ECLI:CZ:US:2017:3.US.430.17.1
sp. zn. III. ÚS 430/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Pavly Kunovské, zastoupené JUDr. Martinem Pavelkou, advokátem, sídlem Kalvodova 88/1, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 22. listopadu 2016 sp. zn. 54 Co 648/2016-79 a proti usnesení Mgr. Petra Jaroše, soudního exekutora Exekutorského úřadu Chrudim, ze dne 13. září 2016 č. j. 129 EX 6944/13-64, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě a Mgr. Petra Jaroše, soudního exekutora Exekutorského úřadu Chrudim, jako účastníků řízení, a Davida Peška, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva ústavně zaručená v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Pověřením Okresního soudu v Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní soud") ze dne 16. 9. 2013 č. j. 15 EXE 1363/2013-17 byla na majetek vedlejšího účastníka nařízena exekuce pro uspokojení stěžovatelčiny pohledávky přiznané rozsudkem okresního soudu ze dne 1. 3. 2012 č. j. 14 C 9/2011-39. Provedením exekuce byl pověřen Mgr. Petr Jaroš, soudní exekutor Exekutorského úřadu Chrudim (dále jen "soudní exekutor").
3. Dne 21. 3. 2016 bylo stěžovatelce doručeno sdělení okresního soudu ze dne 16. 3. 2016 č. j. 15 EXE 1363/2013-41, z nějž vyplývá, že soudní exekutor podal podnět k zastavení exekuce pro nemajetnost vedlejšího účastníka. Okresní soud však shledal, že předpoklady zastavení exekuce nejsou splněny, a to zejména z důvodu neprovedení exekuce prodejem movitých věcí.
4. Dne 21. 3. 2016 byla stěžovatelce doručena také výzva soudního exekutora ze dne 18. 3. 2016 č. j. 129 EX 6944/13-50, jíž byla vyzvána k zaplacení zálohy na náklady exekuce ve výši 6 000 Kč. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka tuto částku nezaplatila, rozhodl soudní exekutor usnesením ze dne 6. 4. 2016 č. j. 129 EX 6944/13-52 o zastavení exekuce. Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "krajský soud") však usnesení soudního exekutora usnesením ze dne 11. 8. 2016 č. j. 54 Co 401/2016-59 změnil tak, že exekuce se nezastavuje. Důvodem tohoto rozhodnutí bylo překročení nejvyšší přípustné zálohy, kterou mohl soudní exekutor žádat.
5. Soudní exekutor výzvou ze dne 30. 8. 2016 č. j. 129 EX 6944/13-61 opět vyzval stěžovatelku k zaplacení zálohy na náklady exekuce, tentokrát ve výši 5 100 Kč. Výzva obsahovala zdůvodnění takového postupu a rovněž poučení o následcích nezaplacení. Stěžovatelka na výzvu reagovala podáním ze dne 6. 9. 2016, v němž uvedla, že zálohu nesloží, exekuci prodejem movitých věcí považuje za neúčelnou a trvá na pokračování exekuce.
6. Usnesením soudního exekutora ze dne 13. 9. 2016 č. j. 129 EX 6944/13-64 byla exekuce na majetek vedlejšího účastníka zastavena pro nesložení zálohy.
7. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání. V něm uvedla, že soudní exekutor požadoval složení zálohy na náklady exekuce prodejem movitých věcí s plánovaným provedením v místě evidovaného bydliště vedlejšího účastníka, kde však sídlí obecní úřad. Podle stěžovatelky by tak provedení exekuce nevedlo ke splnění účelu a náklady s ním spojené by byly vynaloženy zbytečně. Z postupu soudního exekutora mělo být navíc zřejmé, že nedisponuje žádnými konkrétními zjištěními o možném pobytu vedlejšího účastníka a o místě, kde by se mohly nacházet jeho věci.
8. Usnesením krajského soudu ze dne 22. 11. 2016 sp. zn. 54 Co 648/2016 bylo usnesení soudního exekutora potvrzeno. Krajský soud v odůvodnění zejména uvedl, že souhlasí s tvrzením stěžovatelky o nemožnosti zjištění věcí vedlejšího účastníka na adrese obecního úřadu, nicméně dodal, že soudní exekutor není při provádění exekuce prodejem movitých věcí odkázán pouze na místo trvalého pobytu. Vzhledem k tomu, že dosud nebylo zjištěno, že žádné takové jiné místo neexistuje, nelze předem považovat uvedený způsob exekuce za neúspěšný. Postup soudního exekutora vyžadujícího zálohu proto označil za legitimní.
II.
Argumentace stěžovatelky
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že požadavek soudního exekutora na zaplacení zálohy na náklady spočívající v prodeji movitých věcí byl za situace, kdy takový způsob měl být proveden téměř po třech letech bezvýsledného vedení exekuce v místě trvalého pobytu vedlejšího účastníka na obecním úřadě, v rozporu s účelem a smyslem institutu zálohy.
10. Stěžovatelka se dále domnívá, že nezaplacení zálohy není v uvedené situaci způsobilým důvodem zastavení exekuce, stejně tak za ústavně nekonformní považuje uložení povinnosti nahradit náklady exekuce. V této souvislosti odkazuje na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, z nichž má vyplývat souvislost mezi povinností složit zálohu a předpokladem úspěšného provedení exekuce. Z judikatury má rovněž vyplývat závěr, že nesložení zálohy nemůže být v situacích, kdy je zde zjevně jiný důvod, např. nemajetnost, důvodem zastavení exekuce. V neposlední řadě poukázala na zákaz zjevně bezdůvodného inkasování záloh.
11. Podle stěžovatelky se ani soudní exekutor, ani krajský soud nezabývali smyslem a účelem požadované zálohy a rovněž nezhodnotili, zda byla přiměřená. V tomto bodě znovu vyjádřila své přesvědčení, že i kdyby zálohu složila, nevedlo by to k úspěšnému provedení exekuce, neboť z výzev soudního exekutora nevyplývalo, na kterých konkrétních místech by bylo reálné očekávat zjištění věcí vedlejšího účastníka. Závěry krajského soudu, že požadavek soudního exekutora je legitimní, neboť dosud nebyla prokázána neexistence jiného místa, kde by se mohly nacházet věci vedlejšího účastníka, odmítá, a to s odkazem na negativní teorii důkazní.
12. Z ústavní stížnosti dále vyplývá přesvědčení stěžovatelky, že soudní exekutor a krajský soud posuzovali důvody zastavení exekuce mechanicky a formalisticky, aniž by se zabývali otázkou, zda je zde jiný důvod, např. nemajetnost vedlejšího účastníka.
13. Závěr ústavní stížnosti se soustředí na obsahovou totožnost dřívější a pozdější výzvy soudního exekutora ke složení zálohy, kdy soudní exekutor ani později neměl žádné nové informace o majetku vedlejšího účastníka. Podle stěžovatelky lze z postupu soudního exekutora dovodit, že se snažil o zastavení exekuce za každou cenu.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
14. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými usneseními dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
16. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, když právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z těchto závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
17. Žádná z námitek uplatněných v ústavní stížnosti nedosahuje ústavní roviny. Byť z argumentace stěžovatelky vyplývá, že postupem soudního exekutora a krajského soudu mělo dojít k zásahu do jejích základních práv, představuje obsah ústavní stížnosti pouhou polemiku s odůvodněním napadených rozhodnutí.
18. Ústavní soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatelky, že se soudní exekutor a krajský soud nesoustředili i na jiné důvody zastavení exekuce, zejména nemajetnost vedlejšího účastníka. Sama stěžovatelka uvádí, že dne 19. 10. 2015 byla soudním exekutorem vyzvána ke sdělení, zda souhlasí se zastavením exekuce, na což reagovala nesouhlasem a trváním na dalším postupu. Stejný přístup stěžovatelka zachovala i při vyjádřeních se k výzvám ke složení zálohy, kdy shodně uváděla, že trvá na pokračování exekuce. Rovněž sám soudní exekutor podal okresnímu soudu podnět k zastavení exekuce pro nemajetnost vedlejšího účastníka, na což okresní soud reagoval tak, že shledal nesplnění předpokladů zastavení a soudnímu exekutorovi doporučil provedení exekuce prodejem movitých věcí.
19. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále tvrdí, že jak soudní exekutor, tak krajský soud se nevěnovali skutečnému účelu zálohy na náklady exekuce. I tento argument stěžovatelky je však nutno odmítnout. Z odůvodnění usnesení soudního exekutora účel zálohy přímo vyplývá, odůvodnění usnesení krajského soudu se dotýká i její legitimity v nyní posuzované věci. V této souvislosti je nutno rovněž odmítnout argumenty stěžovatelky vztahující se k obsahové totožnosti dřívější a pozdější výzvy ke složení zálohy. Důvodem téměř totožného obsahu není skutečně prokazatelné zjištění věcí vedlejšího účastníka, ale okolnost, že soudní exekutor v první výzvě překročil maximální možnou výši vyžadované zálohy. Pozdější výzva tak byla reakcí na zásah krajského soudu jako soudu odvolacího vedoucí k odstranění tohoto nedostatku.
20. Tvrzení stěžovatelky, že i kdyby zálohu složila, byl by postup soudního exekutora neúčelný, resp. že soudní exekutor se snažil o zastavení exekuce za každou cenu, je třeba označit za spekulativní. Ústavní soud naopak souhlasí s tvrzením krajského soudu, že zjištění movitých věcí vedlejšího účastníka bylo možné provést i na jiných místech, než na adrese obecního úřadu, přičemž nebylo možné tuto možnost předem odmítnout. V této souvislosti Ústavní soud doplňuje, že stěžovatelkou uváděná negativní teorie důkazní byla vyvrácena. Rovněž je nutno uvést, že soudní exekutor není povinen oprávněnému v exekučním řízení předem sdělovat, na kterých místech bude movité věci povinného zjišťovat.
21. Ze stejných důvodů je třeba odmítnout argumentaci stěžovatelky o porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, popř. čl. 2 odst. 2 Listiny.
22. Vzhledem k tomu, že postupem soudního exekutora ani krajského soudu v nyní posuzované věci nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu