ECLI:CZ:US:2017:3.US.4080.16.1
sp. zn. III. ÚS 4080/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti společnosti Pekařství Střelná s. r. o., sídlem Jiráskova 1219, Vsetín, zastoupené JUDr. Janem Stančíkem, advokátem, sídlem Mikulůvka 141, pobočka Hemy 855, Valašské Meziříčí, proti postupu Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci ve věci sp. zn. 2 KZN 3192/2016, Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně ve věci sp. zn. 1 ZK 186/2016 a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Územního odboru Vsetín, Oddělení hospodářské kriminality, ve věci sp. zn. KRPZ-35283-48/TČ-2016-151581, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Územního odboru Vsetín, Oddělení hospodářské kriminality, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhala vyslovení toho, že postupem orgánů činných v trestním řízení (viz níže sub 2) bylo porušeno její ústavně zaručené právo na účinné vyšetřování podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zároveň se domáhala toho, aby Ústavní soud zakázal Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie Zlínského kraje, Územnímu odboru Vsetín, Oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán"), pokračovat v porušování uvedeného práva.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a vyrozumění policejního orgánu ze dne 27. 6. 2016 č. j. KRPZ-35283-48/TČ-2016-151581 se podává, že tento se zabýval trestním oznámením podaným stěžovatelkou, podle kterého bývalá zaměstnankyně stěžovatelky Monika Vráblíková, pracující na pozici vedoucí speciálních prodejen, se především pokusila od stěžovatelky neoprávněně vymoci výpověď z pracovního poměru se značným odstupným, a to pohrůžkami oznámení nedostatků v podnikatelské činnosti stěžovatelky příslušným úřadům. Dále po stěžovatelce požadovala vyplacení cestovních náhrad, na které neměla dle stěžovatelky nárok. Rovněž tak měla stěžovatelku poškodit tím, že se se svými podáními obrátila na několik státních orgánů, které následně u stěžovatelky prováděly řadu kontrol, což si z její strany vyžádalo vynaložení značných finančních prostředků (na mzdy pro zaměstnance poskytujícím kontrolorům součinnost). Konečně měla použít ke své potřebě dárkové poukazy, které patřily stěžovatelce. Tím se měla dopustit trestného činu vydírání podle ustanovení §175 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), trestného činu podvodu podle ustanovení §209 odst. 1 trestního zákoníku, trestného činu poškození cizích práv podle ustanovení §181 trestního zákoníku a trestného činu zpronevěry podle ustanovení §206 odst. 1 trestního zákoníku. Policejní orgán shora uvedeným vyrozuměním stěžovatelce sdělil, že nezjistil skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin. O vydírání dle policejního orgánu nešlo, neboť podezřelá neužila žádnou pohrůžku násilí nebo jiné těžké újmy. Jednání podezřelé rovněž nenaplnilo znaky podvodu, neboť šlo pouze o rozdílný názor na uplatněné smluvní nebo zákonné nároky. K trestnému činu poškození cizích práv nedošlo, neboť stěžovatelce neměla kontaktováním orgánů vzniknout jakákoliv vážná újma. Další úkony byly činěny pouze ve věci podezření ze spáchání trestného činu zpronevěry. V této části však věc odložilo Okresní státní zastupitelství ve Vsetíně (dále jen "okresní státní zastupitelství") usnesením ze dne 11. 7. 2016 č. j. 1 ZK 186/2016-8. Rozhodující v tomto směru bylo neprokázání úmyslu podezřelé.
3. Následně okresní státní zastupitelství vyrozumělo stěžovatelku o přezkumu výše popsaného postupu policejního orgánu, který shledalo zákonným. Jednání podezřelé, pokud jde o údajné vydírání, hodnotilo státní zastupitelství jako nevybíravé, nikoliv však trestné. I u dalších trestných činů rozebralo státní zastupitelství důkazní situaci a dospělo k závěru, že žádný trestný čin spáchán nebyl.
4. Ke stejnému závěru dospělo i Krajské státní zastupitelství v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajské státní zastupitelství"), když vyrozuměním sdělilo stěžovatelce výsledek hodnocení jejího podnětu k dohledu na postupem okresního státního zastupitelství. Rovněž dohledové státní zastupitelství seznalo, že jednání podezřelé nenaplňuje znaky uvedených trestných činů.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka tvrdí, že policejní orgán se věcí dostatečně nezabýval i přes závažné následky trestné činnosti podezřelé. Šlo o významnou majetkovou újmu a hrozbu likvidace podnikání stěžovatelky. V důsledku trestného jednání došlo navíc u spolumajitelů stěžovatelky ke vzniku závažných zdravotních potíží. Jednateli společnosti začala hrozit amputace nohy a u spolumajitelky se objevilo zhoubné rakovinné bujení, s nímž se léčí. Orgány činné v trestním řízení se nedostatečně vypořádaly s argumentací v trestních oznámeních a vůbec neobstaraly žádné další důkazy. Orgány činné v trestním řízení se zcela nedostatečně věnovaly samotnému šetření. V mnoha ohledech se spolehly pouze na vyjádření podezřelé. Nebyli vyslechnuti někteří důležití svědci, zejména jiní zaměstnanci.
6. Konkrétně stěžovatelka poukazuje na nepřiléhavost a absurdnost argumentace ohledně nesplnění znaků trestného činu vydírání. Argumentace orgánů činných v trestním řízení totiž přehlíží promyšlenost a sofistikovanost jednání podezřelé, když tato nejprve sama způsobila v podnikání stěžovatelky značné nedostatky, aby následně jejich prostřednictvím stěžovatelku vydírala. Vzhledem k tomuto způsobu jednání a úmyslu podezřelé zlikvidovat stěžovatelčino podnikání chápe pak stěžovatelka postup orgánů činných v trestním řízení jako projev nadměrného formalismu s prvky libovůle. Dochází jím rovněž k poskytování ochrany zneužívání subjektivních práv ze strany zaměstnanců a vytváření stavu bezbrannosti zaměstnavatelů, což může vytvořit nebezpečný precedens. Podobně nepřiléhavá je i argumentace, podle které nedošlo k naplnění znaků trestného činu podvodu. Ohledně trestného činu poškození cizích práv se orgány činné v trestním řízení nevypořádaly s namítanou závažnou zdravotní újmou spolumajitelů stěžovatelky. U trestného činu zpronevěry nevzaly v potaz důkazy v neprospěch podezřelé. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud vyslovil, že uvedeným postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a dále zakázal policejnímu orgánu v tomto porušování pokračovat.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario) a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud přezkoumal napadený postup orgánů činných v trestním řízení z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Stěžovatelka se ve své ústavní stížnosti dovolává svého práva na účinné vyšetřování. Tím se Ústavní soud v nedávné době opakovaně zabýval a v dnes již poměrně rozsáhlé judikatuře vymezil, s odkazy na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, meze tohoto subjektivního ústavního práva [srov. zejména nálezy ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12, ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 a ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 1716/16 nebo usnesení ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 1594/15 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Za pojmový znak tohoto procesního ústavního práva považuje Ústavní soud jeho provázanost s hmotnými ústavními právy, zakotvenými zejména v Listině. Ústavním soudem je tak tento procesní nárok chráněn toliko v případech, kdy tvrzeným trestným jednáním došlo k ústavně relevantní újmě, tedy neoprávněnému zásahu do ústavou chráněných subjektivních práv a svobod jednotlivce (viz k tomu jejich přehled ve výše uvedených nálezech a usneseních). Zároveň Ústavní soud, s ohledem na naplnění zásady minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a zásadu subsidiarity trestní represe, ve své judikatuře vyzdvihuje subsidiární pojetí tohoto práva oproti jiným prostředkům ochrany ústavně chráněných zájmů (zejména uplatnění práva na přístup k soudu).
10. Uvedené právo není tedy v judikatuře Ústavního soudu chápáno jako absolutní právo na policejní vyšetření všech soukromých, újmu na právech způsobujících záležitostí, nýbrž má, zejména z hlediska jeho efektivnosti, finanční náročnosti a přiměřenosti ochrany zájmů třetích osob, subsidiární povahu k ostatním způsobům ochrany individuálních zájmů. Obzvláště u trestné činnosti způsobující zásah pouze v rovině majetkových práv je nutno vždy zkoumat, zda existuje efektivní možnost ochrany poškozené osoby např. uplatněním občanskoprávní žaloby [srov. zejména bod 19 nálezu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301)]. Trvat na nutnosti vynaložení všech možných prostředků pro trestní vyšetřování lze z ústavněprávního hlediska pouze v případech újmy ohrožující či poškozující zpravidla nenahraditelné individuální zájmy (život, zdraví, osobní svobodu, apod. - viz blíže nález ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 1716/16), kde poškození nemohou z právních či faktických důvodů zajistit spravedlivou nápravu sami, resp. jim dostupnými právními prostředky (obdobně viz např. usnesení ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 1594/15 nebo ze dne 17. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2308/15).
11. Podstata jednání, kterého se dle stěžovatelky dopustila podezřelá, spočívá v majetkové, resp. soukromoprávní rovině, ať už jde o porušení smluvních nebo mimosmluvních závazků (např. jednání v rozporu s dobrými mravy či zákazem zneužívání subjektivních práv apod.). Přestože stěžovatelka zmiňuje i zasažení důležitějších hodnot, zejména zdraví jejích majitelů, ze skutkových okolností případu (zejména str. 2 vyrozumění okresního státního zastupitelství) dle Ústavního soudu zjevně vyplývá, že prokazatelnost příčinné souvislosti mezi těmito negativními následky, a jednáním podezřelé, je za hranicí možností vyšetřovacích orgánů, a to tím spíše u případného tvrzení o úmyslném poškození zdraví dotčených osob. Přesto je dle Ústavního soudu z vyrozumění obou státních zastupitelství zřejmé, že tyto věnovaly hodnocení skutkového stavu příkladný prostor. Jejich odlišný právní názor, resp. odlišné hodnocení důkazů, nezakládá porušení ústavních práv stěžovatelky. Nejpodstatnější je však to, že stěžovatelka má dle Ústavního soudu k dispozici další nástroje ochrany svých práv, a to zejména v oblasti občanskoprávní, a z jí uvedených skutečností nevyplývá nic, co by jí mělo bránit v jejich využití.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu