ECLI:CZ:US:2017:3.US.417.17.1
sp. zn. III. ÚS 417/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele A. K., zastoupeného Mgr. Janem Czapkem, advokátem, sídlem Masarykova 1325, Orlová - Lutyně, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. listopadu 2016 č. j. 13 Co 535/2016-121, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. července 2016 č. j. 0 Nc 8075/2015-74, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a M. B., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a to z důvodu porušení principu rovnosti účastníků řízení a dále porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") rozhodl rozsudkem ze dne 13. 7. 2016 č. j. 0 Nc 8075/2015-74 ve věci určení otcovství a ve věci péče o nezletilého J. tak, že výrokem I. zastavil řízení o určení otcovství k nezletilému, neboť otcovství k němu bylo v průběhu řízení určeno souhlasným prohlášením rodičů - stěžovatele a vedlejší účastnice. Okresní soud dále výrokem II. svěřil nezletilého (v době rozhodování měl nezletilý 3 roky a 3 měsíce) do péče vedlejší účastnice, výrokem III. stanovil stěžovateli povinnost přispívat na výživné nezletilého od 1. 8. 2016 do budoucna částkou 3 000 Kč měsíčně, výrokem IV. uložil stěžovateli povinnost zaplatit dlužné výživné za dobu od 1. 2. 2015 do 31. 7. 2016 ve výši 137 300 Kč (do šesti měsíců od doručení rozsudku), a výrokem V. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
3. Stěžovatel podal odvolání proti výrokům III., IV. a V. rozsudku okresního soudu. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozhodl rozsudkem ze dne 25. 11. 2016 č. j. 13 Co 535/2016-121 tak, že výrokem I. potvrdil napadené výroky rozsudku okresního soudu, a výrokem II. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti k procesní stránce řízení namítl, že krajský soud provedl jednání bez jeho přítomnosti, ačkoliv stěžovatel zaslal řádnou omluvu s žádostí o odročení jednání a předložil potvrzení o jeho dočasné pracovní neschopnosti. Krajský soud sice poukázal na to, že se stěžovatel mohl vyjádřit prostřednictvím svého právního zástupce, avšak jeho zástupce měl kolizi dvou jednání soudů a nemohl se nařízeného jednání před krajským soudem zúčastnit (vykonával funkci ustanoveného obhájce při časově kolidujícím hlavním líčení v jedné trestní věci), přičemž zástupce předpokládal, že žádosti stěžovatele o odročení jednání bude vyhověno. Stěžovatel také namítl, že mu okresní soud prvostupňový rozsudek nesprávně doručil, neboť doručeno bylo jeho otci téhož jména, přičemž rozsudek proto nabyl právní moci před jeho faktickým doručením "oprávněné osobě" (pozn. stěžovatel zjevně míní sebe, jakožto povinnou osobu k placení výživného), a poté bylo proti stěžovateli zahájeno exekuční řízení, aniž by mu bylo umožněno dobrovolně závazek splnit. Podle stěžovatele nebyl soudy řádně zjištěn skutkový stav, neboť nebyly provedeny všechny navržené důkazy.
5. K meritu věci pak stěžovatel vytkl soudům, že se nezabývaly jeho tvrzením, podle kterého nezletilému zasílal dárky, které však vedlejší účastnice odmítala a poté před okresním soudem uvedla, že o nezletilého nejevil žádný zájem. Nezohlednily dále příjem vedlejší účastnice z podnikání "vykonávaného pod IČ XXXXXXXX". Soudy též pominuly, že stěžovatel má ještě jednu vyživovací povinnost, a to k nezletilému D.; uvedly, že v rodném listu tohoto nezletilého je uveden bývalý manžel současné družky stěžovatele, přestože řízení o popření otcovství k tomuto nezletilému bylo zahájeno u okresního soudu dne 19. 8. 2016. Soudy rovněž pominuly, že stěžovatel se účastnil zahraniční mise proto, aby z vyšších příjmů vyplacených za misi uhradil své dluhy, tedy jeho životní úroveň se oproti době před misí a po ní nezměnila (tomu by měla odpovídat i nižší suma dlužného výživného vypočteného soudem).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. V dané věci má Ústavní soud za to, že napadené výroky v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto o výživném na nezletilého J., z ústavněprávního hlediska obstojí. Vychází z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry soudů jsou v napadených rozsudcích dostatečným způsobem vyloženy; Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Soudy provedly dostatečné dokazování pro rozhodnutí ve věci, zabývaly se podstatnými kritérii pro danou věc v souladu se zákonem, a svá rozhodnutí řádně odůvodnily.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá neprovedení "všech důkazů", avšak nespecifikuje, o jaké důkazy by mělo jít. Ústavní soud si přitom neprovedené důkazy nemůže sám zjišťovat. Stěžovatel současně namítá, že jeho určitá tvrzení nebyla soudy vůbec zohledněna, avšak tato jím předestřená tvrzení jsou opět spíše vágního charakteru. Pokud jde o jeho tvrzení o zasílání dárků nezletilému, není z ústavní stížnosti nijak patrno, o jaké dárky mělo jít, a zda a jak se měly zejména projevit ve výživném na nezletilého (nesporné navíc zůstalo zjištění soudů, že žádný dárek se do sféry nezletilého nedostal). Obdobně z odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu se toliko podává, že stěžovatel v odvolání jen obecně poukazoval na zasílání dárků nezletilému. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti poukazuje na své údajné dluhy, které měly snižovat jeho životní úroveň, avšak není zřejmé, o které dluhy a v jaké konkrétní výši jde, resp. jak se zejména tyto dluhy měly skutečně projevit v životní úrovni stěžovatele, a to především v porovnání s nesporným zjištěním soudů, že stěžovatel v době půlroční zahraniční mise pobíral čistý měsíční příplatek kolem 132 000 Kč (stěžovatel přitom obecně uváděl, že tyto příjmy použil právě na uhrazení svých dřívějších dluhů). Z napadeného usnesení krajského soudu pak rovněž plyne pouze to, že stěžovatel v odvolání jen obecně poukázal na své dluhy bez bližší konkretizace. Stěžovatel dále zmínil v ústavní stížnosti "podnikání vykonávané pod IČ XXXXXXXX" vedlejší účastnicí. Rovněž zde není zřejmé, o jakou činnost má jít a jaké příjmy měly vedlejší účastnici z namítaného podnikání plynout. Z odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu pak Ústavní soud zjistil, že stěžovatel ve svém odvolání namítal příjem vedlejší účastnice z makléřské činnosti ve výši 3 000 Kč měsíčně. K tomu lze poukázat na závěry opatrovnických soudů, které s ohledem na provedené dokazování [zejména účastnický výslech vedlejší účastnice; zpráva Úřadu práce České republiky; smlouva o vzdělání a praxi, ze které vyplývá, že vedlejší účastnice absolvovala od 16. 7. do 31. 7. 2016 (tj. až po vydání prvostupňového rozhodnutí ve věci péče o nezletilého J.) prvotní zaškolovací kurs na pozici realitního makléře; zpráva společnosti FLEXI REALITY, s. r. o.] přiléhavě dovodily příjmy vedlejší účastnice, která podle nich probírala prozatím rodičovský příspěvek a přídavek na nezletilého, a aktivně zatím činnost makléřky nezahájila a neměla v tomto oboru prozatím příjmy. Uvedené samozřejmě do budoucna nevylučuje změny, a to i s ohledem na postupně vyšší věk nezletilého, kdy lze obecně předpokládat, že vedlejší účastnice bude uspokojovat potřeby své i nezletilého (v rámci její vyživovací povinnosti) z pracovní činnosti. Stěžovatel se konečně obdobně jako před opatrovnickými soudy dovolává nižšího výživného na nezletilého J. z důvodu své druhé vyživovací povinnosti k jeho synu D. Opatrovnické soudy však již na danou námitku přiléhavě reagovaly tak, že stěžovatel není matrikovým otcem D. a důkaz o svém otcovství opatrovnickým soudům nepředložil (tj. zůstalo jen u tvrzení stěžovatele). K tomu lze již jen dodat, že podle tvrzení stěžovatele probíhá sice řízení o popření otcovství bývalého manžela matky D., avšak z uvedeného nelze ještě dovodit úspěšné, resp. pravomocné popření otcovství. Opatrovnické soudy tedy přiléhavě vycházely ze skutkových zjištění, podle kterých nezletilý D. je (matrikově) potomkem bývalého manžela současné družky stěžovatele, a to se všemi právními důsledky. Navíc okresní soud by stěží mohl na okolnost daného řízení o popření otcovství reagovat, neboť bylo, a to i podle tvrzení samotného stěžovatele, zahájeno až poté, kdy vydal rozsudek ve věci nezletilého J.
10. Stěžovatel vytkl krajskému soudu, že rozhodl o jeho odvolání po jednání, které provedl nesprávně v jeho nepřítomnosti. Rovněž tato námitka, jež navozuje porušení základního práva zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny, je však zjevně neopodstatněná. Ve věci totiž plyne, že stěžovatel zaslal krajskému soudu včasnou omluvu z daného jednání, avšak zákonem vyžadovaný "důležitý důvod" pro odročení jednání nijak blíže neuvedl, toliko zaslal potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti, ze kterého nebyl zřejmý charakter onemocnění ani diagnóza u stěžovatele. Krajský soud pak ve svém usnesení dostatečně a přiléhavě odůvodnil závěr, že takové podání nepředstavovalo řádnou zákonem vyžadovanou omluvu z jednání, neboť na "důležitý důvod" odročení jednání nebylo z čeho usuzovat. Stěžovatel tuto jednoznačnou argumentaci krajského soudu nijak v ústavní stížnosti nevyvrací; ani z ústavní stížnosti žádný konkrétní "důležitý důvod" odročení neplyne. Pokud pak jde o stěžovatelova advokáta, ten krajskému soudu žádnou omluvu z jednání nedoručil. Až v ústavní stížnosti stěžovatel nově uvádí, že jeho zástupce se z důvodu kolize dvou soudních jednání nemohl ke krajskému soudu dostavit. Z takto uvedeného tedy vyplývá, že to nebyl krajský soud, který by znemožnil stěžovateli či jeho zástupci účast na jednání, nýbrž příčinou byl postup samotného stěžovatele a jeho zástupce. Nadto lze přisvědčit krajskému soudu v závěru, že stěžovatel v opatrovnickém řízení, a to i jeho odvolací fázi, plně uplatňoval svou argumentaci (byť v odvolacím řízení "jen" formou písemnou), a měl tedy dostatečný prostor hájit svá práva. Z hlediska obsahu ústavní stížnosti pak Ústavní soud dodává, že ani po vydání rozsudku krajského soudu nepředestřel stěžovatel k věci ničeho konkrétního podstatného.
11. Pokud stěžovatel namítá nesprávné doručení prvostupňového rozsudku ve věci péče o nezletilého J., s ohledem na předmět přezkumu před Ústavním soudem postačí konstatovat, že podle napadeného usnesení krajského soudu podal stěžovatel zjevně včasné odvolání, které bylo i meritorně projednáno. Jak zjistil Ústavní soud telefonickým dotazem u okresního soudu, rozsudek krajského soudu byl doručen zástupci stěžovatele dne 9. 12. 2016, a tento rozsudek nabyl právní moci dne 15. 12. 2016.
12. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu