ECLI:CZ:US:2017:3.US.3997.16.1
sp. zn. III. ÚS 3997/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Správa železniční dopravní cesty, státní organizace, sídlem Dlážděná 1003/7, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Tomášem Tyllem, advokátem, sídlem V Celnici 1040/5, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. října 2016 č. j. 8 As 10/2016-33, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 10. prosince 2015 č. j. 59 A 105/2014-73, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Libereckého kraje, sídlem U Jezu 642/2a, Liberec 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí správních soudů, a to z důvodu porušení jejího práva podnikat podle čl. 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Magistrát města Jablonec nad Nisou, odbor stavební a životního prostředí (dále jen "magistrát"), po provedeném terénním šetření, stanovil stěžovatelce rozhodnutím ze dne 13. 6. 2014 podle §66 zákona České národní rady č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 114/1992 Sb."), podmínky pro výkon její činnosti spočívající v provádění plošného kácení dřevin rostoucích mimo les na konkrétních úsecích železniční dráhy (v obvodu dráhy, v ochranném pásmu dráhy, na stavbě dráhy, a v sousedství dráhy na pozemcích ve správě stěžovatelky); určené podmínky představovaly (souhrnně) povinnost stěžovatelky postupovat při kácení dřevin v souladu se zákonem č. 114/1992 Sb. a prováděcími vyhláškami k němu, zejména vyhláškou č. 189/2013 Sb., o ochraně dřevin a povolování jejich kácení, ve znění pozdějších předpisů. Odvolání stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí zamítl vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 27. 10. 2014 č. j. KULK 67152/2014.
3. Stěžovatelka podala žalobu, kterou zamítl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 10. 12. 2015 č. j. 59 A 105/2014-73. Následnou kasační stížnost stěžovatelky zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 31. 10. 2016 č. j. 8 As 10/2016-33. Správní soudy shodně došly k závěru, že napadené správní rozhodnutí vedlejší účastnice není nicotné ani nezákonné. Podle správních soudů byl magistrát věcně příslušným orgánem k vydání daného prevenčního rozhodnutí (nepřisvědčily stěžovatelce v námitce o výlučné příslušnosti drážního úřadu, a to s ohledem na specialitu zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o drahách"). Dále podle správních soudů, zákon o drahách není speciálním zákonem k zákonu č. 114/1992 Sb., proto se ochrana podle zákona č. 114/1992 Sb. (konkrétně podle §8) vztahuje rovněž na dřeviny takto lokačně specifikované, neboť nejsou žádnou zvláštní skupinou, na kterou by zákon č. 114/1992 Sb. nedopadal (z působnosti tohoto zákona jsou vyňaty toliko dřeviny lesního půdního fondu). Správní soudy též poukázaly na ochranu života a zdraví lidí podle §8 odst. 4 zákona č. 114/1992 Sb. s tím, že ke kolizi mezi právní úpravou zákona o drahách a zákona č. 114/1992 Sb. (ohledně ochrany dalších práv, zejména práva na ochranu života a zdraví) nedochází.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že ze zákona plní funkci vlastníka a provozovatele (železniční) dráhy, resp. provádí hospodářskou a podnikatelskou činnost, jde-li o železniční tratě ve vlastnictví České republiky. Poukázala na §22 odst. 1 písm. a) zákona o drahách, podle kterého má povinnost provozovat dráhu pro potřeby plynulé a bezpečné drážní dopravy podle pravidel pro provozování dráhy a úředního povolení. Stěžovatelka považuje za nesporné, že je její zákonnou povinností odstraňovat dřeviny v obvodu dráhy a tím ji udržovat v nezávadném stavu.
5. Stěžovatelka namítla, že rozhodnutí správních soudů zasáhla do jejího práva podnikat. Má totiž za to, že uvedenou zákonnou povinnost, pod kterou lze zahrnout i kácení dřevin, má plnit na vlastní odpovědnost a po vlastním uvážení, aniž by bylo třeba ke kácení jakéhokoliv povolení podle zákona č. 114/1992 Sb. Podle stěžovatelky právní výklad provedený správními soudy, podle kterého stěžovatelka musí v případě kácení takto umístěných dřevin postupovat v souladu se zákonem č. 114/1992 Sb., ohrožuje či porušuje právo na ochranu života a zdraví jiných osob, zejména drážního personálu a cestujících. Podle stěžovatelky správní soudy upřednostnily ochranu životního prostředí před ochranou života a zdraví lidí. Uvedla, že je jí v důsledku soudních rozhodnutí "nařízen" postup (a to aniž by soudy byly odpovědné za případné škody), kdy jí není dovoleno pokácet dřeviny životu nebezpečné, a to ani za situace, kdy často neexistují jiná vhodná opatření (např. pouhý ořez dřevin dostatečně nezajistí bezpečnost dráhy, a snížení traťové rychlosti vede k neefektivitě pro dopravce). Stěžovatelka k tomu uvedla, že z prováděcího právního předpisu - vyhlášky č. 177/1995 Sb., kterou se vydává stavební a technický řád drah (konkrétně §11, §14 a přílohy č. 5), nevyplývá, že by součástí obvodu dráhy byly také dřeviny; podle stěžovatelky tedy dřeviny (zejména náletové) jsou vadou stavby dráhy či staveb na dráze, a je proto její povinností je podle vlastní úvahy odstranit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Po ústavněprávním přezkumu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadené rozsudky z výše nastíněných hledisek obstojí a do základního práva stěžovatelky zasaženo nebylo.
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla tytéž argumenty, které předestřela již před správními soudy. Je přesvědčena o specialitě zákona o drahách vůči zákonu č. 114/1992 Sb., z čehož dovozuje právo (možnost) kácet dané dřeviny (tj. v obvodu železniční dráhy, v ochranném pásmu železniční dráhy) bez ohledu na znění zákona č. 114/1992 Sb. s tím, že tento zákon se na takto umístněné (rostoucí) dřeviny vůbec nevztahuje. Podle Ústavního soudu se však správní soudy danými námitkami stěžovatelky řádně zabývaly a v napadených rozhodnutích na ně přiléhavě a srozumitelně reagovaly (napadená rozhodnutí jsou plně přezkoumatelná). Ústavní soud pak není povolán k opětovnému vypořádávání shodných námitek, ani k výkladu tzv. podústavního práva (srov. též obdobnou věc stěžovatelky vedenou u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 3669/16).
10. Podstatou námitky o porušení práva podnikat je tvrzení stěžovatelky, podle kterého je jí znemožněno v rámci její hospodářské činnosti plnit (s touto činností spojenou) zákonnou povinnost zajistit, aby dráha (trať) umožňovala plynulou a bezpečnou drážní dopravu. Právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 1 Listiny patří mezi práva, jichž se lze domáhat pouze v mezích zákonů (čl. 41 odst. 1 Listiny). Podle čl. 26 odst. 2 Listiny může zákon stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností. Stěžovatelka je přesvědčena, že může provádět kácení dřevin v rámci své hospodářské činnosti dle své úvahy (tj. bez dalších omezení), a to na základě jí uložené povinnosti v §22 odst. 1 písm. a) zákona o drahách. Oproti tomu správní soudy vyložily, že při této činnosti jsou stěžovatelce stanovena zákonem č. 114/1992 Sb. určitá omezení za účelem ochrany přírody a krajiny (srov. práva a povinnosti zakotvené v čl. 11 odst. 3 a v čl. 35 odst. 1 a 3 Listiny). Ústavní soud nemá za to, že by správní soudy při výkladu zákona vybočily z ústavních mezí, resp. že by při použití ustanovení o mezích dopadajících také na hospodářskou činnost stěžovatelky nešetřily jejich podstaty a smyslu (čl. 4 odst. 4 Listiny). Správní soudy reagovaly na argumenty stěžovatelky, jež se týkaly právě zajištění bezpečnosti dráhy; z napadených rozhodnutí přehledně vyplývá, že plnění dané povinnosti není stěžovatelce znemožněno aplikací omezení stanovených zákonem č. 114/1992 Sb. Tyto závěry správních soudů stěžovatelka v ústavní stížnosti ani nijak relevantně nevyvrací, pouze poukazuje na hypotetickou situaci, kdy jí nebude povoleno kácení, ačkoliv jiné opatření (např. ořez) nebude v daném případě pro zajištění bezpečnosti dráhy dostatečné. Uvádí-li stěžovatelka, že správní soudy zcela upřednostnily ochranu přírody a krajiny před životy a zdravím lidí, lze naopak uvést, že správní soudy přiléhavě poukázaly na potřebu proporcionální ochrany jak práva na život a zdraví lidí, tak práva na příznivé životní prostředí; jedno s druhým se a priori v daném případě nevylučuje (jak obecně stěžovatelka namítá). Oproti tomu argumentační pojetí zaujaté stěžovatelkou (o jejím právu volně uvážit rozsah kácení dřevin) nedává podle Ústavního soudu žádný prostor pro možné současné zohlednění dalších ústavně chráněných hodnot, mezi které patří i příznivé životní prostředí.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, neboť neshledal, že by námitky stěžovatelky svědčily o porušení jejího ústavně zaručeného práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu