ECLI:CZ:US:2017:3.US.401.17.1
sp. zn. III. ÚS 401/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti H. O., zastoupené JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou, sídlem Sokolská 295/37, Česká Lípa, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2017 č. j. 4 To 452/2016-170 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 14. 4. 2016 č. j. 18 T 105/2015-152, za účasti Okresního soudu ve Znojmě a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství ve Znojmě a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ve výroku, jímž byla jako poškozená odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a rozsudku Krajského soudu v Brně zamítajícího její odvolání.
2. Z vyžádaného spisu Okresního soudu ve Znojmě, sp. zn. 18 T 105/2015, vyplynulo, že obžalovaný Š. C. byl shora označeným rozsudkem uznán vinným přečinem vydírání podle §175 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se dopustil na H. O. (dále též "poškozená") jednáním blíže popsaným ve výrokové části rozsudku. Za tento skutek byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, byla poškozená odkázána se svým nárokem na náhradu škody v požadované výši 100 000 Kč na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle okresního soudu by prokazování tvrzeného zhoršení zdravotního stavu poškozené a příčinné souvislosti s jednáním obžalovaného podstatně přesáhlo účely trestního řízení. Odvolání poškozené Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením zamítl. Podle odvolacího soudu byl nárok uplatněn včas, ale byl neurčitý, neboť nebylo patrné, zda poškozená uplatňuje vůči obžalovanému nárok na náhradu škody nebo nárok na náhradu nemajetkové újmy, případně plnění z obou těchto nároků. Pokud byl uplatněn nárok na náhradu nemajetkové újmy, nebylo zřejmé, zda to bylo z důvodu bolestného, ztížení společenského uplatnění, případně jiné nespecifikované imateriální újmy. Vzhledem k tomu, že poškozená žádným způsobem nedoložila ani výši nároku, soud prvního stupně nepochybil, když ji s jejím nárokem odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že zhoršením zdravotního stavu, včetně vážných psychických problémů, trpí od doby, kdy byla napadena Š. C. Zdravotní problémy doložila lékařskou zprávou a podrobně se k nim vyjádřila i v průběhu hlavního líčení, její stav potvrdili i další slyšení svědci. Bylo tedy věcí soudů, aby její nárok na náhradu škody včetně její výše posoudily v souladu s ustanoveními §2957 a §2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a metodikou Nejvyššího soudu. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že se soudy obou stupňů řádně nevypořádaly se všemi otázkami týkajícími se požadavku na náhradu škody, neboť jim nic nebránilo v tom, aby na základě podkladů založených v trestním spisu jí přiznaly náhradu škody alespoň zčásti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
6. Ústavní soud předesílá, že ačkoliv je adhezní řízení součástí trestního řízení a jeho výsledek je závislý na vyslovení viny obžalovaného, svojí povahou vykazuje specifika, jež je od samotného trestního řízení podstatně odlišují. Adhezní řízení má ve vztahu k meritornímu trestnímu řízení pouze akcesorickou povahu, neboť jeho předmětem je náhrada škody (materiální i nemateriální), jakožto soukromoprávní nárok poškozeného, který lze posoudit a rozhodnout o něm v občanskoprávním řízení. Obecně tedy platí, že postup soudů, spočívající v odkázání poškozeného s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, nepředstavuje odepření spravedlnosti, ale ústavněprávní regulérní použití institutu urychlujícího trestní řízení (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2685/09 ze dne 7. 1. 2010 dostupné v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz). Posouzení, zda rozhodnutí o náhradě škody vyžaduje další dokazování nad rámec dokazování vedeného ke zjištění skutkového stavu a prokázání viny obžalovaného, je zcela na soudech činných v trestním řízení, jejichž procesní činnost nemůže v daném směru přesahovat aktivitu směřující k náležitému rozhodnutí o vině a případném trestu. Z tohoto důvodu lze pouze občanskoprávní řízení považovat za řízení bezvýjimečně zaručující (za splnění zákonem předepsaných podmínek) možnost domoci se uplatněného majetkového nároku (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 600/04 ze dne 16. 11. 2004, usnesení sp. zn. II. ÚS 3828/16 ze dne 13. 12. 2016).
7. V posuzované věci Okresní soud ve Znojmě odkázal stěžovatelku s nárokem na náhradu škody za způsobenou nemajetkovou újmu na řízení ve věcech občanskoprávních, neboť měl za to, že prokázání jí tvrzených skutečností a jejich příčinné souvislosti by podstatně přesáhlo účely trestního řízení. Jeho závěr potvrdil Krajský soud v Brně s tím, že důvod uplatněného nároku nebyl řádně a dostatečně specifikován, podle soudu byl neurčitý a ve své podstatě nepřezkoumatelný a poškozená nedoložila výši uplatněného nároku. Ústavní soud upozorňuje, že povinnost soudu rozhodnout v adhezním řízení o uplatněném nároku na náhradu nemateriální újmy není bezvýjimečná a trestní řád umožňuje, aby při nesplnění všech předpokladů pro rozhodnutí probíhalo další objasňování skutkového základu v jiném než trestním řízení. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že Okresní soud v Znojmě a Krajský soud v Brně usoudily, že na základě dokazování vedeného ke zjištění skutkového stavu a prokázání viny obžalovaného nemohou rozhodnout o návrhu poškozené, neboť pro takové rozhodnutí by bylo třeba vést další dokazování, jež by rámec trestního řízení výrazně překročilo. Takový závěr Ústavní soud nepovažuje za formalistický, vykazující znaky libovůle, či jiným způsobem porušující pravidla spravedlivého procesu, naopak má za to, že za dané situace lze postup obecných soudů vedoucí k odkazu stěžovatelky na řízení občanskoprávní považovat za akceptovatelný, tj. nevybočující z mezí a hledisek stanovených kautelami čl. 36 odst. 1 Listiny.
8. Námitku stěžovatelky o porušení čl. 39 Listiny považoval Ústavní soud za nepřípadnou. K této ústavně-právní garanci již dříve uvedl, že o tom, zda někdo spáchal trestný čin a jaký, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku lze za jeho spáchání uložit, nerozhoduje subjektivní náhled jednotlivce, ale výlučně orgány k tomu z Ústavy a ze zákona povolané; případný nesouhlas s autoritativním rozhodnutím těchto orgánů je nerozhodný a nemůže sám o sobě založit důvod pro kasaci odsuzujícího rozsudku Ústavním soudem (srov. nález sp. zn. III. ÚS 359/96 ze dne 10. 7. 1997, N 95/8 SbNU 367). K postavení poškozeného Ústavní soud uvádí, že poškozený je sice podle §12 odst. 6 trestního řádu jednou ze stran trestního řízení s poměrně širokými procesními právy, avšak výhrada zákona při označení trestnosti jednání a druhů trestů míří na jiné adresáty norem trestního práva - osoby, proti nimž je vedeno trestní stíhání.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2017
Josef Fiala v. r.
předseda senátu