ECLI:CZ:US:2017:3.US.570.17.1
sp. zn. III. ÚS 570/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele RNDr. Pavla Horkého, zastoupeného JUDr. Petrem Procházkou, advokátem, sídlem nám. Svobody 77/12, Brno, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. prosince 2016 č. j. 4 Afs 215/2016-26, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. července 2016 č. j. 4 Afs 108/2016-35 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. září 2016 č. j. 22 Af 36/2014-53, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a rovněž mu těmito rozhodnutími bylo odňato právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům dle čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozhodoval o stěžovatelově žalobě proti rozhodnutí vedlejšího účastníka a rozsudkem ze dne 28. 4. 2016 č. j.
22 Af 36/2014-24 rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil.
3. Na základě kasační stížnosti vedlejšího účastníka rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem ze dne 26. 7. 2016 č. j. 4 Afs 108/2016-35, jímž rozsudek krajského soudu zrušil. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel ústavní stížnost, která byla usnesením ze dne 13. 9. 2016 sp. zn. III. ÚS 3070/16 odmítnuta jako nepřípustná.
4. V dalším řízení krajský soud, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, rozhodl napadeným rozsudkem tak, že žalobu stěžovatele zamítl.
5. Napadeným usnesením ze dne 14. 12. 2016 č. j. 4 Afs 215/2016-26 odmítl Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele jako nepřípustnou.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení před orgány finanční správy a před správními soudy. Soudům, které ve věci rozhodovaly, stěžovatel vytýká, že tolerovaly porušování ústavně zaručených práv stěžovatele ze strany orgánů finanční správy.
7. Argumentace je zaměřena prakticky výlučně proti rozhodnutí orgánů finanční správy (která stěžovatel ústavní stížností nenapadl), proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2016 č. j. 4 Afs 108/2016-35 a rozsudku krajského soudu ze dne 19. 9. 2016 č. j. 22 Af 36/2014-53. S ohledem na to, že v případě těchto rozhodnutí, jak bude dále vyloženo, nebyly splněny procesní předpoklady pro to, aby Ústavní soud mohl ústavní stížnost meritorně posoudit, není třeba zde stěžovatelovy argumenty podrobně reprodukovat.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti.
9. Dospěl k závěru, ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Proti napadenému usnesení Nejvyššího správního soudu je ústavní stížnost přípustná a byla podána včas.
10. Návrh na zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2016 č. j. 4 Afs 108/2016-35, jímž Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu, je návrhem nepřípustným.
11. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost tedy může, nestanoví-li zákon jinak, směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle kterého lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Po vydání napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu řízení ve stěžovatelově věci nadále probíhalo. To činí ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku nepřípustnou.
12. V případě napadení rozsudku krajského soudu ze dne 19. 9. 2016 č. j.
22 Af 36/2014-53, jímž byla stěžovatelova žaloba zamítnuta, jde o návrh opožděný. Proti rozhodnutí, jímž krajský soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem, je kasační stížnost nepřípustná [§104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního]. Vzhledem k tomu, že v této procesní situaci (viz níže) již soudní řád správní další procesní prostředek nepřipouští, byl tento rozsudek rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytoval. Od jeho doručení tak podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu plynula dvouměsíční lhůta k jeho napadení ústavní stížností. Tato lhůta marně uplynula, neboť rozsudek krajského soudu musel být stěžovateli prokazatelně doručen nejpozději dne 14. 10. 2016, kdy byla Nejvyššímu správnímu soudu doručena stěžovatelova kasační stížnost proti tomuto rozsudku, kdežto ústavní stížnost byla doručena osobně Ústavnímu soudu dne 23. 2. 2017.
V.
Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti
13. Nejvyšší správní soud nepochybil, jestliže odmítl stěžovatelovu kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu ze dne 19. 9. 2016 č. j. 22 Af 36/2014-53 jako nepřípustnou. Ve svém rozsudku ze dne 26. 7. 2016 č. j. 4 Afs 108/2016-35 dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že "pochybení prvoinstančního správce daně nemohlo způsobit nezákonnost rozhodnutí obou správců daně ve věci samé, a nemohlo tak poškodit žalobce". Tímto právním názorem byl krajský soud v dalším řízení vázán (§110 odst. 4 soudního řádu správního). Rozhodl-li krajský soud v souladu s tímto právním názorem tak, že žalobu stěžovatele zamítl, nelze tvrdit, že by se krajský soud právním názorem Nejvyššího správního soudu neřídil a založil tak přípustnost kasační stížnosti.
14. Odmítnutím kasační stížnosti, jež byla ze shora vyloženého důvodu nepřípustná, tak nemohlo dojít k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto je namístě odmítnout tuto část ústavní stížnosti jako návrh zjevně neopodstatněný.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2016 č. j. 4 Afs 108/2016-35 jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], v části směřující proti rozsudku krajského soudu jako návrh opožděný [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu] a v části směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2016 č. j. 4 Afs 215/2016-26 jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu