ECLI:CZ:US:2017:3.US.3881.16.1
sp. zn. III. ÚS 3881/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti stěžovatele D. K., zastoupeného Mgr. Monikou Coufalovou, advokátkou, sídlem Bohunická 517/55, 619 00 Brno, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 5. září 2016 č. j. 8 T 16/2013-185 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. října 2016 č. j. 8 To 460/2016-218, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. Rovněž požádal o odklad vykonatelnosti prvostupňového rozhodnutí s tím, že jeho partnerka s dítětem jej potřebují jako oporu a rovněž musí plnit své podnikatelské závazky.
2. Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že napadeným usnesením Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 5. 9. 2016 č. j. 8 T 16/2013-185 bylo dle §83 odst. 1 trestního zákoníku rozhodnuto, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců uložený mu rozsudkem městského soudu ze dne 6. 5. 2013 č. j. 8 T 16/2013-54 ve spojení s usnesením městského soudu ze dne 15. 4. 2015 č. j. 8 T 16/2013-116.
3. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18. října 2016 č. j. 8 To 460/2016-218 byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení městského soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel má za to, že závěr obecných soudů, že se ve zkušební době podmíněného odsouzení neosvědčil, není řádně podložen. Soudy totiž stěžovateli přičetly k tíži některá protiprávní jednání, projednávaná k datu soudního jednání správními orgány jako přestupek, za která však posléze stěžovatel nebyl přestupkově trestán (kdy například došlo k zastavení přestupkového řízení s tím, že sankce, kterou lze za přestupek uložit, je bezvýznamná vedle trestu odnětí svobody, který nyní musí stěžovatel vykonávat) a tvrdí, že je nespáchal.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány procesní předpoklady jejího projednání a splněny veškeré náležitosti, stanovené zákonem o Ústavním soudu. Vzhledem k zásadě subsidiarity, v řízení před Ústavním soudem uplatňované, mezi tyto předpoklady patří požadavek předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
6. Zásadu subsidiarity uplatňující se v řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud ve své konstantní judikatuře vykládá v materiálním smyslu, což znamená, že pro její naplnění nepostačuje pouhé uplatnění procesního prostředku k ochraně práva ze strany stěžovatele, nýbrž je nezbytné namítnout v něm i porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení obyčejného práva, v němž se dané základní právo nebo svoboda promítá.
7. Uvedený požadavek, totiž zásada subsidiarity, je odrazem úlohy a role Ústavního soudu v ústavním systému státu. Ochrana základních práv a svobod není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech soudů (čl. 4 Ústavy). Ústavní soud naopak představuje v daném ohledu ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž má nastoupit jen tehdy, když užití jiných zákonných prostředků nepřichází v úvahu.
8. Vyčerpání opravných prostředků i z hlediska jejich obsahu má být conditio sine qua non pro úspěšné uplatnění ústavní stížnosti. Ústavní stížnost totiž nelze redukovat na prostředek, kterým by stěžovatel dostával další možnost obhajovat svá práva pouze v důsledku svého vlastního opomenutí (nečinnosti spočívající v absenci tvrzení) v řádném řízení před obecnými soudy, které jsou k ochraně jeho práv povolány, a do jejichž pravomoci takové posouzení spadá. Akceptací námitek konstruovaných až v řízení o ústavní stížnosti by se Ústavní soud stával postupně další soudní instancí, před kterou by stěžovatelé v podstatě "doháněli" to, co v předchozím řízení vlastním zaviněním zanedbali. Takovéto pojetí činnosti Ústavního soudu je zjevně neslučitelné s jeho postavením soudního orgánu ochrany ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], neboť by vedlo k posunu těžiště řízení a dokazování od obecných soudů před Ústavní soud. To ačkoliv v řízení před Ústavním soudem se zjevně neuplatňuje zásada ústnosti, veřejnosti a další obdobné zásady zdaleka v takové míře, jako před obecnými soudy. Možnost uplatňovat v ústavní stížnosti nové, předtím nevznesené námitky, je jistě nežádoucí rovněž z hlediska potřeby předejít průtahům v řízení o ní.
9. V rámci své stížnosti proti usnesení městského soudu stěžovatel porušení žádného ústavního ani obyčejného práva, pokud jde o to, že soudy vycházely ze skutečnosti, že spáchal určitá protiprávní jednání, nenamítal. Při jednání před obecnými soudy se k nim naopak doznával, byť se snažil přesvědčit soud, aby navzdory tomu nenařídil výkon podmíněně uloženého trestu. Tuto skutečnost si Ústavní soud ze spisu městského soudu sp. zn. 8 T 16/2013, jenž si vyžádal, ověřil (srov. zejména znění stěžovatelovy stížnosti na č. l. 189 a násl.). Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž nijak neobjasňuje, proč by navzdory této skutečnosti měly být citované námitky předmětem přezkumu v řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud je přesvědčen, že jím býti nemohou, neboť argument stěžovatele, že některá z protiprávních jednání, ke kterým obecné soudy přihlédly, ve skutečnosti nespáchal, má charakter zcela nového tvrzení a úplné změny způsobu jeho obhajoby, kterou vzhledem k nutnosti materiálního vyčerpání opravných prostředků před podáním ústavní stížnosti nelze reflektovat.
10. Povinností stěžovatele je před podáním ústavní stížnosti vyčerpat veškeré dostupné opravné prostředky formálně i materiálně. Skutečnost, že tak neučinil, nemůže, než vést Ústavní soud k závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti (obdobně viz například nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2002 sp. zn. III. ÚS 161/01, ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3113/13, a ze dne 1. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 2337/16 a usnesení ze dne 21. 2. 2001 sp. zn. IV. ÚS 589/2000, ze dne 21. 1. 2003 sp. zn. II. ÚS 362/01, ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. I. ÚS 736/08, ze dne 20. 4. 2009 sp. zn. I. ÚS 1729/08, ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 1608/12, ze dne 15. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 3008/12, ze dne 4. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 1439/13, ze dne 6. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 2409/13 a ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. III. ÚS 2351/16; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
11. Ústavní soud proto, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel, vzhledem k zásadě minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, vyplývající z citovaného ustanovení Ústavy a zákona o Ústavním soudu, předložený návrh odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.
12. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
JUDr. Radovan Suchánek v.r.
soudce zpravodaj