ECLI:CZ:US:2017:3.US.462.17.1
sp. zn. III. ÚS 462/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Z. S., zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem, sídlem Na Střelnici 1212/39, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2016 č. j. 3 Tdo 1508/2016-30, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. března 2016 č. j. 55 To 15/2016-1117 a rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 27. října 2015 č. j. 2 T 139/2015-1045, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Šumperku jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního státního zastupitelství v Šumperku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Šumperku (dále jen "okresní soud") odsouzen pro přečin podvodu podle §209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku a pro přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea 1 trestního zákoníku, za současného použití §238 trestního zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání tři roky, přičemž výkon tohoto trestu byl stěžovateli podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Poškození byli se svým nárokem na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Předmětných jednání se měl stěžovatel dopustit tak, že v období let 2008-2010 jako jediný jednatel a společník společnosti Stawo Moravia s. r. o. při podepisování dohod o provedení práce a dalších dokumentů vylákal na poškozených Františku Kníži, Vlastimilu Zbořilákovi a Ing. Františku Snášelovi vlastnoruční podpisy na nepopsaný list papíru, kdy následně podpisy poškozených pomocí výpočetní techniky doplnil textem vlastní směnky, která je zavazovala po uplynutí doby sjednané dohodou o provedení práce bez protestu zaplatit společnosti Stawo Moravia s. r. o. vždy částku 100 000 Kč. Takto padělané směnky stěžovatel uplatnil v srpnu 2011 u soudu podáním žalob na zaplacení směnečné pohledávky, kdy příslušný soud žalobám vyhověl a vydal směnečné platební rozkazy. Následně byla na návrh stěžovatele proti každému z poškozených nařízena exekuce.
3. Stěžovatel rozsudek okresního soudu napadl odvoláním, o němž Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") rozhodl tak, že jej napadeným usnesením jako nedůvodné dle §256 trestního řádu zamítl.
4. Stěžovatel usnesení krajského soudu napadl dovoláním, jež bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel uvádí, že se předmětných jednání nedopustil a skutečnosti, z nichž okresní soud vycházel, nebyly v hlavním líčení žádným způsobem prokázány. Zároveň ani z odůvodnění napadených rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu není zřejmé, o co se závěr o vině stěžovatele opírá. Napadená rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu jsou tak ve zcela zásadním rozporu se základními zásadami trestního řízení, zejména s principem in dubio pro reo, se zásadou materiální pravdy, zásadou ultima ratio a se zásadami spravedlivého procesu, přičemž je zde dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a závěry uvedenými v napadených rozhodnutích obecných soudů, která nejsou dostatečně odůvodněna (např. okresní soud neuvádí, jak dospěl k výši škody) a jsou tedy zatížena nepřezkoumatelností (zejména rozsudek okresního soudu). Stěžovatel k této námitce uzavírá, že důkazy byly okresním soudem zjevně opatřovány, prováděny a vyhodnoceny pouze zcela v jeho neprospěch.
6. Výpovědi poškozených jsou dle názoru stěžovatele zcela účelové, nadto poškození v průběhu trestního řízení své výpovědi měnili. Soudkyně okresního soudu navíc vedla dokazování nepřípustným způsobem a v rozporu se všemi zásadami spravedlivého procesu, když si sama místo svědka Kníže zodpověděla otázku, kterou mu položila. Je skutečností, že směnky ve společnosti stěžovatele podepisovali i jiní zaměstnanci, a i proti těmto byly vydány směnečné platební rozkazy. Pouze z toho, že některé směnky nebyly na tiskopise, a že byly podepsány ve své dolní části, ještě nelze "automaticky" dovozovat, že právě tyto směnky byly padělány. Motivace poškozených je v tomto směru zřejmá, neboť se chtěli vyhnout touto cestou plnění svých povinností, když evidentně nebyli úspěšní ve směnečném řízení, ve kterém neuplatnili všechny námitky, byť je uplatnit mohli. Rozhodování trestních soudů v této trestní věci je v rozporu se směnečnou judikaturou soudů a popírá nejen tuto judikaturu, ale i podstatu směnek a směnečného řízení. Stěžovatel zdůrazňuje, že poškození své směnečné námitky uplatnili až v trestním řízení, čímž došlo k porušení principu ultima ratio, neboť celá věc měla být vyřešena v civilním řízení.
7. Stěžovatel taktéž uvádí, že je nutno brát v potaz, že Policie České republiky několikrát odložila jeho trestní stíhání, jelikož se neprokázalo podezření ze zločinu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, jak to činí stěžovatel ve své ústavní stížnosti.
12. Převážnou část námitek stěžovatele Ústavní soud shledává námitkami skutkového charakteru, které stěžovatel následně navazuje na zpochybnění úplnosti dokazování provedeného obecnými soudy či způsob hodnocení důkazů (v projednávané věci způsob hodnocení svědeckých výpovědí). Stěžovatel se tedy svou ústavní stížností domáhá toho, aby důkazy, v jeho trestní věci provedené, byly hodnoceny jiným způsobem, než jaký se stal podkladem pro rozhodnutí soudu o vině a trestu. Na tomto místě je však třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu, jehož porušení stěžovatel namítá, které však v projednávané věci Ústavním soudem nebylo shledáno.
13. Stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí, zejména pak rozsudku okresního soudu a usnesení krajského soudu, která dle jeho názoru vyplývá zejména z nedostatečného odůvodnění napadených rozhodnutí. Této námitce však nelze přisvědčit. Z napadených rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu vyplývá, že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu nezbytném pro soudní rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 trestního řádu, čímž byla naplněna zásada materiální pravdy. V odůvodnění svých rozhodnutí poté okresní soud i krajský soud řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při jejich hodnocení, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jak právně kvalifikovaly prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestních předpisů v otázce viny a trestu. Z napadených rozhodnutí, která splňují požadavky kladené na ně v ustanovení §120 a násl. trestního řádu, je patrné, že obecné soudy neměly o vině stěžovatele žádné pochybnosti (z čehož též vyplývá, že nebyl vytvořen aplikační rámec pro použití principu in dubio pro reo, jak uvádí stěžovatel). Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí splňují všechny uvedené požadavky, nelze dovodit jejich nepřezkoumatelnost, a tedy ani zásah do práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
14. Stěžovatel dále opírá svou argumentaci o porušení principu ultima ratio, kdy dle jeho závěrů, měla být jeho trestní věc řešena pouze v civilní rovině. Stěžovatel ve své námitce nepřípustně směšuje civilní (směnečné) a trestní řízení, když vychází z toho, že de facto tím, že poškození ve směnečném řízení údajně neuvedli všechny námitky, neměly by být tyto akceptovány ani v trestním řízení. Stěžovatel však zcela opomíjí smysl trestního řízení, jakožto odvětví práva veřejného, v němž orgány činné v trestním řízení prosazují veřejný zájem, a je tedy naprosto nerozhodné (z hlediska viny v trestním řízení), zda v době předešlé proběhlo v téže věci řízení civilní či nikoliv, případně zda byly v takovém řízení stranami uplatněny všechny relevantní námitky. V tomto bodě lze odkázat na napadené usnesení Nejvyššího soudu, které se s touto námitkou dopodrobna vypořádalo a pouze pro stručnost Ústavní soud uvádí, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného stěžovatelem, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio, bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit nápravu. Žádný ústavněprávní deficit tedy v tomto ohledu shledán nebyl.
15. Pokud jde o otázku předchozího opakovaného odložení trestní věci stěžovatele Policií České republiky, ani tato skutečnost nezakládá porušení práva na soudní ochranu, neboť je třeba mít zejména na zřeteli, že tento způsob vyřízení věci nezakládá překážku rei iudicatae. Tato otázka se opět dotýká způsobu hodnocení důkazů, tentokrát provedenému orgánem nejprve prověřujícím a následně vyšetřujícím trestní věc stěžovatele, k jehož přezkumu však není Ústavní soud zásadně povolán. Otázka zákonnosti přípravného řízení je námitkou, jež měla být primárně uplatněna u orgánu vykonávajícího dozor na zákonností přípravného řízení a následně v řízení před soudem, což jak vyplývá z napadených rozhodnutí, stěžovatel částečně učinil, přičemž jeho námitky byly shledány nedůvodnými.
16. Ústavní soud na základě výše uvedeného konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Ústavní soud má za to, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději.
17. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu