ECLI:CZ:US:2017:3.US.3970.16.1
sp. zn. III. ÚS 3970/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Nekoly, zastoupeného Mgr. Janem Koptišem, advokátem, sídlem Široká 432/11, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2016 č. j. 25 Cdo 1481/2016-266, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. prosince 2015 č. j. 19 Co 2203/2015-237 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. srpna 2015 č. j. 15 C 388/2013-205, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ČSOB Pojišťovna, a. s., člen holdingu ČSOB, sídlem Masarykovo náměstí 1458, Pardubice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí soudů, a to z důvodu porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel byl dne 20. 1. 2012 na přechodu pro chodce sražen motorovým vozidlem řízeným paní Čermákovou (dále jen "řidička") a vznikla mu škoda na zdraví. Proti vedlejší účastnici se následně žalobou domáhal zaplacení částky 137 815 Kč s příslušenstvím jako pojistného plnění za škodu způsobenou daným motorovým vozidlem (na základě smlouvy o pojištění odpovědnosti uzavřené provozovatelem/vlastníkem daného vozidla s vedlejší účastnicí); částka 70 615 Kč představovala ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a částka 67 200 Kč vyčíslené bolestné. Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 28. 8. 2015 č. j. 15 C 388/2013-205 výrokem I. žalobu zamítl, výrokem II. uložil stěžovateli povinnost uhradit vedlejší účastnici náklady řízení ve stanovené lhůtě, a výrokem III. uložil stěžovateli nahradit České republice náklady řízení za znalecké posudky.
3. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 17. 12. 2015 č. j. 19 Co 2203/2015-237 tak, že potvrdil prvostupňový výrok ve věci samé, a současně změnil prvostupňové nákladové výroky tak, že stanovil jinou splatnost náhrady nákladů vůči vedlejší účastnici a oproti okresnímu soudu nepřiznal České republice náhradu nákladů řízení; samostatným výrokem pak krajský soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu. Podle obou soudů stěžovatel porušil povinnosti stanovené v §4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), neboť vstoupil do vozovky hlavní silnice (do druhé části vozovky za ostrůvkem, kam při odbočování vlevo vjížděla vozidla z vedlejší silnice) náhle, a to v době, kdy svítilo červené signalizační světlo semaforu pro chodce; řidička naproti tomu žádnou zákonnou povinnost (ani povinnosti dle §5 zákona o silničním provozu) neporušila; rovněž nelze shledat odpovědnost provozovatele motorového vozidla. Podle soudů tedy nebylo důvodné ani žádání pojistného plnění po vedlejší účastnici.
4. Následné dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 8. 2016 č. j. 25 Cdo 1481/2016-266 pro nepřípustnost.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že soudy hodnotily otázku zavinění a otázku vyloučení odpovědnosti za škodu pouze s ohledem na údajné vstoupení stěžovatele na přechod pro chodce v době, kdy již svítilo červené signalizační světlo semaforu pro chodce, avšak neposoudily případné zaviněné porušení povinností řidičky dle §5 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. f), a §18 odst. 1 zákona o silničním provozu. Uvedl, že při hodnocení případné spoluodpovědnosti za škodu bylo podstatné posoudit, nakolik se na škodlivém výsledku podílely jednotlivé příčiny na straně stěžovatele i řidičky, o jak významné povinnosti porušené stěžovatelem a řidičkou šlo, jak závažné bylo jejich porušení a jaký vliv mělo to které porušení povinnosti na vznik škody (oproti tomu nelze dle stěžovatele vycházet jen z obecného rozsahu povinností stěžovatele a řidičky, ani z porovnání počtu porušených povinností na obou stranách). Soudy svým výkladem ustanovení §420, §428 a §441 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, porušily ústavní práva stěžovatele. Podle stěžovatele soudy také nesprávně neprovedly jím navržený relevantní důkaz výslechem svědkyně Trčkové.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. V dané věci má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo.
9. Soudy vycházely z relevantních zákonných ustanovení a jejich skutkové i právní závěry jsou v napadených rozhodnutích dostatečným a srozumitelným způsobem vyloženy; nelze je v tomto směru označit za svévolné či excesivní, a odůvodnění napadených soudních rozhodnutí za nepřezkoumatelná. Ústavní soud neshledal ani protiústavní opomenutí relevantního důkazu pro věc, jak namítl stěžovatel (stěžovatel před soudy především namítal, že přecházel hlavní silnici na zelené signalizační světlo pro chodce; současně uváděl, že paní Trčková do úředního záznamu Policie ČR uvedla, že neví, na jakou barvu signalizačního světla pro chodce stěžovatel přecházel).
10. Podle Ústavního soudu vycházely soudy z dostatečného dokazování, resp. jejich závěry mají přiléhavý podklad ve zjišťovaných skutečnostech, ke kterým se i stěžovatel mohl v průběhu celého řízení vyjadřovat a reagovat na ně. Podle Ústavního soudu je z rozsudků okresního soudu a krajského soudu zřejmé, že se zabývaly stanovenými zákonným kritérii pro rozhodování otázky odpovědnosti za škodu, přičemž vycházely ze skutečností, z nichž jasně vyplývá, že stěžovatel přecházel komunikaci sice na přechodu pro chodce, nicméně se ji snažil přejít v době, kdy na světelném signalizačním zařízení určeném pro chodce v jeho směru již svítilo červené signální světlo. Nešlo tedy ani o přecházení komunikace bez vyznačeného přechodu ani o přechod bez světelného signalizačního zařízení, kdy chodec má na přechodu přednost a projíždějící řidič má povinnost sledovat své okolí mnohem pečlivěji a svou jízdu přizpůsobit situaci například v případě zvýšeného pohybu chodců poblíž komunikace, kdy lze očekávat, že chodci mohou vstoupit do vozovky, ačkoli i zde nelze po řidiči motorového vozidla vyžadovat, aby předvídal všechna možná porušení povinností, kterých se mohou okolo se nacházející chodci dopustit. V případě světelně řízené křižovatky je však situace zásadně odlišná v tom, že světelné signalizační zařízení jak pro chodce, tak pro další účastníky silničního provozu dává jasný signál chodcům i vozidlům, kdy mohou jít či jet a kdy mají povinnost zastavit. Stěžovatel tento signál pro chodce ignoroval a nelze klást řidičce k tíži, že neočekávala, že chodec nebude respektovat zákaz vstupu do vozovky v době rozsvíceného červeného signálního světla určeného pro chodce, tudíž je logický závěr, že konkrétní zákonnou povinnost porušil stěžovatel a naproti tomu nebylo nijak prokázáno porušení zákonné povinnosti ze strany řidičky. Úkolem Ústavního soudu pak není přehodnocovat již dříve provedené hodnocení důkazů ze strany soudů, ani namísto nich činit právní závěry na úrovni tzv. podústavního práva. Namítá-li stěžovatel, že soudy měly také porovnat, o jak významné povinnosti porušené stěžovatelem a řidičkou šlo, jak závažná byla tato porušení a jaký vliv mělo to které porušení povinnosti na vznik škody, je třeba uvést, že z napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy neměly za prokázané žádné porušení zákonných povinností řidičky, proto nebylo ani důvodu, aby prováděly porovnání stěžovatelem požadované.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, neboť neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu