ECLI:CZ:US:2017:3.US.604.17.1
sp. zn. III. ÚS 604/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky, obchodní korporace, DaGrIn CZ, s.r.o., sídlem V Háji 1185/18, Praha 7 - Holešovice, právně zastoupené JUDr. Barborou Lukšovou Frantovou, advokátkou, sídlem V Jámě 699/1, Praha 1 - Nové Město, proti části rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. dubna 2015 č. j. 104 VSPH 632/2014-73 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016 č. j. 33 ICdo 69/2015-125, za účasti Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností splňující náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, tj. části rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), konkrétně jeho výroku I. v části, která mění bod I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2014 č. j. 190 ICm 266/2014-27 o určení pravosti smluvní pokuty tak, že žalovaná (stěžovatelka) nemá pohledávku ze smluvní pokuty ve výši 750 000 Kč přihlášenu v insolvenčním řízení sp. zn. MSPH 90 INS 9622/2013, a výroku II. o nákladech řízení, a usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatelka namítá, že v záhlaví specifikovaná soudní rozhodnutí porušují její základní práva a svobody zaručené ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně stěžovatelka konstatuje zásah do práva vlastnit majetek, jak je zaručeno čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní a jinou právní ochranu, jak plyne z čl. 36 a čl. 38 Listiny. Dále se stěžovatelka domnívá, že v jejím případě obecné soudy porušily zákaz svévole, jak je stanoven čl. 2 odst. 2 Listiny a také jednaly v rozporu pravidly stanovenými čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), vymezujícími povahu soudní moci.
2. Z ústavní stížnosti, předložených rozhodnutí obecných soudů a dovolání stěžovatelky, které Ústavní soud získal ve veřejně přístupném insolvenčním rejstříku (http://isir.justice.cz), zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti. Stěžovatelka přihlásila v insolvenčním řízení svou pohledávku v celkové výši 1 311 384 Kč jako vykonatelnou na základě rozhodčího nálezu a zajištěnou zástavním právem. Jako důvod vzniku pohledávky uvedla smlouvu o úvěru. Pohledávka sestávala z několika dílčích nároků, konkrétně jistiny ve výši 300 000 Kč, smluvního úroku ve výši 10 % týdně, tj. 120 000 Kč, smluvní pokuty ve výši 63 000 Kč, smluvní pokuty stanovené ve výši 0,5 % denně z částky 300 000 Kč, tj. 750 000 Kč a nákladů rozhodčího řízení ve výši 78 384 Kč. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodoval v incidenčním sporu o pohledávkách, neboť byly popřeny insolvenční správkyní a přihlášeným věřitelem. Konkrétně šlo o popření smluvního úroku, smluvních pokut a nákladů rozhodčího řízení. Důvodem pro popření zejména bylo, že příslušná smluvní ujednání jsou dle názoru žalobců v rozporu s dobrými mravy, a tedy absolutně neplatná. Městský soud ve svém rozsudku (nenapadaném ústavní stížností) konstatoval, že sjednaná rozhodčí doložka je protiústavní, rozhodčí nález nicotný a tedy stěžovatelce nevznikla pohledávka na náhradu nákladů rozhodčího řízení a další přihlášené pohledávky nejsou vykonatelné. Dále městský soud konstatoval, že pohledávky stěžovatelky (smluvní úrok ve výši 120 000 Kč a smluvní pokuty ve výši 63 000 Kč a 750 000 Kč) jsou pohledávkami zajištěnými.
3. Vrchní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zrušil rozsudek městského soudu v části, která se dotýká smluvní pokuty ve výši 750 000 Kč. V odůvodnění konstatoval, že smluvní pokuta ve výši 182,5 % ročně, spojená s jednostranně pro věřitele výhodnými smluvními ujednáními, byla stanovena v nepřiměřené výši, a proto je podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, platného do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), neplatná. Proto tato pohledávka, dle názoru vrchního soudu, není po právu.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl podle §243c odst. 1 věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). V odůvodnění uvedl, že dovolání neobsahuje povinné náležitosti, konkrétně vymezení toho, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., a proto není podle §237 o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelka nijak neoznačila rozhodnutí dovolacího soudu, v nichž byla sporná otázka vyřešena odlišně, ani případně neuvedla, od kterého svého řešení by se měl dovolací soud odchýlit a postupovat nadále jinak.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že vrchní soud své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil, a to je proto nepřezkoumatelné. Tímto postupem měl vrchní soud porušit závěry vyslovené Ústavním soudem v nálezu sp. zn. III. ÚS 2110/07 ze dne 28. 5. 2009 (N 123/53 SbNU 553; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v internetové databázi http://nalus.usoud.cz). Soud také, dle názoru stěžovatelky, pouze mechanicky a formálně převzal závěry Soudního dvora Evropské unie, což je v rozporu s čl. 90 a čl. 95 Ústavy a v rozporu se stanoviskem vysloveným v nálezu sp. zn. I. ÚS 854/09 ze dne 9. 12. 2009 (N 255/55 SbNU 463). Příslušné smluvní ujednání je dle stěžovatelky nutno chápat v souvislosti s jednáním jejím i jednáním dlužnice, k čemuž však soud nepřihlédl a nevzal tak v úvahu všechny skutečnosti, které v řízení vyšly najevo. Tím měl porušit názor vyslovený v nálezu sp. zn. IV. ÚS 563/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 71/33 SbNU 209). Stěžovatelka také uvádí, že rozsudek vrchního soudu je tzv. překvapivým rozhodnutím.
6. Stěžovatelka se domnívá, že Nejvyšší soud postupoval v hodnocení podaného dovolání formalisticky, aniž by věnoval dostatek prostoru tomu, že adekvátně vymezila odlišnosti dvou názorů, tj. názoru městského soudu a vrchního soudu a navíc ve svém dovolání uvedla i problematiku procesní povahy. Tím měl zasáhnout do jejích základních práv a svobod.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) v části, ve které napadá usnesení Nejvyššího soudu. Co se týče napadené části rozsudku vrchního soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatelka řádně nevyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (viz sub 12 a 13).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky, neboť neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, jak plyne z §241a odst. 2, resp. §237 o. s. ř. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tento závěr zpochybnila a charakterizovala jej jako formalistický.
11. Ústavní soud proto vyhledal v insolvenčním rejstříku ve spisu vedeném u městského soudu pod spisovou značkou MSPH 90 INS 9622/2013 dovolání stěžovatelky. Jak z dovolání ze dne 22. 6. 2015, tak jeho doplnění ze dne 30. 7. 2015 je patrné stěžovatelčino konstatování, že judikatura dovolacího soudu není jednotná, aniž by alespoň naznačila, v čem tuto nejednoznačnost spatřuje. Za takovou nejednoznačnost judikatury nelze bez dalšího považovat rozporný názor soudů prvního a druhého stupně. Dovolání tak neobsahuje výslovnou formulaci, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ale ani z jeho obsahu nelze tuto informaci získat (srov. nález sp. zn. I. ÚS 354/15 ze dne 19. 11. 2015). Ústavní soud proto nemohl v postupu Nejvyššího soudu shledat porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Proto v této části posoudil Ústavní soud stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
12. Ve zbývající části je pak ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatelka řádně nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje, jak předpokládá ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu je pod požadavkem vyčerpání těchto prostředků nutno chápat vyčerpání řádné, tedy při splnění podmínek, které zákon pro jejich využití předepisuje (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3209/08 ze dne 22. 1. 2009 či nález sp. zn. I. ÚS 878/15 ze dne 16. 9. 2015). To v případě dovolání mimo jiné znamená, že má obsahovat řádnou a úplnou argumentaci o své přípustnosti, zcela v souladu s podmínkami plynoucími z §241a odst. 2 o. s. ř. Nastalá situace, tj. podání dovolání nesplňujícího zákonem stanovené podmínky nelze subsumovat pod situaci předpokládanou §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. V projednávaném případě nebyl mimořádný opravný prostředek odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, neboť stěžovatelka svým postupem neumožnila dovolacímu soudu zvažovat přípustnost svého dovolání.
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka nevyčerpala efektivně procesní prostředek k ochraně svého práva (viz §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). S ohledem na §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je proto ústavní stížnost v části mířící proti rozsudku vrchního soudu nepřípustná podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
14. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2017
Josef Fiala v. r.
předseda senátu