ECLI:CZ:US:2017:3.US.4270.16.1
sp. zn. III. ÚS 4270/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele města Valašské Meziříčí, sídlem Náměstí 7/5, Valašské Meziříčí, zastoupeného JUDr. Luďkem Lisse, Ph.D., advokátem, sídlem Jablonského 640/2, Praha 7 - Holešovice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2016 č. j. 28 Cdo 329/2015-118, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. července 2014 č. j. 8 Co 536/2014-96 a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 10. února 2014 č. j. 17 C 101/2013-66, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §22 odst. 4 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí, jako účastníků řízení, a obce Krhová, sídlem Hlavní 205, Krhová, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí soudů, a to z důvodu porušení čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Dne 1. 1. 2013 vznikla vedlejší účastnice - obec Krhová, a to oddělením od stěžovatele - města Valašské Meziříčí. Pro oddělení dané části stěžovatele se vyslovilo místní referendum (dané části Krhová) konané dne 21. 4. 2012. O návrhu stěžovatele ze dne 14. 5. 2012 na oddělení této jeho části ke dni 1. 1. 2013 rozhodl Krajský úřad Zlínského kraje rozhodnutím ze dne 30. 5. 2012. Stěžovatel a přípravný výbor (vedlejší účastnice) neuzavřeli dohodu o rozdělení majetku podle §22 odst. 3 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o obcích"). Dne 13. 3. 2013 předal stěžovatel vedlejší účastnici majetek podle §23 odst. 1 a §22 odst. 4 písm. a) zákona o obcích; dle zápisu o předání i následného výslovného jednání odmítl opakovaně předat vedlejší účastnici konkrétní nemovitosti nacházející se v katastrálním území vedlejší účastnice, a to s tím, že jde o jeho "historický majetek". Dne 3. 5. 2013 požádala vedlejší účastnice o zápis svého vlastnického práva k daným nemovitostem do katastru nemovitostí, avšak katastrální úřad zápis neučinil (sdělil vedlejší účastnici, že je třeba předložit dohodu o rozdělení majetku uzavřenou mezi stěžovatelem a přípravným výborem, nebo souhlasné prohlášení stěžovatele a vedlejší účastnice ohledně vlastnictví daných nemovitostí, anebo zápis o předání daných nemovitostí podle §23 odst. 1 zákona o obcích).
3. Vedlejší účastnice podala proti stěžovateli žalobu na určení jejího vlastnictví k těmto nemovitostem. Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 10. 2. 2014 č. j. 17 C 101/2013-66 rozhodl tak, že výrokem I. určil vlastnické právo vedlejší účastnice k předmětným nemovitostem, a výrokem II. uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení.
4. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 30. 7. 2014 č. j. 8 Co 536/2014-96 tak, že rozsudek okresního soudu ve věci samé potvrdil a uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení.
5. Dovolání stěžovatele zamítl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. 9. 2016 č. j. 28 Cdo 329/2015-118 pro nedůvodnost.
6. Soudy dospěly shodně k závěru, že mezi stěžovatelem a přípravným výborem (vedlejší účastnice) nebyla uzavřena dohoda o rozdělení majetku podle §22 odst. 3 zákona o obcích, proto k rozdělení nemovitého majetku došlo způsobem stanoveným v §22 odst. 4 písm. a) zákona o obcích, tedy nemovitosti přecházejí na tu obec (původní, nebo naopak tu oddělenou, nově vzniklou), na jejímž katastrálním území se nacházejí, přičemž rozhodný je stav ke dni konání místního referenda. Podle soudů žalobou vymezené nemovitosti nabyla vedlejší účastnice dle těchto kritérií do vlastnictví ex lege ke dni svého vzniku 1. 1. 2013 (§22 odst. 7 zákona o obcích); výjimky žádný zákon neupravuje. Podle soudů nejde o případ vyvlastnění bez náhrady; naopak jde o majetkové vypořádání při oddělení části obce. Za irelevantní pro věc považovaly soudy tvrzení stěžovatele, podle kterého dané nemovitosti nabyl ještě před rokem 1953, ve kterém došlo ke sloučení stěžovatele s vedlejší účastnicí. Nerozhodnou shledaly i argumentaci stěžovatele, podle níž tyto nemovitosti přešly v minulosti na stát a stěžovateli byly poté vráceny restitučně podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."), proto nynější určení vlastnictví ve prospěch vedlejší účastnice znamená pro stěžovatele novou křivdu.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že soudy postupovaly formalisticky bez ohledu na specifické okolnosti případu; pominuly ústavně konformní výklad ustanovení §22 odst. 4 písm. a) zákona o obcích. Podle stěžovatele, není-li možný tento ústavně konformní výklad, je třeba dané zákonné ustanovení zrušit. Stěžovatel uvedl, že sporné nemovitosti nabyl v letech 1932-1939, přestože se nacházely na území samostatné obce Krhová; dne 1. 1. 1953 došlo ke sloučení stěžovatele s touto obcí Krhová. Následně v letech 1955 a 1962 bylo zapsáno vlastnické právo k daným nemovitostem ve prospěch státu, což představovalo zásah do kontinuity vlastnického práva stěžovatele. Vlastnictví stěžovatele k těmto nemovitostem bylo obnoveno na základě zákona č. 172/1991 Sb., čímž byly křivdy z let 1955 a 1962 napraveny. Napadená rozhodnutí soudů podle stěžovatele představují novou křivdu.
8. Stěžovatel má za to, že došlo k obohacení vedlejší účastnice na základě tzv. nepravé mezery v ustanovení §22 odst. 4 písm. a) zákona o obcích. Vedlejší účastnice nikdy dané nemovitosti nevlastnila ani neužívala; v roce 1953 se sloučila se stěžovatelem, stala se jeho součástí, a nelze tedy ani od uvedeného data hovořit o jejím vlastnickém právu; přesto nyní nabude vlastnictví a neposkytne stěžovateli žádné protiplnění. Zákonodárce nemohl předvídat, že stěžovatel nabude vlastnické právo k některým nemovitostem na území jiné obce před II. světovou válkou, a poté se tato obec sloučí se stěžovatelem, "aby se následně oddělila". Úkolem soudů pak bylo danou nepravou mezeru v právu vyplnit řešením spravedlivým a souladným s dobrými mravy. Stěžovatel se dovolával interpretačních vodítek formulovaných v §1 až §14 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "nový občanský zákoník"). Podle stěžovatele soudy rozhodly v rozporu s těmito principy, a tento postup ani řádně neodůvodnily. Nejvyšší soud pak údajně neaplikoval tyto principy pouze proto, že na danou věc nelze užít (z důvodu zákazu pravé retroaktivity) ustanovení §3030 nového občanského zákoníku, přičemž dané principy nebyly pozitivně upraveny v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "starý občanský zákoník"). Stěžovatel je však přesvědčen, že tyto zásady platily i před účinností nového občanského zákoníku. Stěžovatel zmínil, že účelem §22 odst. 4 písm. a) zákona o obcích je primárně spravedlivé uspořádání majetkových poměrů mezi původní a nově vznikající obcí; tomu však neodpovídá doslovný výklad daného ustanovení; místo zde má mít především výklad teleologický, systematický a historický.
9. Stěžovatel namítl, že v daném případě pro zásah do jeho vlastnictví nebyla naplněna podmínka legitimního cíle (veřejného/obecného zájmu). Uvedl, že Listina i Úmluva stanoví tři imperativy k ochraně vlastnictví, a sice princip respektování vlastnictví, princip přesně stanovených podmínek pro možnost případného zbavení vlastnictví, a princip oprávnění států upravit užívání majetku v souladu s obecným zájmem. Ke "zbavení majetku" může dojít pouze v souladu se zákonem, musí být sledován legitimní cíl (veřejný zájem), a musí být také naplněna zásada přiměřenosti. Soudy však v jeho případě nespecifikovaly obecný zájem na zásahu do vlastnictví stěžovatele. Podle stěžovatele není v obecném zájmu, aby při rozdělení obcí připadl historický majetek původní nebo naopak nové obci jen z toho důvodu, že se nachází na jejím katastrálním území; není legitimním důvodem zájem na tom, aby v katastrálním území obce byly nemovitosti pouze ve vlastnictví dané obce. Vedlo by to k omezení vlastnického práva, neboť není výjimkou, že majetkem jedné obce jsou nemovitosti ležící v katastrálním území obce jiné. Samotný (veřejnoprávní) institut katastrálního území je zcela odlišný od (soukromoprávního) pojmu pozemek; vymezení katastrálního území má převážně evidenční charakter. Ze skutečnosti, že určitá nemovitost přináleží do určitého katastrálního území, nevyplývá nic o vlastnických právech k této nemovitosti; vlastnické právo nelze jen na základě této skutečnosti konstituovat či legitimizovat. Podle stěžovatele zásah do jeho vlastnictví nebyl ospravedlněn ani žádnou nápravou dřívějších majetkových křivd, jako tomu bylo u restitučního zákonodárství. Podle stěžovatele si v daném případě ani nekonkurují žádná dvě základní práva či svobody dvou subjektů, neboť zatímco stěžovateli svědčí vlastnické právo k daným nemovitostem, vedlejší účastnici takové vlastnické právo k týmž nemovitostem nenáleží. Soudy podle stěžovatele také porušily podmínku přiměřenosti. Podle Evropského soudu pro lidská práva musí jakýkoliv zásah do práva na ochranu majetku zachovávat spravedlivou rovnováhu mezi požadavky obecného zájmu společenství a imperativy ochrany základních práv jednotlivce. Tato rovnováha je narušena, je-li dotčená osoba nucena nést "nepřiměřenou zátěž"; stěžovateli nebyla (v tomto smyslu) poskytnuta jakákoliv kompenzace.
10. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, podle kterého nejde v daném případě o vyvlastnění, neboť nebylo postupováno podle "vyvlastňovacích předpisů vyvlastňovacím úřadem". Podle stěžovatele jde totiž o vyvlastnění v materiálním slova smyslu, kdy bylo stěžovateli na základě tzv. podústavního právního předpisu odňato vlastnictví.
11. K procesnímu postupu soudů stěžovatel namítl, že soudy neodůvodnily naléhavý právní zájem vedlejší účastnice na určení vlastnického práva ke sporným nemovitostem. Existenci naléhavého právního zájmu je třeba posoudit před samotným meritorním přezkumem. Jestliže soudy v rozhodnutí výslovně nepopsaly, proč má vedlejší účastnice na určení naléhavý právní zájem, jde o závažnou procesní vadu, neboť v takovém případě není rozhodnutí řádně odůvodněno. Z rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu není výsledek daného posouzení zákonné podmínky zřejmý; Nejvyšší soud ve svém rozsudku sice uvedl, že tuto podmínku zjevně nižší soudy považovaly za splněnou, avšak podle stěžovatele není zřejmé, z čeho tak Nejvyšší soud usuzuje.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
14. V dané věci má Ústavní soud za to, že napadené rozsudky z ústavněprávního hlediska obstojí a do ústavních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Soudy vycházely z relevantních ustanovení právních předpisů, které ústavně konformně interpretovaly a přiléhavě aplikovaly na zjištěný skutkový stav. Napadená rozhodnutí jsou také řádně odůvodněna; své úvahy a závěry soudy v odůvodnění rozhodnutí přehledně a srozumitelně vyložily; Ústavní soud v nich neshledal libovůli.
15. Je třeba odmítnout námitku, podle které v rozhodnutích soudů absentuje úvaha o tom, že je dán naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva vedlejší účastnice k daným nemovitostem. Předně Ústavní soud poukazuje na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, která znamená nejen formální vyčerpání zákonem umožněných procesních prostředků ochrany práv, ale také jejich řádné materiální (obsahové) uplatnění (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z napadených rozsudků předložených stěžovatelem vyplývá, že stěžovatel v průběhu řízení nijak nenamítal (vyjádření, odvolání, dovolání), že by vedlejší účastnice na určení vlastnictví neměla naléhavý právní zájem; do této problematiky nevnesl žádné pochybnosti (netvrdil, že by bez určení nebylo právo vedlejší účastnice nijak ohroženo, nebo že by se její právní postavení nestalo nejistým). Rovněž v ústavní stížnosti stěžovatel netvrdí, že by taková námitka byla vznesena, a přesto soudy zůstala opomenuta. Žádnou zásadní argumentaci k otázce (ne)existence naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví ostatně stěžovatel neuvádí ani ve své ústavní stížnosti. Nadto je možno konstatovat, že z napadených rozsudků přehledně plyne opakovaný odmítavý postoj stěžovatele připustit vlastnictví vedlejší účastnice k nemovitostem a nemovitosti ji předat, i negativní stanovisko zastávané příslušným katastrálním úřadem k zápisu vlastnictví vedlejší účastnice, a to s požadavkem předložit relevantní listinu jako podklad zápisu záznamem podle §7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisem vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů; je notorietou plynoucí ze soudní judikatury, že v takových případech má žalobce naléhavý právní zájem na určení jeho vlastnictví, neboť vyhovující rozsudek pak je podkladem pro zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí. Z rozsudků nižších soudů i Nejvyššího soudu plyne, že danou podmínku naléhavého právního zájmu považovaly za splněnou, neboť přikročily k řešení věci samé.
16. Ústavní soud následně zhodnotil jako zjevně neopodstatněné i výhrady stěžovatele týkající se merita věci. Jde o námitky, které obdobně zazněly již před občanskoprávními soudy a byly již vypořádány. Ústavní soud konstatuje následující.
17. Dekretem prezidenta republiky č. 121/1945 Sb., o územní organisaci správy, vykonávané národními výbory (dále jen "dekret"), došlo k obnově a nové úpravě územní organizace na našem území, včetně územních obvodů obcí; byla též zřízena soustava národních výborů (zemské, okresní, místní). V letech 1948 až 1950 probíhaly změny vedoucí k zakotvení nového pojetí vlastnického práva a vlastnických vztahů vůbec, jakož i systému společenského založeného na modelu socializace vlastnických vztahů a preference vlastnictví státu a jeho ochrany. Tento nastupující model vlastnických práv je zřejmý již z ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky. Obce postupně ztrácely svůj samosprávný charakter, až došlo k likvidaci územní samosprávy a zániku (potlačení) vlastnických práv obcí; obce nadále zůstávaly (toliko) jednotkami územního členění státu. Bylo vytvořeno "hospodářské zřízení", jako odklon od dříve respektovaného soukromého vlastnictví (srov. zákon č. 249/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, a zákon č. 13/1954 Sb., o národních výborech); vlastnictví bylo vnímáno především prizmatem hospodářského významu majetku, čemuž odpovídaly i změny provedené v právním řádu. Po obnově demokratických poměrů byla v roce 1990 obnovena územní samospráva, a to včetně jejích majetkových charakteristik. Návazně byl přijat zákon České národní rady č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), dále jen "zákon č. 367/1990 Sb.", který v ustanovení §68 upravoval přechod práv a závazků místních a městských národních výborů na obce; současně v §4 odst. 2 a §18 řešil majetkové otázky obcí. S poukazem na tuto i další právní úpravu byl následně také přijat Českou národní radou zákon č. 172/1991 Sb., na základě kterého přešlo vlastnické právo státu k vymezeným věcem za stanovených podmínek na obce, které nabyly vlastnictví ex lege dnem účinnosti tohoto zákona.
18. V řízení před soudy nebylo sporným, a rovněž stěžovatel to v ústavní stížnosti znovu zopakoval, že se dne 1. 1. 1953 sloučil s obcí Krhová. Od 1. 1. 1953 zde tedy existovala již jen tato sloučená obec Valašské Meziříčí, která v době totalitního režimu neměla vlastnická práva a vlastní majetek, tedy ani sporné nemovitosti (stěžovatel sám již v řízení před soudy uváděl, že vlastnické právo k daným nemovitostem bylo ve prospěch Československého státu, v části Správy státních lesů a v části Státních lesů v Krnově, zapsáno v roce 1955 a 1962). Jak vyplývá z výše popsaného historického vývoje, vlastnické právo obcí, a tedy i jejich majetkový základ, bylo založeno po listopadu 1989 (rovněž stěžovatel v řízení před soudy i ve své ústavní stížnosti uvedl, že vlastnictví ke sporným nemovitostem nabyl podle zákona č. 172/1991 Sb.). Je třeba tedy konstatovat, že v době, kdy byla obnovena (založena) po listopadu 1989 územní samospráva, a obci (městu) Valašské Meziříčí vzniklo ze zákona vlastnické právo ke sporným nemovitostem, jakož i případně k věcem dalším zákonem vymezeným, vzniklo dané vlastnické právo obci (městu) Valašské Meziříčí jakožto celku, nikoliv jen části této obce (města), tj. bez části, která od 1. 1. 2013 tvoří nově vzniklou vedlejší účastnici.
19. Ve věci je tedy zřejmé, že před datem oddělení a vznikem vedlejší účastnice dne 1. 1. 2013 byl pouze stěžovatel obcí (městem), základním územním samosprávným celkem ve smyslu čl. 99 Ústavy, oproti tomu vedlejší účastnice takový status neměla. Vedlejší účastnice před tímto datem jako základní územní samosprávný celek neexistovala, proto nemohla mít samostatně personální, územní ani ekonomický (majetkový) základ; nemohla vlastnit movitý či nemovitý majetek a mít vlastní finanční zdroje, se kterými by sama hospodařila (čl. 99 a čl. 100 odst. 1 Ústavy, a §1, §2 odst. 1, §7 odst. 1, §18 zákona o obcích; srov. též úpravu v zákoně č. 367/1990 Sb.). Stěžovatel naproti tomu měl určitou vymezenou část území České republiky, kterou tvořilo více než jedno katastrální území; součástí jeho území bylo i území, které následně od 1. 1. 2013 tvořilo území vznikající obce - vedlejší účastnice [oddělovaná část území byla specifikována výčtem katastrálních území v návrhu stěžovatele na oddělení vedlejší účastnice podle §22 odst. 2 písm. b) zákona o obcích]. Stěžovatel měl dále své občany (mezi něž patřili i občané následně oddělené vedlejší účastnice), a měl rovněž majetkový základ (včetně sporných nemovitostí) a finanční zdroje, se kterými v rámci své činnosti (plnění úkolů samosprávy) mohl nakládat. Nově vzniklá obec Krhová není právním nástupcem (ex lege) následovníkem historické obce Krhová v podobě před rokem 1953, jak míní stěžovatel, nýbrž je jedním ze dvou právních nástupců města Valašské Meziříčí v podobě, v jaké dané město existovalo k 31. 12. 2012.
20. Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že vedlejší účastnice nikdy nebyla vlastníkem sporných nemovitostí, resp. nebyla jím ani od 1. 1. 1953, neboť byla součástí stěžovatele, je třeba naopak uvést, že na základě vůle ústavodárce a zákonodárce je třeba před 1. 1. 2013 hovořit o vlastnickém právu ke sporným nemovitostem (i dalšímu majetku) ve prospěch celého (historicky sloučeného) města Valašské Meziříčí. Ke dni 31. 12. 2012 vedlejší účastnice nemohla mít samostatně žádný vlastní majetek (včetně věcí nemovitých); ten na ni ke dni 1. 1. 2013 teprve přešel podle §22 odst. 4 zákona o obcích. Vedlejší účastnice byla v tomto smyslu dne 1. 1. 2013 na "stejné startovací čáře" ohledně veškerého majetku (nejen sporných nemovitostí) nabytého na základě §22 odst. 4 zákona o obcích. Daná situace se nijak neliší od případů, ve kterých by došlo k oddělení určité části nějakého města, která předtím nikdy v minulosti nebyla samostatnou obcí; rovněž v daném případě by taková obec nabyla majetek až v souvislosti se svým oddělením.
21. Stěžovatel nijak nezpochybňuje oddělení vymezené části jeho území (Krhová), ani to, že sporné nemovitosti se nacházely k rozhodnému dni konání místního referenda na území nově vznikající vedlejší účastnice, která následně řádně vznikla (oddělila se v souladu se zákonem o obcích), a podle znění zákona o obcích tedy měla k 1. 1. 2013 nabýt vlastnické právo i k těmto nemovitostem, přičemž zákon o obcích (ani jiný zákon) neupravuje výslovně žádné výjimky z daného pravidla. Stěžovatel se však dovolává odlišné interpretace zákona o obcích, resp. dotvoření práva soudy (vyplnění mezery v právu), tak, aby mu bylo zajištěno vlastnictví ke sporným nemovitostem. Jak však konstatoval přiléhavě již krajský soud, ustanovení §22 odst. 4 písm. a) zákona o obcích zní jednoznačně; není zde prostor pro interpretaci restriktivní či extenzivní; jde o jasné pravidlo zakotvující územní princip. Poukazuje-li pak stěžovatel na absenci normativní reflexe určitého účelu zákonné úpravy (tzv. mezera nepravá, teleologická), soudy takové námitce nepřisvědčily. Podstatou je výtka vyvlastnění bez náhrady, v rámci které stěžovatel odkázal na nabytí vlastnictví do roku 1953, na účel přijetí restitučního zákona č. 172/1991 Sb., a na smysl ustanovení §22 odst. 4 zákona o obcích. V daném případě však nejde o vyvlastnění, nýbrž o vypořádání nemovitostí mezi dva subjekty, které dříve tvořily subjekt jediný. Část občanů města Valašské Meziříčí se rozhodla, a to v souladu s demokratickými principy, které našly také svůj odraz v zákonné úpravě možnosti oddělení části obce, oddělit od jejich stávajícího města Valašské Meziříčí a založit novou obec Krhová. Protože nedošlo k dohodě o vypořádání majetku mezi stávajícím městem (stěžovatelem) a přípravným výborem oddělující se obce Krhová (vedlejší účastnice), byly vypořádány (rozděleny) nemovitosti podle §22 odst. 4 písm. a) zákona o obcích, tedy na základě územního principu. Nelze vidět jako (protiústavní) mezeru v zákoně to, že zákonodárce neupravil v rámci tohoto vypořádání (zvlášť, navíc) také situaci odpovídající té stěžovatelově, neboť již předtím přistupoval k obnově územní samosprávy při vědomí diskontinuity subjektů, kdy některé obce zanikly, jiné se sloučily či rozdělily (viz důvodová zpráva k zákonu č. 172/1991 Sb.); byl zvolen princip územní a princip podílu obyvatelstva po vzoru úst. zákona č. 541/1992 Sb., o dělení majetku ČSFR.
22. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou, neboť neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele v důsledku námitek jím uplatněných. Návrh na zrušení ustanovení §22 odst. 4 písm. a) zákona o obcích Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu