ECLI:CZ:US:2017:3.US.51.17.1
sp. zn. III. ÚS 51/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Berana, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5 - Stodůlky, proti výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2016 č. j. 35 Co 426/2016-42, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, a to pro porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 24. 8. 2016 č. j. 16 C 79/2015-29 byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti vedlejší účastnici na zaplacení částky 30 000 Kč, a dále jím bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Uvedená částka měla představovat přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu [§31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů], jež byla stěžovateli způsobena nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného u tohoto soudu pod sp. zn. 22 C 21/2011, v němž se stěžovatel domáhal náhrady nemajetkové újmy za nezákonné věznění.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu tak, že se konstatuje, že nepřiměřenou délkou předmětného řízení bylo porušeno stěžovatelovo právo na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, a dále vedlejší účastnici uložil zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Městský soud shledal dobu posuzovaného řízení (5 let a 3 měsíce) jako nepřiměřeně dlouhou, vzal v úvahu i to, že se stěžovatel domáhal zaplacení zadostiučinění za své nezákonné trestní stíhání a že tedy pro něj nešlo o věc nižšího významu, současně zohlednil, že věc byla právně složitá, kdy došlo ke změně právního názoru Ústavního soudu na danou problematiku, a dospěl k závěru, že jako dostačující forma zadostiučinění se jeví konstatování porušení stěžovatelova práva, jak uvedeno ve výroku I jeho rozsudku.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že městský soud v napadeném rozsudku nerozhodl o částce 30 000 Kč. Dále poukázal na to, že Nejvyšší soud ve stanovisku ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 uvedl, že částka za rok průtahů činí cca 15 000 Kč, čímž dal najevo, že déletrvající průtahy nutno odškodnit finančně. Jestliže městský soud argumentoval právní složitostí posuzovaného řízení, Nejvyšší soud měl k dispozici jednoznačnou judikaturu Ústavního soudu, a kdyby podle ní postupoval, nemusel by Ústavní soud jeho rozhodnutí nálezem ze dne 21. 1. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2183/13 rušit, přičemž změna názoru Ústavního soudu, vyjádřená ve stanovisku pléna ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14, na jeho případ nedopadala, protože se týkala jen žalob podaných po jeho zveřejnění (tj. po 16. 12. 2014). K dalším zbytečným průtahům došlo, když obvodní soud žalobu zamítl, i když již měl k dispozici další judikaturu Ústavního soudu. Jestliže nepřiměřenou délku řízení způsobilo rozporuplné počínání obecných soudů, jde dle stěžovatele o zavinění na straně státu, a není důvod odpírat mu finanční zadostiučinění. Dále stěžovatel vyjádřil nesouhlas s tím, že odvolací soud odmítl jeho odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011 sp. zn. 30 Cdo 14/2010, ačkoliv oba případy mají shodné rysy, tj. že řízení trvalo neúměrně dlouho, oba případy byly nesporné a jednoduché a příčinou neúměrné délky řízení bylo, že obecné soudy neaplikovaly judikaturu Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení mu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, plyne z judikatury Ústavního soudu.
8. Jak patrno z ústavní stížnosti, stěžovatel má za to, že konstatování městského soudu o porušení jeho práv není adekvátním zadostiučiněním za újmu, která mu byla nepřiměřenou délkou předmětného řízení způsobena. Z výše uvedeného plyne, že otázku přiměřenosti zadostiučinění posuzují obecné soudy - s ohledem na zákonná kritéria (§31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.) - podle individuálních okolností toho kterého případu. Ústavní soud je oprávněn k zásahu až za situace, jestliže by rozhodování soudů bylo zatíženo prvkem "libovůle", tedy v případě, že by jejich závěry nebyly náležitě odůvodněny anebo by je bylo možno označit za "extrémní", zde pak v tom smyslu, že přiznané zadostiučinění je očividně nepřiměřené způsobené újmě, v důsledku čehož je poškozená osoba dotčena z hlediska samotné podstaty práva na náhradu škody způsobené jí (mimo jiné) nesprávným úředním postupem, jež požívá ochrany i v ústavní rovině (čl. 36 odst. 3 Listiny).
9. V tomto ohledu však Ústavní soud žádné pochybení nezjistil. Z napadeného rozsudku je patrno, že se odvolací soud zabýval hledisky rozhodnými pro posouzení závažnosti újmy a v návaznosti na to i přiměřeností satisfakce, přičemž odůvodnil, proč za postačující považuje zadostiučinění toliko ve formě konstatování porušení práva. Jestliže stěžovatel argumentoval tím, že městský soud nesprávně posoudil jedno z kritérií, tj. složitost řízení, jde o polemiku s názorem obecného soudu z věcného hlediska, což opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
10. K námitce absence zamítavého výroku stran žalované částky 30 000 Kč Ústavní soud uvádí, že stěžovatel se mohl domáhat doplnění rozsudku postupem podle §166 občanského soudního řádu, kromě toho je evidentní, že případná kasace napadeného rozsudku jen kvůli této údajné vadě by k jinému, pro stěžovatele příznivějšímu výsledku řízení, vést nemohla.
11. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud neshledal, že by napadeným soudním rozhodnutím mohlo dojít k porušení ústavně zaručených základních práv, jak bylo stěžovatelem tvrzeno, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu