ECLI:CZ:US:2017:3.US.392.17.1
sp. zn. III. ÚS 392/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Červenky, zastoupeného Mgr. Michalem Šimků, advokátem, Šítkova 233/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2016 č. j. 28 Cdo 1992/2015-93, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2014 č. j. 14 Co 455/2014-74 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 4. července 2014 č. j. 4 C 354/2013-55, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, přičemž vyjádřil přesvědčení, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále pak právo podle čl. 38 odst. 2 Listiny, protože došlo k porušení principu "legitimního očekávání a právní jistoty".
2. Napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") uložil vedlejší účastnici (jako žalované) zaplatit stěžovateli (jako žalobci) částku 11 617 Kč s příslušenstvím (výrok I), ve zbývající části, tj. co do částky 699 633 Kč s příslušenstvím, stěžovatelovu žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Žalovaná částka měla představovat peněžitou náhradu podle §16 odst. 1 a §28a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), za část odňatých a nevydaných pozemků v katastrálním území Strašnice [§11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě], které měl Pozemkový fond České republiky chybně ocenit jako zemědělské (a to částkou 11 617 Kč), ač podle stěžovatele šlo o stavební pozemky.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výroku II potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Stejně jako obvodní soud dospěl k závěru, že sporné pozemky nebylo možné považovat v době jejich vyvlastnění ještě za pozemky určené k zastavění, přičemž následné skutkové změny na nemovitostech nejsou relevantní. V této souvislosti odmítly, že by směrný územní plán byl schopen definovat stavební určení toho kterého pozemku, to mohlo být provedeno až navazujícími územními plány.
4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud neshledal přípustným (§237 občanského soudního řádu), a proto je podle ustanovení §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu ústavní stížností napadeným usnesením odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že obecné soudy postupovaly v rozporu s dobrými mravy, smyslem a cílem restitučních zákonů, když nerespektovaly zásady, jimiž se má odškodňování újmy způsobené odebráním pozemku řídit. Jejich postup označil také za "formalistický", a to z důvodu, že trvaly na tom, že charakter pozemků musel být výslovně stanoven v jejich evidenci. Dále uvedl, že charakter pozemků byl v dané věci otázkou zásadní, neboť se od něho odvíjela výše náhrady, a vyjádřil přesvědčení, že v soudním řízení předložil důkazy, dle nichž v době odnětí šlo o stavební pozemky, a nikoliv o pozemky "čistě zemědělské". V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Obvodního národního výboru v Praze 10 ze dne 22. 1. 1969 o vyvlastnění a na záznam o jednání s původními vlastníky ze dne 24. 10. 1967, podle kterého již v této době byly pozemky určeny pro výstavbu, o stavebním charakteru má svědčit i geometrický plán vyhotovený jako podklad pro vyvlastnění.
6. Stěžovatel také upozornil, že v dovolání poukázal na několik soudních rozhodnutí, s nimiž jsou rozsudky soudů nižších stupňů v rozporu, mj. na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1816/2013, v němž se v souvislosti s oceněním náhrady podle §11a zákona o půdě konstatuje, že směrný územní plán lze považovat za územně plánovací dokumentaci, a vyjádřil nesouhlas s tím, že dovolací soud uvedl, že v souzené věci jde o jiný případ. Současně odmítl, že by směrný územní plán měl být jen všeobecným dokumentem, který není závazným podkladem, neboť podle judikatury správních soudů a nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 14/07 (N 198/51 SbNU 409) je směrná část územního plánu závazná, a i když byl předmětný územní plán z jiného období, měly to obecné soudy vzít v úvahu. Bylo-li pak jejich zásadním argumentem pro odmítnutí směrného územního plánu jeho měřítko (1 : 10 000), toto měřítko odpovídá i dnešnímu pojetí územního plánu hlavního města Prahy.
7. Kromě toho pojem "stavební pozemek", jak plyne z nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004 sp. zn. IV. ÚS 176/03 (N 96/34 SbNU 35), nutno vykládat šířeji, aby byl zachován smysl a účel restitučních předpisů, takže jelikož "zabrané" pozemky byly určeny k výstavbě a k jejich zastavění došlo, šlo o pozemky stavební, a takto měly být oceněny. V důsledku postupu obecných soudů měla být stěžovateli odepřena řádná náhrada za odebraný pozemek, a dostalo se mu tak rozdílného zacházení ve srovnání s jinými oprávněnými osobami, které není dle Ústavního soudu přípustné [nález ze dne 21. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1088/12 (N 89/69 SbNU 397)].
8. Stěžovatel současně odmítl jako "iluzorní" argumentaci dovolacího soudu, že se původní vlastník mohl právní cestou bránit vyvlastnění, protože nebylo provedeno podle územního plánu, vytkl mu, že se nevypořádal s jeho argumentací, konkrétně že ve správním řízení, které předcházelo vyvlastnění, bylo prověřeno a doloženo, že zabrané pozemky jsou podle §4 a násl. zákona č. 84/1958 Sb., o územním plánování (dále jen "zákon č. 84/1958 Sb."), určeny k zastavění, a že se městský soud se správností rozhodnutí vydaného na základě správního řádu vyrovnal nepřípustně, protože není oprávněn taková rozhodnutí přezkoumávat. Dále dovolací soud nezhodnotil, že zákon č. 87/1958 Sb., o stavebním řádu (dále jen "zákon č. 87/1958 Sb."), neurčoval konkrétní podobu územního plánu, takže nebylo rozhodující, šlo-li o směrný plán; to má plynout z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1816/2013, s nímž koresponduje dopis Obvodního národního výboru v Praze 10 ze dne 22. 1. 1969, podle kterého je třeba pozemků k uskutečnění průmyslové výstavby a komunikace, "tedy pro splnění úkolů státního plánu".
9. Dovolacímu soudu stěžovatel vytkl, že nesprávně interpretoval §18 odst. 2 zákona č. 87/1958 Sb., neboť dané ustanovení zahrnuje jakoukoliv územně plánovací dokumentaci, ze které lze zjistit její směřování (záměry a cíle), tj. i směrný územní plán, a namítl, že se obecné soudy nevypořádaly s ustanovením §6 odst. 3 zákona č. 84/1958 Sb., kdy definici územního plánu sídliště odpovídá i směrný územní plán hlavního města Prahy. Vzhledem k tomu má předmětný pozemek splňovat parametry uvedené v ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Dle stěžovatele není přitom možné, aby nevydané pozemky byly oceňovány "přísněji" než pozemky určené jako náhrady, protože by tím docházelo k porušení zásady proporcionality a reciprocity. Záměrem zákonodárce nebylo cenit odlišně např. pozemky uvedené ve veřejné nabídce a pozemky pro účely náhrad.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému rozhodnutí žádný k dispozici neměl; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud úvodem připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady však zjištěny nebyly.
13. Stěžovatel, jenž nabyl příslušný restituční nárok postoupením, se domáhal náhrady za odňaté pozemky (§16 odst. 1 a §28a zákona o půdě), a to ve výši stanovené podle §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., obecné soudy však uzavřely, že v době odnětí původnímu majiteli šlo o pozemky zemědělské, které (v té době) nebyly určeny pro výstavbu, a proto při jejich ocenění nebylo možno postupovat podle posledně citovaného ustanovení. Jádrem ústavní stížnosti je pak stěžovatelova polemika se závěry obecných soudů ohledně charakteru těchto pozemků; podle stěžovatele mělo jít o "stavební pozemky", a to (zejména) z toho důvodu, že s jejich zastavěním počítal směrný územní plán, obecné soudy však uzavřely, že stavební určení toho kterého pozemku bylo možno definovat až (podrobnějšími) územními plány, a pokud tomu tak nebylo, nelze předmětné pozemky považovat za pozemky určené pro výstavbu (a oceněny tedy musí být jako pozemky zemědělské).
14. Jak patrno z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy se otázkou charakteru předmětných pozemků pečlivě zabývaly a náležitě zdůvodnily, proč se s názorem stěžovatele neztotožnily, přičemž své závěry opřely i o relevantní judikaturu svou i Ústavního soudu (a také podrobně vysvětlily, proč stěžovateli, jenž argumentoval touto judikaturou, nepřisvědčily). Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě jen opakuje své argumenty, které byly obecnými soudy odmítnuty jako nedůvodné (a jde-li o odkazy na judikaturu, jako nepřiléhavé), přičemž se domáhá de facto toho, aby Ústavní soud jeho případ znovu z věcného hlediska posoudil (a konkrétně pak, aby se znovu zabýval charakterem předmětných pozemků v době jejich odnětí původnímu vlastníkovi, resp. aby stanovil "hranici", za níž je (již) lze považovat za "určené k zastavění"). Ovšem vzhledem k tomu, že zde jde o otázku výkladu tzv. podústavního práva a jeho aplikaci na tento konkrétní případ, nadto bez přesahu do ústavní roviny, o zásahu Ústavního soudu by bylo možno uvažovat, kdyby se závěry obecných soudů (o charakteru předmětných pozemků v době jejich odnětí) jevily jako skutečně "extrémní", takový závěr však učinit nelze.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými soudními rozhodnutími mohlo dojít k porušení ústavně zaručených základních práv, jichž se stěžovatel dovolával, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu