ECLI:CZ:US:2017:3.US.4243.16.1
sp. zn. III. ÚS 4243/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Gabriely Pískaté, zastoupené Mgr. Tomášem Maxou, advokátem, sídlem Petrská 1136/12, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 24. října 2016 č. j. KZT 1468/2016-4 a proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 ze dne 26. září 2016 č. j. 1 ZK 619/2014-58, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a princip presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, přitom vyplývá, že usnesením státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 ze dne 3. 9. 2014 sp. zn. 1 ZK 619/2014 bylo rozhodnuto podle §179g odst. 1 a odst. 2 písm. b) trestního řádu o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání stěžovatelky pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky. Stěžovatelce byla tímto usnesením mimo jiné stanovena zkušební doba v délce trvání dvou let. V průběhu zkušební doby přitom bylo zjištěno, že stěžovatelka řídila opětovně osobní motorové vozidlo pod vlivem alkoholu, kdy při orientační dechové zkoušce bylo v jejím dechu zjištěno 0,64, respektive 0,62 promile alkoholu. Odběr krve stěžovatelka přitom nepožadovala, zjištěné hodnoty tedy na místě nerozporovala. Následně vydal Městský úřad Příbram v dané věci rozhodnutí, jímž uznal stěžovatelku vinnou z přestupku proti zákonu o silničním provozu a uložil jí za toto jednání pokutu ve výši 10 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v řízení všech motorových vozidel na dobu devíti měsíců. Proti tomuto rozhodnutí Městského úřadu Příbram podala stěžovatelka odvolání, o němž však Krajský úřad Středočeského kraje nestačil věcně rozhodnout, neboť od spáchání předmětného přestupku uplynul jeden rok, a tak v daném případě došlo k zániku odpovědnosti za přestupek.
3. S ohledem na tyto skutečnosti rozhodla státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 ústavní stížností napadeným usnesením podle §179h odst. 1 trestního řádu tak, že stěžovatelka ve stanovené zkušební době nežila řádným způsobem života, neboť opětovně řídila motorové vozidlo pod vlivem alkoholu. Státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 proto rozhodla tak, že se stěžovatelka neosvědčila.
4. S tímto závěrem se pak ztotožnil i státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, když stížnost stěžovatelky podanou podle §141 a násl. trestního řádu ústavní stížností napadeným usnesením zamítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Podstatou ústavní stížnosti je pak v dané souvislosti především východisko, že stěžovatelka nebyla příslušným správním orgánem nikdy pravomocně uznána vinnou, protože její (potencionální) odpovědnost za údajný přestupek zanikla dříve, než o něm příslušný správní orgán rozhodl. Proto Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 2 nemohlo ani uvažovat o tom, že by se stěžovatelka ve zkušební době neosvědčila. Danou nespravedlnost nenapravilo ani Městské státní zastupitelství v Praze a bylo tak zasaženo do práv stěžovatelky, jak uvedeno shora.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy orgánů činných v trestním řízení a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti. V dané věci jde tak o to, zda napadená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelky v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě do práv a principů, jichž se stěžovatelka dovolává.
8. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, za všeobecně nepřípustné, případně nežádoucí (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99 ze dne 6. 9. 1999, usnesení sp. zn. I. ÚS 486/01 ze dne 11. 12. 2001, usnesení sp. zn. IV. ÚS 213/03 ze dne 21. 11. 2003, usnesení sp. zn. IV. ÚS 262/03 ze dne 30. 6. 2003 a další; všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic tzv. podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení tzv. podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (srovnej usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 25. 1. 2006).
9. Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen ve zcela mimořádných situacích, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/02 ze dne 3. 7. 2003); i zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení.
10. V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v procesních postupech orgánů činných v trestním řízení porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal.
11. Stěžovatelka totiž v ústavní stížnosti přehlíží, že obě státní zastupitelství ústavní stížností napadená rozhodnutí nezaložila na formálním hodnocení, zda se stěžovatelka přestupku dopustila či nikoliv, ale na objektivně zjištěné skutečnosti, že opětovně řídila motorové vozidlo pod vlivem alkoholu. V této souvislosti pak Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti tuto významnou skutkovou okolnost prakticky vůbec nerozporuje (omezuje se na to strohé konstatování, že policisté analyzátor dechu nesprávně použili), ač jistě měla v ústavní stížnosti dostatek prostoru pro bližší objasnění tohoto svého zásadního tvrzení.
12. Vyžaduje-li §179h odst. 1 trestního řádu pro osvědčení se mimo jiné to, aby podezřelý - v tomto případě tedy stěžovatelka - vedl ve zkušební době řádný život, pak lze akceptovat závěr jmenovaných státních zastupitelství, že vzhledem k okolnostem případu stěžovatelka tento požadavek nesplnila. Takové hodnocení ze strany státních zastupitelství je přitom zcela v souladu s §9 odst. 1 trestního řádu, podle něhož orgány činné v trestním řízení zásadně samy posuzují otázky spojené s vinou obviněného (podezřelého), v tomto případě tedy s vinou stěžovatelky.
13. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovatelce ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu