ECLI:CZ:US:2017:3.US.3821.16.1
sp. zn. III. ÚS 3821/16
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaj) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka - ze dne 11. dubna 2017 sp. zn. III. ÚS 3821/16 ve věci ústavní stížnosti I. K., zastoupené Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským, advokátem, se sídlem Na Hutích 661/9, Praha 6 - Bubeneč, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2016 sp. zn. 44 To 405/2016 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. srpna 2016 sp. zn. 43 Nt 730/2016, jimiž byla zamítnuta stěžovatelčina žádost o propuštění z vazby, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 jako vedlejších účastníků řízení.
I. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2016 sp. zn. 44 To 405/2016 a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. srpna 2016 sp. zn. 43 Nt 730/2016 došlo k porušení stěžovatelčina práva na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2016 sp. zn. 44 To 405/2016 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. srpna 2016 sp. zn. 43 Nt 730/2016 se ruší.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž dle jejího tvrzení došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na ochranu osobní svobody podle čl. 8 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na zachování lidské důstojnosti podle čl. 10 odst. 1 Listiny, práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") byla zamítnuta žádost stěžovatelky o propuštění z vazby. Soud dospěl k závěru, že nadále trvají důvody vazby podle ustanovení §67 písm. a) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka je v dané trestní věci stíhána pro mnohonásobný drogový delikt, spočívající, stručně řečeno, v přechovávání a prodeji značného množství léčiv obsahujících návykové látky. Důvodem pro rozhodnutí o pokračování vazby je dle obvodního soudu především skutečnost, že nadále probíhá vyšetřování a z jeho prozatímních výsledků zatím vyplývá, že vyšetřovací orgán hodlá rozšířit stěžovatelčino stíhání o dalších 70 případů prodeje léčiv. Dále byly zahájeny úkony v další trestní věci, jejímž předmětem má být stěžovatelkou spáchané propašování návykových látek do věznice. K důvodům útěkové vazby obvodní soud uvedl, že stěžovatelce hrozí uložení vysokého trestu, zvláště s přihlédnutím k výše popsanému novému vývoji ve vyšetřování. Není navíc zřejmé, kde se nacházejí finanční prostředky, které si stěžovatelka měla trestnou činností vydělat. Ty by mohly stěžovatelce pomoci se ukrývat nebo uprchnout do ciziny. Tzv. předstižná vazba je pak dle obvodního soudu odůvodněna především tím, že existuje důvodné podezření o opakovaném páchání drogové trestné činnosti. Nebyly prozatím zjištěny všechny osoby, které měly se stěžovatelčinou trestnou činností něco společného (zásobitelé, odběratelé), a navíc je dle soudu zřejmé, že obviněná si opatřovala prostředky ke své obživě právě trestnou činností.
3. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka stížnost, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl napadeným usnesením. Ztotožnil se přitom s argumentací obvodního soudu a odkázal i na argumentaci ze svého předchozího usnesení ze dne 14. 7. 2016 sp. zn. 44 To 284/2016. K poukazům na rozšíření trestního stíhání městský soud uvedl, že je třeba stěžovatelce přisvědčit, že k této další trestné činnosti nebyla vyslechnuta. Pokud by v nejbližší době nedošlo k nápravě tohoto stavu, byl by namístě závěr o průtazích v trestním řízení. Další trestní řízení, ohledně trestné činnosti ve věznici, umocňuje dle stížnostního soudu důvodné podezření o páchání trestné činnosti. Náhradní instituty neposkytují dle soudu dostatečnou záruku žádoucího chování, zejména vzhledem ke stěžovatelčině minulosti. K námitce, že obvodní soud nepřípustně rozhodoval v neveřejném zasedání, městský soud poznamenal, že konání vazebního zasedání nebylo třeba v dané věci nařizovat. Jeho konání bylo dle ustanovení §73d odst. 3 trestního řádu pouze na úvaze soudu. Ten sice nedodržel lhůtu šesti týdnů podle uvedeného ustanovení, avšak nepovažoval osobní slyšení stěžovatelky za nutné. Vzhledem k tomu nerozhodoval ve vazebním zasedání ani stížnostní soud.
II. Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soudy rozhodly v její věci svévolně. Za absurdní odůvodnění pro trvání útěkové vazby považuje stěžovatelka zmínku o chystaném rozšíření trestního stíhání. Toto pochybení nenapravil ani stížnostní soud, který přitom částečně uznal nepřípadnost takové argumentace. Dále stěžovatelka poukazuje na předchozí rozhodnutí Ústavního soudu v její věci, v jehož odůvodnění se uvádí, že orgány činné v trestním řízení se nedostatečně zabývají zjišťováním skutečností důležitých pro posouzení útěkové vazby. Na tomto stavu se přitom do současné doby dle stěžovatelky nic nezměnilo. Na v tomto směru učiněné výtky pak stížnostní soud reaguje paradoxně odkazem na starší rozhodnutí, které podle Ústavního soudu obsahuje vytýkané nedostatky. Podobné pochybení pak stěžovatelka dovozuje i u odůvodnění předstižné vazby, neboť zde soudy argumentují důvodným podezřením o spáchání další trestné činnosti ve věznici. Přesto žádné další trestní stíhání nebylo zahájeno.
5. K dalšímu porušení stěžovatelčiných ústavních práv mělo dojít nekonáním vazebního zasedání, o které v souladu s trestním řádem požádala. Úvahu stížnostního soudu, že konání vazebního zasedání je toliko fakultativní, považuje stěžovatelka za zcela nesprávnou. Podle výkladu ustanovení §73d odst. 3 trestního řádu měla stěžovatelka právo na slyšení ve vazebním zasedání. Požádala o něj žádostí ze dne 17. 8. 2016 a nebyla naplněna žádná ze zákonných podmínek pro jeho nekonání. Předtím byla stěžovatelka naposledy vyslechnuta dne 4. 6. 2016, a uplynula tedy delší doba než šest týdnů, již uvedené ustanovení zmiňuje. Stěžovatelce dává za pravdu i odborná literatura. Alespoň jeden z rozhodujících soudů tak měl vazební zasedání nařídit. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III. Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatelky
6. Ústavní soud podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení a dal příležitost stěžovatelce k replice.
7. K žádosti Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřily obvodní soud a městský soud.
8. Městský soud ve svém vyjádření uvedl, že před vydáním napadeného rozhodnutí nebylo vydáno usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2682/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), kterým bylo konstatováno určité pochybení při rozhodování o stěžovatelčině vazbě. Sám městský soud však ve svém rozhodnutí poukázal na některé nedostatky v průběhu trestního řízení (možné průtahy a nezbytnost slyšení stěžovatelky). Nad rámec vyjádření městský soud uvedl, že dne 1. 2. 2017 zrušil usnesení obvodního soudu sp. zn. 43 Nt 2037/2016, a tím propustil stěžovatelku z vazby. Takto rozhodl z důvodů oslabení vazebních důvodů tzv. útěkové vazby, dlouhodobosti přípravného řízení a opětovného nevyslechnutí stěžovatelky obvodním soudem.
9. Obvodní soud ve svém vyjádření uvedl, že nepovažoval osobní slyšení stěžovatelky za nezbytné v návaznosti na ustanovení §73d odst. 3 trestního řádu, neboť důvody vazby nepochybně nadále existovaly, a dokonce byly zostřené. Stěžovatelka ve své žádosti neuvedla žádné nové okolnosti důležité pro rozhodování o vazbě. Dále jen zopakoval průběh řízení.
10. Stěžovatelka využila svého práva podat repliku, v níž poukázala na rozpory v dříve uvedené argumentaci městského soudu a jeho současném vyjádření, které se nijak nepokouší vyvrátit její námitky, a sám uvádí, že pochybení obvodního soudu bylo "opětovné". Stěžovatelka dospěla na základě toho k názoru, že městský soud vědomě rozhodl v rozporu s ustanoveními trestního řádu. Nesprávný je dle stěžovatelky i argument, že v době rozhodování nebyly městskému soudu známy závěry usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2682/16 ze dne 4. 10. 2016. V jeho odůvodnění totiž Ústavní soud vycházel z předchozí judikatury. Stěžovatelka tedy setrvala na svém návrhu.
IV. Procesní předpoklady projednání návrhu
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
12. Po zvážení všech výše uvedených skutečností a prozkoumání příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
13. Ústavní soud v první řadě hodnotil námitky ohledně práva na osobní slyšení stěžovatelky při rozhodování o její vazbě. Ústavní soud zastává názor, že z ústavních principů a judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá právo obviněného být slyšen nejen při prvním rozhodování o vazbě, ale i průběžně při jejím prodlužování, a to v přiměřených časových intervalech, zvláště když o takové slyšení obviněný požádá. Není sice nezbytné rozhodovat ve vazebním zasedání o každé takové žádosti, neboť vždy záleží na jejím obsahu, kupř. zda uvádí nové skutečnosti, avšak zbavit obviněného práva na osobní slyšení nelze po celé dlouhé vazební stíhání [srov. např. usnesení ze dne 8. 12. 2005 sp. zn. I. ÚS 423/05 nebo nález ze dne 30. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 1812/08 (N 186/51 SbNU 285)]. Právo být slyšen v řízení, v němž se rozhoduje o zásahu do osobní svobody, srovnatelném svými důsledky s odsuzujícím trestním rozsudkem, patří k osvědčeným procesním zárukám spravedlnosti, které charakterizují demokratický právní stát. Tato garance slouží jednak k účinné průběžné soudní kontrole činnosti represivních složek moci výkonné a rovněž tak předchází nebezpečnému trendu "byrokratizace" trestní spravedlnosti v demokratických zemích. Vyslechnutí obviněné osoby rozhodujícím soudem tak není samoúčelnou formalitou, ale podstatným předpokladem pro spravedlivé rozhodnutí, jehož předmětem je další významný zásah do již existujícího omezení osobní svobody [viz bod 22 nálezu ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 1884/13 (N 34/72 SbNU 387)]. Tomu nakonec odpovídá i znění §73d trestního řádu, jímž jsou soudy vázány a jehož ústavně konformní výklad je zavazuje k podrobnému odůvodnění neuspořádání vazebního zasedání. Teprve při osobním slyšení může soud v maximální možné míře posoudit trvání vazebních důvodů, zhodnotit vývoj důkazní situace, psychický stav a osobnost obviněného a především teprve v takové situaci není plně odkázán na písemné důkazy předložené především obžalobou.
14. Z judikatury Ústavního soudu tedy vyplývá, že obviněného je nutno zásadně slyšet vždy, když je rozhodováno o jeho pokračující vazbě a od jeho předchozího slyšení uběhlo již několik týdnů, ledaže by osobnímu slyšení bránily objektivně nepřekonatelné překážky či přání obviněného. Nelze zároveň po obviněném požadovat, aby předem prokázal nezbytnost konání tohoto zasedání. Pro povinnost osobního slyšení obviněného soudem není tedy rozhodující, zda jde o žádost obviněného o propuštění z vazby na svobodu či periodické rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě státním zástupcem, ale rozhodující je časový interval, který uplynul od posledního osobního slyšení obviněného při rozhodování o jeho ponechání ve vazbě, případně existující mimořádné okolnosti, které by činily slyšení obviněného nezbytným. Obviněnému musí být umožněno v určitých časových intervalech být k trvání vazby slyšen bez ohledu na to, zda se tak děje v řízení o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání ve vazbě či v řízení o žádosti obviněného o propuštění z vazby [shodně např. nálezy ze dne 18. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 3944/14 (N 96/77 SbNU 415), ze dne 15. 2. 2017 sp. zn. II. ÚS 3460/16 (N 31/84 SbNU 373) nebo ze dne 18. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 3909/16 (N 15/84 SbNU 173)]. Absenci takového slyšení v případě, že podmínky pro ni ve smyslu §73d trestního řádu splněny nejsou, nelze překlenout ani velmi precizním odůvodněním rozhodnutí soudu, a to ani za situace, kdy se nutnost dalšího trvání či vzetí do vazby obviněného zdá být na základě spisového materiálu nade vši pochybnost dána [viz nálezy ze dne 24. 11. 2009 sp. zn. II. ÚS 1681/08 (N 240/55 SbNU 325) nebo ze dne 6. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 2942/13 (N 150/74 SbNU 281)].
15. Z výše uvedených důvodů, obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí a vyjádření soudů v řízení o ústavní stížnosti je zřejmé, že obecné soudy v souladu s uvedenými závěry nepostupovaly, což nepřímo ve svém vyjádření připustil i městský soud. Z uvedených okolností vyplývá, že obvodní soud slyšení stěžovatelky neprovedl, neboť to nepovažoval za nutné, a stěžovatelka dle něj neuvedla žádné nové okolnosti podstatné pro rozhodnutí o vazbě, ačkoliv podala poměrně obsáhlou, advokátem sepsanou žádost. Ve světle výše uvedené judikatury Ústavního soudu však takový postup nemůže obstát. Městský soud pak toto pochybení nenapravil tím, že by stěžovatelku sám vyslechl. Tím tedy došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, neboť soud v rozporu se zákonem a uvedenými závaznými závěry judikatury Ústavního soudu nenařídil veřejné (resp. vazební) zasedání, kde by stěžovatelka byla vyslechnuta. Toto pochybení pak nebylo obvodním soudem napraveno ani při dalším rozhodování o vazbě (srov. str. 5 usnesení obvodního soudu ze dne 14. 12. 2016 sp. zn. 43 Nt 2037/2016).
16. Vzhledem k procesní povaze tohoto pochybení nepovažoval Ústavní soud za nutné zabývat se ostatními námitkami hmotněprávní povahy.
17. Z vyjádření městského soudu k ústavní stížnosti vyplynulo, že tento soud dne 1. 2. 2017 propustil usnesením sp. zn. 44 To 39/2017 stěžovatelku na svobodu, a to z důvodu oslabení důvodů tzv. útěkové vazby, dlouhodobosti přípravného řízení a opakovaného neprovádění výslechu stěžovatelky obvodním soudem. Vazební zásah do ústavního práva na ochranu osobní svobody již netrvá, nicméně Ústavní soud přikročil v souladu se svou judikaturou ke zrušení napadených rozhodnutí. Nelze totiž připustit, aby ústavní stížnost ztratila opodstatněnost pouhým uplynutím času, aniž by na ústavně vadném rozhodnutí bylo cokoliv změněno [srov. blíže zejména stanovisko pléna ze dne 6. 5. 2008 sp. zn. Pl. ÚS-st. 25/08 (ST 25/49 SbNU 673)].
18. Ústavní soud tedy bez nařízení ústního jednání ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadená rozhodnutí městského soudu a obvodního soudu podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.