ECLI:CZ:US:2017:3.US.3806.15.1
sp. zn. III. ÚS 3806/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti T-CZ, a. s., sídlem Na Strži 241/28, Praha 4 - Krč, zastoupené Mgr. Lukášem Lorencem, advokátem, sídlem Elišky Peškové 735/15, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2015 č. j. 30 Cdo 3481/2015-730 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. ledna 2015 č. j. 1 Co 33/2014-689, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a společnosti RADOM, s. r. o., sídlem Jiřího Potůčka 259, Pardubice VII - Trnová, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") požadovala, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zdržet se užívání softwaru, kterým je vybaveno zařízení VS 47 k propojování se všemi výrobky, a zdržet se neoprávněného vytěžování relační databáze, kterou je vybaveno zařízení VS 47 k propojování se všemi výrobky. Stěžovatelka tvrdila, že vyrábí a dodává na trh zařízení (soupravu) VS 47 umožňující radiové spojení vlaku s dopravní infrastrukturou; jde o uzavřený systém navzájem hardwarově a softwarově propojených závislých bloků (částí), které mezi sebou komunikují pomocí interní sběrnice za použití neveřejné relační databáze. Dále uvedla, že vedlejší účastnice vyrábí a uvádí na trh zařízení MTR 10 CAB Radio (a další) určená k hlasové komunikaci v sítích GSM a TRS. Podle stěžovatelky provádí vedlejší účastnice dodávku a montáž svých zařízení zákazníkům tak, že propojuje své zařízení se zařízením VS 47, kdy odstraní část (blok) ze zařízení VS 47 a nahradí ji svým zařízením (MTR 10 CAB Radio), přičemž ke komunikaci obou zařízení (stěžovatelky a vedlejší účastnice) je užíván software a relační databáze zařízení VS 47. Podle stěžovatelky však zařízení VS 47 není k propojování s jinými zařízeními určeno ani vybaveno (bez odpojení některého z bloků není propojení možné). Zásahem do softwaru a relační databáze zařízení VS 47 jsou podle stěžovatelky porušována její autorská práva; autorem je její zaměstnanec.
3. Krajský soud rozsudkem ze dne 19. 12. 2013 č. j. 50 C 12/2013-621 žalobu zamítl a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení. Krajský soud vyšel ze zjištění, podle kterých zařízení VS 47 bylo vyvinuto a vyráběno státním podnikem TESLA Pardubice, s. p., a na trh je dodával tento státní podnik, později i společnost HTT - TESLA Pardubice, s. r. o. Poté je dodávala na trh i stěžovatelka (vznikla v roce 1997; není právní nástupkyní uvedených dvou právnických osob) a první úpravy zařízení prováděla až v roce 2000. Do té doby stěžovatelka dodávala na trh zařízení v původním provedení (společností HTT - TESLA Pardubice, s. r. o.); k softwaru a relační databázi (vč. "komunikačního protokolu") u těchto zařízení nemá stěžovatelka práva duševního vlastnictví. Tato práva nemohla nabýt ani kupní smlouvou z roku 1998 od společnosti HTT - TESLA Pardubice, s. r. o., neboť jí nabyla pouze zboží a výrobní dokumentaci. Krajský soud tedy uzavřel, že nemůže podle petitu žaloby uložit vedlejší účastnici povinnost zdržet se užívání veškerého softwaru a relační databáze ve všech zařízeních VS 47, neboť na trhu jsou zařízení VS 47, která stěžovatelka nevyrobila a nemá ani autorská práva k jejich softwaru a relační databázi, a dále zařízení VS 47, která sice stěžovatelka vyrobila (podle výrobní dokumentace koupené v roce 1998), ale opět nemá k jejich softwaru a relační databázi autorská práva. K tomuto závěru krajský soud dodal, že nebylo jeho povinností, naopak by bylo porušením zásady rovnosti účastníků řízení, poučovat stěžovatelku, jak má svůj závěrečný návrh žaloby upravit (s ohledem na průběh řízení a její vlastní skutková tvrzení), aby bylo možno žalobě vyhovět; samotný žalobní petit krajský soud považoval za určitý a srozumitelný. Dále krajský soud k věci uvedl, že nevzal za prokázané tvrzení stěžovatelky, podle kterého její zaměstnanec vytvořil u zařízení VS 47 koncepčně zcela odlišný software a relační databázi oproti původnímu zařízení VS 47 [§17 odst. 1 a 5 zákona č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon); §58 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), dále jen "nový autorský zákon"]. Podle krajského soudu stěžovatelka neuvedla ani neprokázala, jaké položky softwaru a relační databáze, kdy a který zaměstnanec stěžovatelky vyvinul; naopak bylo prokázáno (i výpovědí zaměstnance stěžovatelky), že současné zařízení VS 47 dodávané stěžovatelkou obsahuje z 30% původní software a ze 70% původní hardware, zhruba 20% nového softwaru přitom vychází z principů původního softwaru, a "komunikační protokol" nezbytný k propojení zařízení VS 47 s jinými zařízeními zůstal z 90% nezměněn. Podle krajského soudu stěžovatelka netvrdila a neprokázala, které konkrétní počítačové programy (části softwaru) jsou nyní u daných zařízení nové, nebo naopak původní, anebo vystavěné na principech počítačových programů původního zařízení VS 47. Současně krajský soud uzavřel, že stěžovatelka netvrdí, že by vedlejší účastnice užívala neoprávněně software a relační databázi vyvinuté stěžovatelkou, toliko brojí proti propojování dvou typů zařízení; samotné propojování prvků programového a technického vybavení však není protiprávní, počítačové programy jsou určeny ke komunikaci s ostatními prvky počítačového systému a s uživateli. Podle krajského soudu bylo zjištěno, že zařízení VS 47 neobsahuje žádné účinné technické prostředky ochrany proti propojení; k propojení postačí znát "komunikační protokol" (ten je z 90% v původní podobě), jehož užívá i vedlejší účastnice (vedlejší účastnice nezasahuje do softwaru a nemodifikuje jej). Podle krajského soudu tedy vedlejší účastnice užila bezúplatnou zákonnou licenci [§66 odst. 1 písm. e) nového autorského zákona].
4. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 20. 1. 2015 č. j. 1 Co 33/2014-689 prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Ztotožnil se se závěrem, podle kterého stěžovatelka netvrdila a neprokázala svá autorská práva k předmětu ochrany - softwaru a relační databázi zařízení VS 47 [nekonkretizovala a neprokázala kdy, kde a jak byly software a relační databáze (jaké jejich části) dovyvinuty zaměstnancem stěžovatelky]. Otázku užití bezplatné zákonné licence vrchní soud pro nadbytečnost neřešil. Vrchní soud se neztotožnil se závěrem krajského soudu o určitosti žalobního petitu, neboť shledal nedostatečným označení softwaru, jehož ochrany se stěžovatelka domáhala, a za neurčité považoval vrchní soud i formulace o propojování "se všemi výrobky" a o "neoprávněném vytěžování relační databáze". Podle vrchního soudu však, i kdyby krajský soud vyzval stěžovatelku k upřesnění petitu v těchto částech, nemělo by to vliv na jinak správný závěr krajského soudu ve věci.
5. Stěžovatelčino dovolání odmítl pro nepřípustnost Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 9. 2015 č. j. 30 Cdo 3481/2015-730. Podle dovolacího soudu stěžovatelka nevymezila právní otázku, při jejímž řešení by se vrchní soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně, na které by záviselo rozhodnutí vrchního soudu; případná vada postupu krajského soudu ohledně jeho poučovací povinnosti ve vztahu k závěrečnému žalobnímu návrhu neměla vliv na rozhodnutí ve věci. Podle Nejvyššího soudu dále otázka ochrany díla vytvořeného za použití díla již existujícího nebyla rovněž otázkou, na níž by záviselo rozhodnutí vrchního soudu, neboť stěžovatelka neprokázala ani existenci autorského díla, které vytvořil její zaměstnanec, a ani jeho výlučné autorství. Podle Nejvyššího soudu pak otázka nesení důkazního břemene není otázkou dosud v rozhodovací praxi neřešenou; důkazní břemeno leželo na straně stěžovatelky (nebylo povinností vedlejší účastnice prokazovat, že někdo jiný než stěžovatelka má k softwaru a relační databázi autorská práva).
II.
Argumentace stěžovatelky
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že jí Nejvyšší soud odepřel svým formalistickým postupem přezkum a nesprávně uzavřel, že nevymezila, v čem spatřuje přípustnost dovolání. Stěžovatelka má naopak za to, že v dovolání dostatečně vymezila právní otázku, při jejímž řešení se vrchní soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a sice uvedla, že soud nemůže vyřešit otázku aktivní věcné legitimace žalobce (stěžovatelky), aniž by si nejdříve postavil na jisto (odstraněním nedostatků petitu), kterých práv se žalobce (stěžovatelka) domáhá a v jakém rozsahu. V opačném případě je podle stěžovatelky závěr o neúspěšnosti (její) žaloby předčasný a nesprávný. Podle stěžovatelky Nejvyšší soud na tyto její argumenty nereagoval a neshledal ani rozpor závěrů vrchního soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2014 sp. zn. 30 Cdo 1465/2004. Stěžovatelka je přesvědčena, že předestřená právní otázka jasně z dovolání vyplývala a není její povinností ji "formulovat striktně jako právní větu".
7. Vrchnímu soudu stěžovatelka vytkla, že pouze aproboval závěry krajského soudu, aniž by reagoval na její odvolací argumentaci, s výjimkou odvolací námitky týkající se určitosti petitu a poučovací povinnosti krajského soudu. Stěžovatelka má závěr vrchního soudu ohledně otázky relevance nesplnění poučovací povinnosti krajským soudem v dané věci za nesprávný. Podle stěžovatelky totiž vada spočívající v tom, že ji krajský soud nevyzval k upřesnění petitu podle §43 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), mohla mít vliv na rozhodnutí ve věci. Vrchní soud nemůže (nemohl) předvídat, jak by stěžovatelka na výzvu žalobní návrh upravila. Současně byl pro stěžovatelku překvapivým závěr vrchního soudu, podle kterého byl jí formulovaný závěrečný návrh (byl-li by převzat do výroku rozhodnutí) materiálně nevykonatelný. Podle stěžovatelky jí také vrchní soud ve svém rozsudku až ex post vytkl, jaké všechny skutečnosti neprokázala (zejména kdy, jak a kde byly software a databáze dovyvinuty), přestože o povinnosti prokázání nebyla předtím krajským soudem poučena podle §118 a §118a o. s. ř.
8. Proti závěrům krajského soudu stěžovatelka uvedla, že krajský soud především na základě výpovědi jejího zaměstnance (svědka) uvážil o nedostatku její aktivní věcné legitimace. Krajský soud se při zkoumání otázky autorství a možnosti vzniku nového autorského díla spokojil pouze s procentuálními údaji uváděnými tímto svědkem ohledně novosti či původnosti blíže neurčených částí softwaru a databáze zařízení VS 47. Podle stěžovatelky však s ohledem na §2 odst. 4 nového autorského zákona může být předmětem autorského práva i dílo vzniklé zpracováním díla jiného (jak tomu bylo i v daném případě). Výpověď daného zaměstnance nevylučuje možnost, že vytvořil v zaměstnaneckém poměru přepracováním nové autorské dílo; v řízení nevyšlo najevo, že by k softwaru a relační databázi měl jiný třetí subjekt "lepší právo" než stěžovatelka. Společnosti, které v minulosti vyráběly zařízení VS 47, již právně neexistují a stěžovatelce "nelze upírat nároky k softwaru jen na základě teoretické možnosti, že marginální části tohoto softwaru, o jejichž povaze, rozsahu a jedinečnosti se lze jen dohadovat, byly vytvořeny třetí osobou".
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. Ústavní soud provedl ústavněprávní přezkum napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že do ústavně zaručených práv stěžovatelky zasaženo nebylo.
12. Námitky proti postupu Nejvyššího soudu jsou zjevně neopodstatněné. Dovolací soud ve svém usnesení neuvedl, že by dovolání stěžovatelky postrádalo vymezení (jakékoliv) právní otázky k řešení, nebo že by snad její dovolání postrádalo nástin některé z alternativ přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Naopak lze uvést, že stěžovatelka se v dovolání snažila ohledně poučovací povinnosti krajského soudu tvrdit důvod přípustnosti podle první uvedené zákonné alternativy. Nejvyšší soud však konstatoval, že stěžovatelka v tomto směru předestřela otázku, na které napadený rozsudek vrchního soudu (tj. závěr ve věci samé) nezávisel, a současně se vrchní soud ani neodchýlil od stěžovatelkou poukazovaného dřívějšího rozhodnutí Nejvyššího soudu. Podle Nejvyššího soudu tedy nemohl být v daném případě ani naplněn stěžovatelkou tvrzený první ze zákonných předpokladů přípustnosti dovolání. Ústavní soud má za to, že takový závěr dovolacího soudu nepředstavuje odepření soudní ochrany stěžovatelce. Jak vyplývá z výše uvedené rekapitulace předchozích řízení a vyžádaného soudního spisu, krajský soud nevyzval stěžovatelku k upřesnění žalobního petitu ve spojení s otázkou vymezení (těch) zařízení VS 47, k nimž se mínila domáhat ochrany svých práv žalobou; v rozsudku vyložil svá zjištění o všech dodavatelích daného typu zařízení na trh. Současně pak krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka neunesla břemeno tvrzení ani důkazní břemeno o předmětu autorskoprávní ochrany, resp. jejích autorských práv, a to ani k zařízením VS 47 dodávaným na trh po roce 2000 samotnou stěžovatelkou. Vrchní soud poté neshledal důvodnou odvolací námitku stěžovatelky o vadě řízení spočívající v absenci poučení krajským soudem, neboť vada neměla podle něj vliv na rozhodnutí merita věci; ztotožnil se současně se závěrem krajského soudu o neprokázání autorských práv zaměstnance stěžovatelky. Za popsané situace tedy nemá Ústavní soud za to, že by výše zmíněná konkluze Nejvyššího soudu byla nepřiměřeně formalistická, nelogická či protiústavně excesivní; k odepření přístupu stěžovatelky k dovolacímu soudu nedošlo. I kdyby stěžovatelka vymezila užší množinu předmětných zařízení VS 47, k nimž se domáhá soudní ochrany, nezměnilo by to ničeho na závěru nižších soudů o neprokázání autorství. Oproti krajskému soudu pak dospěl vrchní soud k závěru, že petit formulovaný stěžovatelkou je v konkrétních pasážích neurčitý, avšak neumožnění stěžovatelce odstranit tento nedostatek nemohlo mít vliv na rozhodnutí ve věci. Jak již bylo uvedeno, vrchní soud se současně ztotožnil se závěrem krajského soudu, že stěžovatelka neunesla břemeno tvrzení ani důkazní břemeno o podstatných skutečnostech ve věci [neprokázala, že její zaměstnanec vytvořil u zařízení VS 47 koncepčně zcela odlišný software a relační databázi oproti původnímu zařízení VS 47, a ani netvrdila a neprokázala, jaké položky softwaru a relační databáze, kdy a který její zaměstnanec (do)vyvinul]. Za daného stavu proto Ústavní soud opět dospěl k závěru, že výše zmíněný závěr Nejvyššího soudu ani v daném případě nevybočil z ústavních mezí. Nejvyšší soud (a před ním i vrchní soud) přiléhavě uvedl, že upřesnění petitu (ve formulacích vrchním soudem zpochybněných) by nezměnilo nic na závěru, že stěžovatelka v řízení řádně netvrdila a neprokázala podstatné skutečnosti k autorství jejího zaměstnance (srov. zde odst. 13.).
13. Proti rozsudku vrchního soudu stěžovatelka vznesla výtku týkající se poučovací povinnosti krajského soudu ve vztahu k žalobnímu petitu. Stěžovatelka má na rozdíl od vrchního soudu za to, že v případě upřesnění formulací žalobního petitu mohla být ve věci samé úspěšná. Ústavní soud předně poukazuje na to, že stěžovatelka v dovolání ani nyní v ústavní stížnosti neuvedla, jaké konkrétní upřesnění petitu z její strany by podle ní vedlo k vyhovujícímu výroku krajského soudu; stěžovatelčina námitka je spíše obecná a v rovině hypotézy. Současně má pak Ústavní soud za to, že vrchní soud své úvahy i závěr k otázce relevance uvedené procesní vady krajského soudu dostatečně a přiléhavě vyložil ve svém rozsudku, tedy přezkoumatelně a srozumitelně je odůvodnil. Ústavní soud tyto závěry nepovažuje za projev libovůle, nebo nelogické; naopak odpovídají průběhu celého řízení a obsahu vyžádaného soudního spisu. Stěžovatelka se domáhala soudní ochrany k celému softwaru a relační databázi v zařízení VS 47 s tím, že jde o zpracované dílo (tvrdila, že koncepčně jsou nyní software a databáze nové a odlišné od původních obsažených v zařízení VS 47). Tomu odpovídající upřesnění petitu (spočívající v označení celého softwaru a databáze) by zjevně neodstranilo nedostatek spočívající v neprokázání autorství (ať již k částem nebo celku daného softwaru a relační databáze). Obdobně by tento nedostatek neodstranilo ani v petitu přesnější vymezení pojmu "neoprávněného vytěžování" databáze, neboť primární otázkou bylo autorství k dílu, a teprve následně by bylo možno řešit otázku způsobu a oprávněnosti zásahu (vedlejší účastnice) do takového díla. Stěžovatelka vytkla vrchnímu soudu rovněž to, že se údajně jejími odvolacími námitkami řádně nezabýval. Ústavní soud je však názoru, že v rozsudku vrchního soudu je přiléhavě rekapitulován obsah odvolání stěžovatelky, a vrchní soud v něm dostatečně uvedl i své úvahy a následné závěry, při nichž se shodl s názory krajského soudu. Podle Ústavního soudu vrchní soud v tomto směru požadavkům spravedlivého procesu dostál.
14. Námitka o nedostatku poučení krajským soudem ohledně doplnění tvrzení a prokázání skutečnostní svědčících o autorství (zaměstnance) stěžovatelky je rovněž nedůvodná. Podle Ústavního soudu nevyplývají z rozsudku vrchního soudu k této otázce žádné nové ("ex post") požadavky, k nimž by stěžovatelka nebyla vyzvána již předtím krajským soudem. Krajský soud konal ve věci přípravné jednání, při kterém stěžovatelku vyzval v souladu s §114c odst. 3 písm. c) o. s. ř. k doplnění rozhodných skutečností (tvrzení), a poučil ji rovněž ve smyslu §114c odst. 5 o. s. ř.; k věci následně provedl krajský soud další dvě jednání. Z hlediska práva na soudní ochranu měla stěžovatelka podle Ústavního soudu dostatečný prostor k vylíčení a prokázání rozhodujících skutečností a byla soudy řádně poučena. Logická je úvaha krajského a vrchního soudu, že taková podstatná tvrzení stěžovatelky mohla spočívat zejména v uvedení kdy, kde, jak a jakým zaměstnancem stěžovatelky bylo dílo (do)vyvinuto, jaké části softwaru a databáze jsou původní (tj. pocházející z původního zařízení VS 47 před rokem 2000) a jaké jsou nové. Bylo (však) na stěžovatelce, zda a jaké konkrétní skutečnosti uvede a jak je doloží.
15. Stěžovatelka konečně brojila i proti samotnému závěru krajského a vrchního soudu o nedostatku její aktivní věcné legitimace. Namítla, že předmětem autorských práv může být i dílo vzniklé zpracováním díla jiného. Podle Ústavního soudu je však z rozsudků krajského soudu a vrchního soudu zřejmé, že tyto soudy nezpochybnily, že by předmětem práva autorského nemohlo být rovněž dílo vzniklé tvůrčím zpracováním díla jiného ve smyslu §2 odst. 4 nového autorského zákona. Dospěly však k závěru, že stěžovatelka autorství k takovému zpracovanému dílu řádně netvrdila a nedoložila (podle soudů podklad pro soudní ochranu stěžovatelky neposkytla ani výpověď svědka - zaměstnance stěžovatelky, který uvedl možný procentuální podíl původních a nových "částí" softwaru a relační databáze, vč. "komunikačního protokolu"). Námitka o tom, že nikdo jiný nemá k dílu "lepší právo" než stěžovatelka, zazněla již v předchozích řízeních a soudy se s ní řádně vypořádaly ve svých rozhodnutích. Jejich závěr, že je to (primárně) žalobce (stěžovatelka), kterého tíží břemeno tvrzení a důkazní břemeno, je ústavně konformní. Není úkolem soudů (ani žalovaného), aby zjišťovaly (a dokládaly), zda a jaké existují osoby, které by případně mohly mít k danému dílu (spolu)autorská práva, a vyvracely tak (obecné) tvrzení stěžovatelky, že jí náleží autorská práva.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu