ECLI:CZ:US:2017:3.US.3849.16.1
sp. zn. III. ÚS 3849/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Patrika Kotlára, zastoupeného Mgr. Pavlem Kandalcem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Moravské náměstí 629/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. srpna 2016 č. j. 30 Cdo 341/2016-63, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2015 č. j. 15 Co 250/2015-50 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. února 2015 č. j. 42 C 403/2013-34, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, zaručené čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti vedlejší účastnici na zaplacení částky 75 000 Kč s příslušenstvím z titulu přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle §31a odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Tato újma měla být stěžovateli způsobena trestním stíháním, které bylo ukončeno rozsudkem Městského soudu pro mládež v Brně ze dne 23. 5. 2013 č. j. 6 Tm 9/2013-64, jímž byl stěžovatel zproštěn návrhu na potrestání s tím, že nebylo prokázáno, že skutek spáchal. Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovateli vznikla nemajetková újma v příčinné souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí, její intenzita však byla malá, a tudíž k jejímu odškodnění stačí konstatování porušení práva.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu jako věcně správný potvrdil. Vyšel z toho, že si soud prvního stupně opatřil dostatečný skutkový podklad a provedené důkazy hodnotil v souladu s §132 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), a také se ztotožnil s jeho právními závěry.
4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl s tím, že není podle §237 o. s. ř. přípustné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že byl od 19. 12. 2012 coby ještě mladistvý podezírán ze spáchání trestného činu výtržnictví a ublížení na zdraví, kterého se měl dopustit při potyčce mezi Romy a příznivci hnutí Skinheads, od tohoto okamžiku se účastnil úkonů trestního řízení, které pokračovalo záznamem o sdělení podezření dne 7. 2. 2013, podáním návrhu na potrestání a hlavním líčením (několikrát odročeným), přičemž vyšlo najevo, že proti němu neexistují žádné důkazy, a následně byl shora uvedeným rozsudkem zproštěn návrhu na potrestání. Tento rozsudek ihned nabyl právní moci, protože se všichni zúčastnění vzdali práva odvolání. Následně uplatnil vůči státu nárok na přiměřené zadostiučinění ve výši 15 000 Kč, vedlejší účastnice odmítla tuto částku poskytnout a zároveň konstatovala, že došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, což dle jejího názoru jako náhrada postačuje. Z tohoto důvodu se obrátil na obecné soudy, z důvodů výše uvedených však nebyl úspěšný.
6. Stěžejní otázkou pak dle stěžovatele je, zda v případě jeho nezákonného trestního stíhání postačí pouhé konstatování porušení práva. V soudním řízení poukázal na to, že mu vznikla nemajetková újma jednak v důsledku poškození pověsti v místě bydliště a mezi kamarády, jednak v důsledku několikaměsíční nejistoty ohledně výsledku trestního stíhání. Připustil, že v prvním bodě neunesl důkazní břemeno, ve druhém však poukázal na svědeckou výpověď své matky, Marie Kotlárové, resp. na zjištění okresního soudu, že "nebyl prokázán vznik nemajetkové újmy vyšší intenzity, než je nemajetková újma, jejíž vznik lze obecně předpokládat na straně obžalovaného v souvislosti s probíhajícím trestním řízením", přičemž s daným zjištěním stěžovatel vyjádřil souhlas, odmítl však závěr uvedeného soudu, že v takovém případě postačí k odškodnění pouhé konstatování porušení práva.
7. Stěžovatel dále poukázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 a ze dne 8. 1. 2014 sp. zn. 30 Cdo 2036/2012 s tím, že v nich použité pojmy, jako je "obecně sdílená představa spravedlnosti" a "nepatrná újma", jsou nejednoznačné, a na to, že zde šlo o případ bezúhonného člověka, který byl několik měsíců vystaven nejistotě ohledně výsledku trestního stíhání, a ještě k tomu byl mladistvý, což vážnost dopadů do jeho osobnostní sféry zvyšuje. Pokud by tato situace měla dle obecných soudů spadat pod pojem "nepatrná újma", dochází k vyprázdnění práva zakotveného v čl. 36 odst. 3 Listiny, jak má plynout z judikatury Ústavního soudu [konkrétně z nálezů ze dne 24. 7. 2014 sp. zn. II. ÚS 1430/13 (N 143/74 SbNU 215), ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04 (N 67/36 SbNU 707) a ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 2394/15 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)] a rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 3. 2006 ve věci Bačák proti České republice, bod 35 (stížnost č. 3331/02).
8. Závěrem stěžovatel položil otázku, zda v právním státě je přípustné, aby bylo poskytováno zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím jen v těch případech, které jsou svou intenzitou újmy výjimečné. Jeho případ není výjimečný, není však ani "nepatrný". V této souvislosti upozornil, že obvodní soud dospěl k závěru, že mu vznikla nemajetková újma, jejíž vznik lze obecně předpokládat, a že z čl. 36 odst. 3 Listiny nevyplývá, že by se toto právo mělo vztahovat na náhradu škody za újmu, která je svou intenzitou výjimečná, přičemž výše zmíněný závěr nemůže být oporou tomu, aby jím utrpěná újma nebyla odškodněna vůbec. Jeho případ je s ohledem na "průměrnost" zásadní z hlediska další praxe obecných soudů. Neutrpěl totiž sice žádnou výjimečnou újmu, zároveň je osobou bezúhonnou, v době trestního stíhání byl navíc osobou mladistvou, přičemž utrpěl újmu, kterou lze obecně předpokládat, a tudíž daná věc přesahuje jeho vlastní zájmy.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení mu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Jak patro z ústavní stížnosti, stěžovatel má za to, že konstatování vedlejší účastnice o vydání nezákonného rozhodnutí není adekvátním zadostiučiněním za újmu, která mu byla nezákonným trestním stíháním způsobena, čímž mělo být porušeno ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny. Předně nutno uvést, že samotná existence trestního stíhání právo dotčené osoby na přiměřeně zadostiučinění v peněžní formě nezakládá (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 1138/16, včetně rozhodnutí, na která se v něm odkazuje - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Přitom otázku, jaké zadostiučinění je přiměřené, posuzují obecné soudy na základě individuálních okolností toho kterého případu a Ústavní soud je oprávněn k zásahu až za situace, jestliže by rozhodování obecných soudů bylo zatíženo prvkem "libovůle" nebo dokonce "svévole" (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 1391/15), tedy v případě, že by jejich závěry nebyly náležitě odůvodněny anebo tyto by bylo možno označit za "extrémní", zde pak v tom smyslu, že přiznané (poskytnuté) zadostiučinění je očividně nepřiměřené způsobené újmě, v důsledku čehož je poškozená osoba dotčena z hlediska samotné podstaty daného práva, která požívá i ústavní ochrany.
13. V tomto ohledu však Ústavní soud žádné pochybení nezjistil. Z napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů plyne, že tyto náležitě odůvodnily, na základě jakých skutečností dospěly k závěru o přiměřenosti již poskytnutého zadostiučinění, a pokud stěžovatel poukázal na skutečnosti, kterým dle jeho názoru měly soudy přiložit větší význam (bezúhonnost, věk), jde o věcnou polemiku s názorem obecných soudů, což opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže. K závěru Nejvyššího soudu, že stěžovatelem podané dovolání není přípustné, ústavní stížnost žádnou argumentaci neobsahuje.
14. Pro tyto důvody Ústavní soud neshledal, že by napadenými soudními rozhodnutími mohlo dojít k porušení ústavně zaručeného základního práva, jak bylo stěžovatelem tvrzeno, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu