ECLI:CZ:US:2017:3.US.4095.16.1
sp. zn. III. ÚS 4095/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Krbcové, zastoupené Mgr. Liborem Kapalínem, advokátem, sídlem Na Příkopě 857/18, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2016 č. j. 30 Cdo 1984/2016-244, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 15. prosince 2015 č. j. 69 Co 321/2015-214 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. června 2015 č. j. 27 C 7/2015-183, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a a) Radoslava Prečana a b) Markéty Juračkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tím, že obecné soudy porušily její základní práva podle čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy, čl. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 11, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na určení, že vedlejší účastník jako žalovaný je vlastníkem konkrétních nemovitostí v katastrálním území Velký Týnec (výrok I), a stěžovatelce bylo uloženo zaplatit vedlejším účastníkům (tj. žalovaným) náhradu nákladů řízení (výroky II a III). Okresní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastník neporušil stěžovatelčino předkupní právo podle §140 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), ve spojení s §3062 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "NOZ"), a tudíž kupní smlouva, na jejímž základě převedl předmětné nemovitosti na vedlejší účastnici, není neplatná podle §40a občanského zákoníku.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") rozsudkem napadeným ústavní stížností rozsudek okresního soudu ve výroku I jako věcně správný potvrdil, změnil jej ve výroku II a III, a to co do výše částky náhrady nákladů řízení, a dále stěžovatelce uložil zaplatit vedlejším účastníkům náhradu nákladů odvolacího řízení. Jde-li o věc samu, krajský soud se s názorem okresního soudu ztotožnil (s výjimkou závěru, že v dané věci nutno analogicky aplikovat §2144 NOZ).
4. Na základě stěžovatelkou podaného dovolání Nejvyšší soud shora označeným usnesením rozsudek krajského soudu až na jeho meritorní výrok I zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil uvedenému soudu k dalšímu řízení, ve zbývající části pak dovolání odmítl. S odkazem na rozsudek vydaný ve stěžovatelčině věci ze dne 21. 9. 2016 sp. zn. 30 Cdo 789/2016 dovolací soud konstatoval, že stěžovatelka nemá na daném určení naléhavý právní zájem podle §80 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Vyšel z toho, že došlo-li k porušení zákonného předkupního práva spoluvlastníka podle §140 občanského zákoníku v průběhu jednoroční doby stanovené v §3062 NOZ, a pokud dotčený spoluvlastník uplatní u soudu nárok plynoucí z dosavadní právní úpravy, soud o takovém nároku rozhoduje podle §140 občanského zákoníku, což ale neplatí, domáhá-li se určení spoluvlastnického práva k nemovitosti původního spoluvlastníka po datu 1. 1. 2015, neboť po tomto datu předkupní spoluvlastnické právo zaniklo, a proto i v případě, že by se dotčený spoluvlastník po právu dovolal relativní neplatnosti příslušné kupní smlouvy, nevyplynuly by původnímu spoluvlastníkovi vůči němu žádné povinnosti.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že se s názorem dovolacího soudu nemůže ztotožnit, a dále namítla, že na tomto názoru ani nebyla zásadní otázka jejího právního postavení založena, neboť dovoláním se relativní neplatnosti kupní smlouvy mělo být zamezeno převodu nemovitosti na vedlejší účastnici, protože vedlejší účastník se chtěl zbavit veškerého majetku, a zmařit tak výkon soudních rozhodnutí. Upozornila, že zrušení předkupního práva spoluvlastníků se ukázalo jako nikoliv "úplně šťastný krok", takže se počítá s jeho opětovným zavedením, a proto by mělo být dané právo vykládáno širším způsobem. V souzené věci proto dle jejího názoru nedošlo k marnému uplynutí jednoroční doby, které by mělo za následek prekluzi předkupního práva. K porušení tohoto práva totiž došlo v roce 2014, ve stejném roce se ho dovolala, přičemž není rozhodné, kdy byla žaloba podána k soudu. Závěr dovolacího soudu stěžovatelka označila za absurdní, přičemž odkázala na §154 odst. 1 o. s. ř. s tím, že v praxi zcela výjimečně civilní řízení o žalobě bývá skončeno do jednoho roku, takže každý žalovaný by mohl dosáhnout zamítnutí žaloby, kdyby řízení protahoval (a v řadě případů by nemusel dělat nic), a tak by se stanovení jednoroční doby v §3062 NOZ stalo obsoletním.
6. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka vytkla dovolacímu soudu, že se nevypořádal s otázkou právního posouzení doručování a náležitostí nabídky k uplatnění předkupního práva, a dále vysvětlila, proč považuje názor soudů nižších stupňů, že její předkupní právo vedlejší účastník neporušil, za nesprávný.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario); domáhá-li se však zrušení celého napadeného usnesení Nejvyššího soudu, tedy i kasačního výroku (týkajícího se náhrady nákladů řízení), je ústavní stížnost v této části nepřípustným návrhem, neboť soudní řízení dále probíhá a stěžovatelka má v jeho rámci k dispozici procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud, jak opakovaně ve svých rozhodnutích připomíná, je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu musí vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Jde-li konkrétně o interpretaci a aplikaci tzv. podústavního práva obecnými soudy, o kterou v posuzované věci především šlo z hlediska výkladu předkupního práva ve starém a novém občanském zákoníku, daný proces bývá stižen takovou vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
11. V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s tím, jak Nejvyšší soud posoudil otázku naléhavého právního zájmu podle §80 o. s. ř. Uvedený soud jeho absenci zdůvodnil v podstatě tím, že i kdyby byla příslušná kupní smlouva posouzena jako (relativně) neplatný úkon podle §40a občanského zákoníku, a vedlejší účastník a) by tak byl určen jako spoluvlastník předmětných nemovitostí, pro stěžovatelku by to z hlediska tvrzeného (spoluvlastnického) překupního práva (§140 občanského zákoníku) nemělo žádný význam, protože dané právo podle §3062 NOZ zaniklo k datu 1. 1. 2015. Stěžovatelka namítla, že když předkupní právo uplatnila vůči vedlejším účastníkům před tímto datem, toto její právo trvá i nadále, přičemž argumentovala jednak tím, že jinak by posledně uvedené ustanovení ztratilo smysl, a jednak že její naléhavý právní zájem na požadovaném určení spočíval v tom, že vedlejší účastník se převodem nemovitostí snaží zbavit svého majetku, a mařil tak výkon rozhodnutí pro její pohledávky.
12. Úvaha Nejvyššího soudu spočívá v tom, že i kdyby bylo žalobě vyhověno, nemělo by to na právní postavení stěžovatelky vliv, neboť její předkupní právo ex lege zaniklo; z tohoto důvodu nelze usuzovat na existenci tzv. naléhavého právního zájmu. Ústavnímu soudu přitom není z obsahu ústavní stížnosti zřejmé, proč by tato racionální úvaha nemohla z hlediska ústavnosti obstát; odmítla-li totiž stěžovatelka daný názor s tím, že vedlejší účastník se snaží zbavit svého majetku, a zmařit tak výkon rozhodnutí pro stěžovatelčiny pohledávky, je tento argument očividně nepřiléhavý, neboť předmětem daného soudního řízení bylo určení vlastnického práva vedlejšího účastníka, a to s ohledem na (údajnou) neplatnost kupní smlouvy uzavřené mezi ním a vedlejší účastnicí z důvodu porušení překupního práva. Nebyla jím tedy neúčinnost tohoto právního úkonu z důvodu, že jím vedlejší účastník a) zkrátil uspokojení stěžovatelčiny vymahatelné pohledávky (na což ostatně již upozornil soud prvního stupně v odůvodnění svého, výše citovaného rozsudku).
13. Namítla-li stěžovatelka, že se dovolací soud nezabýval jejími námitkami týkajícími se doručení nabídky a jejích náležitostí, danému postupu nelze nic vytknout, protože i kdyby tak učinil (a stěžovatelce by přisvědčil), na výsledku řízení by to nic změnit nemohlo. Touto otázkou se obsáhle zabýval především okresní soud (viz s. 6 až 10 napadeného rozsudku), přičemž dospěl k závěru, že s ohledem na nabídku předkupního práva, kterou stěžovatelce řádně (na základě provedeného dokazování) učinil vedlejší účastník prostřednictvím svého právního zástupce, nebylo předkupní právo stěžovatelky porušeno. Tento závěr přezkoumal krajský soud, který rovněž bez porušení ústavních kautel práva na soudní ochranu dospěl k závěru, že žaloba stěžovatelky na relativní neplatnost kupní smlouvy k předmětným nemovitostem nebyla důvodná, neboť její právo nevyužitím řádné nabídky zaniklo. S tím následně souvisí posouzení, zda za těchto okolností měla stěžovatelka naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva podle §80 o. s. ř. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že takový zájem zde není, avšak nevyvodil to z nedůvodnosti žaloby z důvodu, že předkupní právo nebylo řádně uplatněno. Pouze tato otázka byla předmětem soudního řízení, avšak její řešení bylo třeba odvodit již z právě uvedeného závěru okresního soudu o nedůvodnosti žaloby stěžovatelky, když současně dospěl k závěru, že žalobkyně naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva má (s. 8 napadeného rozsudku). Úkolem Ústavního soudu však v posuzované věci nebylo hodnocení, z jakých důvodů nemělo být stěžovatelce vyhověno, nýbrž zda se tak stalo výkladem tzv. podústavního práva (viz sub 9 a 10) v mezích ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Závěr všech soudů o nedůvodnosti žaloby je přitom shodný. V tomto směru žádné porušení shledáno nebylo. Jinak je třeba poznamenat, že ani hypotetický úspěch stěžovatelky by na situaci, kdy by bylo rozhodnuto v roce 2015, nemohl něco změnit. Protože poté by vedlejší účastník (znovu v postavení spoluvlastníka) již stejně mohl nemovitosti převést na vedlejší účastnici nebo na kohokoliv jiného, aniž by přitom byl omezen stěžovatelčiným překupním právem (což bude platit až do 31. 12. 2017). Jen mimochodem možno poznamenat, že jinak by tomu bylo zřejmě v případě, kdyby se stěžovatelka již v roce 2014 domáhala na vedlejší účastnici jako nabyvatelce, aby jí nemovitosti nabídla ke koupi podle §603 odst. 3 starého občanského zákoníku.
14. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud dospěl k závěru, že by napadenými soudními rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv, jak bylo stěžovatelkou tvrzeno, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) v části týkajícího se náhrady nákladů řízení odmítl jako návrh nepřípustný, a ve zbývající části podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu