybňují závěr obvodního soudu, že nebyla naplněna příčinná souvislost mezi pádem (úrazem) příbuzné a její smrtí, by byla v řízení o ústavní stížnosti relevantní pouze v případě, kdy by podle soudů byl naplněn odpovědnostní předpoklad spočívající v porušení právní povinnosti ze strany nemocnice (ve vztahu ke způsobu usazení příbuzné a dohledu nad ní při příjmu stravy). Tak tomu však v dané věci nebylo. Obvodní a městský soud vzaly za prokázané, že nedošlo k naplnění tohoto prvního předpokladu vzniku odpovědnosti za škodu (kauzální nexus soudy zkoumaly pouze ve vztahu mezi neoznámením pádu lékaři a neprovedením záznamu o mimořádné události zdravotní sestrou na jedné straně a úmrtím příbuzné na straně druhé).
16. Stěžovatelé dále namítli, že soudy nevyhověly jejich (konkrétním) důkazním návrhům. Z vyžádaného spisu obvodního soudu vyplývá, že stěžovatelé na prvním jednání obvodního soudu dne 2. 4. 2014 (čl. 181 spisu) navrhli důkaz propouštěcími zprávami nemocnice ze dne 12. 8. a 24. 8. 2010 z důvodu prokázání jejich tvrzení, že se zdravotní stav jejich příbuzné zhoršil, a bylo tedy třeba u ní pravidelného dohledu, nebylo možno ji nechat o sobě rozhodovat. Současně stěžovatelé navrhli i výslech znalce MUDr. Horáka z oboru zdravotnictví - soudní lékařství, a znalkyně Mgr. Matušinské z oboru zdravotnictví - ošetřovatelská péče, a to s poukazem na "specifika civilního řízení". Na druhém jednání dne 13. 5. 2014 (čl. 194 spisu) obvodní soud zamítl tyto důkazní návrhy pro nadbytečnost (takové odůvodnění uvedl i poté v napadeném rozsudku); městský soud se ztotožnil s tím, že provedené dokazování bylo dostatečné (viz jeho napadený rozsudek). Ústavní soud neshledal v uvedeném postupu obvodního a městského soudu porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů; soudy se nedopustily tzv. opomenutí důkazů ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Rozhodování o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by soud musel vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí věci. Soud tedy v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nebytné dosavadní stav dokazování doplnit. Pokud soudy (přiléhavě) vysvětlí, proč navržené důkazy neprovedly (v daném případě, proč považují provedení navržených důkazů za nadbytečné), není důvod označit jejich postup z hlediska ochrany základních práv účastníků řízení za vadný. Ve věci stěžovatelů je zřejmé, že jejich příbuzná upadla při hospitalizaci trvající od 16. 8. do 24. 8. 2010; soudy činily rozsáhlé dokazování (mimo jiné) k otázce zdravotního stavu příbuzné stěžovatelů v rozhodné době; obvodní soud provedl na jednání dne 2. 4. 2014 listinné důkazy - znalecké posudky MUDr. Horáka i Mgr. Matušinské, vyhotovené pro účely trestního řízení (vedeného proti zdravotní sestře nemocnice), a protokoly z hlavního líčení daného trestního řízení o výpovědích uvedených dvou znalců (čl. 126 a 129 spisu); obsah propouštěcí zprávy ze dne 24. 8. 2010 je zahrnut v provedeném listinném důkazu (je obsažen ve znaleckém posudku MUDr. Horáka).
17. S výše uvedeným úzce souvisí i námitka stěžovatelů, podle které byl proveden jen důkaz trestním spisem ve věci trestního stíhání uvedené zdravotní sestry, avšak účast stěžovatelů (jako poškozených) v trestním řízení nemůže plně saturovat jejich právo prokazovat skutečnosti v občanskoprávním řízení. Rovněž tuto výtku však shledal Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou. Její podstatou je nesouhlas stěžovatelů s tím, že obvodní soud neprovedl výslech výše uvedených dvou znalců. Je možno souhlasit se stěžovateli v tom, že předmět (a účel) trestního řízení vedeného proti zmíněné zaměstnankyni nemocnice není totožný s předmětem daného občanskoprávního řízení vedeného k otázce odpovědnosti nemocnice za škodu. To však "automaticky" neznamená, že by občanskoprávní soud musel (vždy) provést znovu výslech znalců, kteří vypracovali znalecké posudky a byli rovněž vyslechnuti v trestním řízení k otázkám, jež jsou rovněž předmětem (následného a souvisejícího) občanskoprávního řízení (zde k otázce zdravotního stavu příbuzné, postupu při péči nemocničního personálu o příbuznou, příčinách smrti příbuzné). Není nepřípustné provést písemný znalecký posudek, zpracovaný mimo aktuální (občanskoprávní) řízení, jako listinný důkaz v aktuálním občanskoprávním řízení. Rovněž tak není vyloučeno číst jako listinný důkaz protokol o hlavním líčení, ve kterém je zaznamenána výpověď v trestním řízení ustanoveného znalce. Obvodní soud provedl důkaz uvedenými listinami na jednání dne 2. 4. 2014 a stěžovatelé měli dostatečný prostor se k nim vyjádřit. Z vyžádaného spisu (konkrétně protokolu o jednání dne 2. 4. 2014 a 13. 5. 2014) se nepodává tvrzení stěžovatelů, v čem považují takto provedené listinné důkazy, vypovídající o znaleckých závěrech, za nedostatečné, a jaké další konkrétní otázky by měly být při (jimi navrženém) novém výslechu daných dvou znalců položeny a které nové skutečnosti zjištěny (stěžovatelé při jednání poukázali toliko na odlišnost předmětů řízení trestního a občanskoprávního, a na zdravotní stav jejich příbuzné).
18. Stěžovatelé zpochybnili rovněž závěr soudů, podle kterého provedení vyšetření mozku příbuzné výpočetní tomografií po 24 hodinách nepředstavovalo porušení právní povinnosti; poukázali na to, že příbuzná zůstala bez jakéhokoliv vyšetření a pomoci do odpoledne 24. 8. 2010. Podle Ústavního soudu se však soudy otázkou péče zaměstnanců nemocnice (zdravotních sester i lékařů) o příbuznou stěžovatelů po jejím pádu řádně zabývaly a vycházely z dostatečně provedeného dokazování (jejich závěr má oporu v provedeném dokazování). Z důkazů soudům zjevně nevyplynulo (srov. zde odst. 4), že by zaměstnanci nemocnice byli vůči příbuzné po jejím pádu pasivní a k (lékařské) péči o ni došlo až vyšetřením výpočetní tomografií odpoledne dne 24. 8. 2010; soudy rovněž hodnotily otázku včasnosti daného typu vyšetření. Ústavní soud není přitom povolán k tomu, aby v další instanci přehodnocoval provedené důkazy a korigoval skutkové závěry soudů (stejně tak jako závěry v rovině tzv. podústavního práva).
19. V ústavní stížnosti konečně stěžovatelé, obdobně jako v předchozích řízeních, trvali na tom, že nemocnice porušila právní povinnost, resp. dostatečně jejich příbuznou proti pádu nezabezpečila a neprováděla nad ní při příjmu stravy řádný dohled, a v tomto směru neměla nemocnice ani interní předpisy a své zaměstnance k prevenci pádů pacientů neproškolila (poukázali na zdravotní stav příbuzné a diagnózy podle ošetřovatelského plánu, a na způsob usazení příbuzné na lůžku). Uvedená argumentace stěžovatelů představuje především polemiku s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy, přičemž stěžovatelé je hodnotí tak, že dospívají k jiným skutkovým a návazným právním závěrům. Ústavní soud však není "superrevizní" instancí v systému obecné justice, přezkoumávající celkovou zákonnost (či věcnou správnost) soudních rozhodnutí. Z tohoto důvodu platí, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad tzv. podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí (občanskoprávních) soudů, a Ústavní soud do daného procesu může zasáhnout toliko tehdy, jestliže případné pochybení má za následek porušení ústavnosti. Ústavní soud není oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s tímto hodnocením sám neztotožňoval; výjimkou z tohoto pravidla pak jsou případy, kdy mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry panuje tzv. extrémní nesoulad, zpravidla vyvolaný zjevným věcným omylem nebo evidentní logickou chybou. Vybočení takové intenzity však Ústavní soud v dané věci nezjistil. Soudy se výtkami nastolenými ze strany stěžovatelů zabývaly a reagovaly na ně, vycházely z přiléhavě provedeného dokazování (závěry měly v provedeném dokazování podklad), a své konkluze v odůvodnění napadených rozhodnutí srozumitelně a racionálně odůvodnily.
20. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu