ECLI:CZ:US:2017:3.US.544.17.1
sp. zn. III. ÚS 544/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti statutárního města Olomouc - Magistrátu města Olomouc, sídlem Horní náměstí 583, Olomouc, zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem, sídlem Riegrova 12, Olomouc, proti části výroku II vymezené odstavci 3 až 5 rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 14. listopadu 2016 č. j. 70 Co 190/2016-1352 a výroku VI až IX rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 9. prosince 2015 č. j. 39 Nc 27/2012-1167, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že obecné soudy porušily ustanovení čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 79 odst. 1 Ústavy. Současně stěžovatel požádal Ústavní soud, aby odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí Krajského soudu
v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud").
2. Napadenými výroky shora označeného rozsudku Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") bylo ve věci péče o nezletilého A. K. (dále jen "nezletilý"), zastoupeného stěžovatelem, resp. Magistrátem města Olomouc (dále jen "Magistrát"), rozhodnuto, že otec L. K. (dále jen "otec") je oprávněn stýkat se s nezletilým vždy (s určitými výjimkami) každý kalendářní týden v pondělí od 15 do 17 hodin bez účasti matky M. O. (dále jen "matka") v prostorách Střediska sociální prevence v Olomouci (dále jen "Středisko") za asistence opatrovníka nebo jím pověřené osoby (výrok VI), že k předání a převzetí nezletilého bude docházet před budovou Střediska (výrok VII), že matka je povinna nezletilého ke styku s otcem řádně připravit a ve stanovenou dobu na stanoveném místě jej předat (výrok VIII) a otec je povinen respektovat při styku pokyny opatrovníka nebo jím pověřené osoby a po ukončení styku nezletilého předat zpět matce (výrok IX). Okresní soud v této souvislosti poukázal na ustanovení §10 odst. 3 písm. b) až d) a §14 odst. 2 písm. d) zákona č. 59/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 359/1999 Sb."), s tím, že povinností stěžovatele je i poskytování asistence při "jinak problematickém" styku mezi dítětem a rodičem, přičemž odmítl stěžovatelovu námitku, že nemá dostatek pracovníků, a to z důvodu, že danou povinnost je třeba vyvodit přímo ze zákona a že je povinen realizaci asistence zajistit.
3. Napadeným výrokem II rozsudku krajského soudu byl k odvolání otce i stěžovatele změněn rozsudek okresního soudu mj. ve výrocích VI až IX tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilým (s určitými výjimkami) každé pondělí v době od 15 do 17 hodin bez přítomnosti matky v prostorách Střediska a za asistence orgánu sociálně-právní ochrany dětí - Magistrátu nebo za asistence jím pověřené jiné osoby, matce bylo uloženo nezletilého ke styku s otcem řádně připravit a otci předat za přítomnosti asistující osoby, a otci bylo uloženo respektovat při realizaci styku pokyny asistující osoby a předat nezletilého zpět matce za přítomnosti asistující osoby. V odvolání stěžovatel poukázal na to, že stanovení této povinnosti je v rozporu s §469 zákona o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s."), podle kterého lze magistrát považovat za procesní subjekt - opatrovníka nezletilého a v rámci soudního řízení mu lze ukládat povinnosti jen ve vztahu k probíhajícímu řízení. Krajský soud se se závěry okresního soudu ztotožnil, pouze změnil jeho usnesení tak, že se daná povinnost ukládá nikoliv opatrovníkovi, ale orgánu sociálně-právní ochrany dětí - Magistrátu.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že je nutno ho (Magistrát) ve smyslu §4 odst. 1 písm. b) zákona č. 359/1999 Sb. považovat za orgán sociálně-právní ochrany dětí, kterému podle čl. 79 odst. 1 Ústavy přísluší vykonávat působnost v rozsahu stanoveném zákonem. Ze žádného právního předpisu však neplyne povinnost tohoto orgánu být přítomen (prostřednictvím svých zaměstnanců) u tzv. asistovaného styku mezi rodičem a nezletilým dítětem, účasten u styku může být pouze na základě rozhodnutí soudu v rámci výkonu rozhodnutí podle §503 odst. 1 písm. c) z. ř. s.
5. V této souvislosti stěžovatel argumentoval, že právo dítěte stýkat se s rodičem je upraveno v §888 občanského zákoníku. Toto ustanovení upravuje mj. možnost soudu pro úpravu styku určit podmínky styku, zejména místo, kde k němu má dojít, jakož i osoby, které se smějí, případně nesmějí styku účastnit, nemůže však stanovit, kdo se styku vedle rodiče účastnit musí. V jiných ustanoveních občanského zákoníku (konkrétně §820 odst. 1) se orgánu sociálně-právní ochrany dětí tato povinnost výslovně ukládá. Z toho stěžovatel vyvodil, že mu obecné soudy pro potřebu úpravy asistovaného styku stanovily povinnost nikoliv aplikací zákonného ustanovení upravujícího povinnosti správního úřadu v rámci svěřené působnosti, ale zjednodušujícím výkladem smyslu sociálně-právní ochrany dětí, přičemž jde o nepřípustné užití analogie v rámci veřejného práva, v tomto případě upravujícího působnost orgánu moci výkonné, resp. o svévolný výklad §10 odst. 3 písm. b) až d) a §14 zákona č. 359/1999 Sb., který nepřípustně rozšiřuje působnost orgánu moci výkonné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že tomu tak není.
7. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou oprávněni ústavní stížnost podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
8. Z citovaného ustanovení plyne, že ústavní stížnost může podat jen fyzická nebo právnická osoba, jiné subjekty toto oprávnění nemají, což platí rovněž pro stát, resp. orgány veřejné moci od něj vyvozené, jestliže vystupují ve svém mocenském postavení. Byla-li ústavní stížnost podána Magistrátem jako orgánem sociálně-právní ochrany dětí s tvrzením, že napadenými soudními rozhodnutími došlo k zasahování do působnosti správního úřadu, resp. orgánu moci výkonné (a bez uvedení konkrétního základního ústavně zaručeného práva či svobody, jež měly být porušeny), pak zjevně nejde o osobu, jež by byla procesně legitimována k podání ústavní stížnosti.
9. Jestliže stěžovatel daný návrh učinil jako obec - právnická osoba, pak takový subjekt nebyl účastníkem daného soudního řízení, a stěžovatel ani z této své pozice netvrdil, že by napadená soudní rozhodnutí představovala tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci, a především že by napadenými soudními rozhodnutími bylo porušeno nějaké konkrétní základní právo či svoboda, jež jsou mu ústavně zaručeny. Možno dodat, že pokud by zde stěžovatel vystupoval jako územní samosprávný celek dotčený na svém právu na samosprávu, pak oprávnění k podání ústavní stížnosti podle §72 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu svědčí zastupitelstvu; tuto eventualitu lze však vyloučit, neboť stěžovatel v ústavní stížnosti - s poukazem na čl. 79 odst. 1 Ústavy a §4 odst. 1 písm. b) zákona č. 359/1999 Sb. - tvrdil (jak již bylo výše zmíněno), že napadenými soudními rozhodnutími došlo k zasahování do působnosti správního úřadu.
10. Zbývá tedy (hypoteticky) možnost, že ústavní stížnost stěžovatel podal v pozici opatrovníka nezletilého, tedy jeho jménem. Tato skutečnost však ze záhlaví ústavní stížnosti neplyne, a nelze to jakkoliv vyvodit ani z jejího obsahu, neboť v ní stěžovatel namítl, že mu, jakožto orgánu sociálně-právní ochrany dětí, byla obecnými soudy uložena povinnost nad rámec zákona.
11. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
12. Vzhledem k "neprojednatelnosti" ústavní stížnosti poté nebylo možné ani odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí krajského soudu; tento návrh, jakožto návrh akcesorický, sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2017
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj