ECLI:CZ:US:2017:3.US.619.17.1
sp. zn. III. ÚS 619/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti společnosti ARGO BOHEMIA, s. r. o., sídlem náměstí Winstona Churchila 1800/2, Praha 3 - Žižkov, zastoupené JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016 č. j. 23 Cdo 5257/2016-262, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a společnosti ČD Cargo, a. s., sídlem Jankovcova 1569/2c, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, když jí bylo odepřeno právo na soudní ochranu.
2. Z podkladů předložených stěžovatelkou a ze spisu Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") sp. zn. 36 Cm 133/2009 Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastnice se žalobou domáhala, aby stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit jí částku 87 025,89 EUR s příslušenstvím, která představovala dlužné nájemné za pronájem železničních nákladních vozů; stěžovatelka existenci pohledávky popírala, kromě jiného též tvrzením o jejím zániku jednostranným započtením. Krajský soud po provedeném dokazování rozsudkem ze dne 11. 6. 2015 č. j. 36 Cm 133/2009-158 žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
3. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka odvolání a Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 7. 4. 2016 č. j. 5 Cmo 31/2016-211 potvrdil rozsudek krajského soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vrchní soud dospěl k závěru, že žalobou uplatněná pohledávka na doplatek nájemného nezanikla na základě stěžovatelkou tvrzených jednostranných zápočtů.
4. Rozsudek vrchního soudu napadla stěžovatelka obsáhlým dovoláním (č. l. 222 - 228, s doplněním o návrh na odklad vykonatelnosti na č. l. 230 - 232), když podle jejího názoru rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, a na vyřešení otázky procesního práva v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je právně nepřezkoumatelné, což ve svém důsledku vedlo k nesprávnému právnímu posouzení věci, když ze strany odvolacího soudu nebyly přezkoumatelně vyřešeny všechny její relevantní námitky. Poté podrobně vymezovala nesprávnost právního posouzení věci, včetně citací vybraných ustanovení právních předpisů a judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Po rekapitulaci a rozvedení odvolacích námitek stěžovatelka shrnula, že napadený rozsudek vrchního soudu je nepřezkoumatelný jak procesně, tak meritorně a meritorní závěry jsou v tomto důsledku nesprávné, a tedy došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci se závěry, které doposud nebyly podrobeny rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Usnesením ze dne 30. 11. 2016 č. j. 23 Cdo 5257/2016-262 Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání odmítl po zjištění, že trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, tudíž není přípustné. K tomuto závěru dospěl po vyhodnocení, že žádnou otázku hmotného práva stěžovatelka v dovolání nevymezila, a to ani při posouzení dovolání z hlediska jeho obsahu (dovolání je pouhou polemikou s právními závěry vrchního soudu, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí), a že její námitky ohledně nepřezkoumatelnosti rozsudku vrchního soudu směřují do vad řízení, přičemž tvrzení těchto vad přípustnost dovolání nezakládá.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve rekapituluje průběh řízení před krajským soudem a vrchním soudem s výňatky z jejich rozsudků, jakož i z napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Poté cituje vybraná ustanovení Listiny základních práv a svobod, Ústavy, občanského soudního řádu a body 12. - 22. nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2015 č. j. I. ÚS 354/15 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). S právním názorem Nejvyššího soudu o odmítnutí jejího dovolání se neztotožňuje (tvrdí, že odmítnutím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces), a to s ohledem na skutečnost, že právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, bylo vymezeno již v bodě 1.3. a dále v bodě 4.2. dovolání (které do ústavní stížnosti přepsala), a shrnula, že je v nich argumentace směřující jednak k nesprávnému právnímu posouzení zániku pohledávky vedlejší účastnice započtením a neexistence pohledávky z důvodu, že jí bylo znemožněno používání železničních vozů. V případě, že by jí namítané nesprávné právní posouzení vrchního soudu nemohlo být vyhodnoceno jako dostatečně formulované, tak se neztotožňuje se závěrem, že nesprávné právní posouzení nebylo možno seznat ani z obsahu dovolání, protože to bylo patrné již z toho, že v dovolání vymezila relevantní části odůvodnění uvedeného v rozsudku vrchního soudu a v dovolání uvedla, že napadá nesprávné posouzení (tuto konstrukci dokládá citacemi ze svého dovolání ke třem okolnostem - zániku pohledávky započtením, neexistenci pohledávky a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Stěžovatelka svým dovoláním (ze dne 9. 8. 2016) napadla rozsudek vrchního soudu; jeho podstatný obsah je rekapitulován výše sub 4. Je z něj patrné (jakož i z námitek vůči usnesení Nejvyššího soudu), že stěžovatelka (resp. její právní zástupce) nerozlišuje předpoklady přípustnosti dovolání (tj. relevantní otázku hmotného nebo procesního práva s některým ze čtyř odrazů v judikaturní praxi - srov. §237 občanského soudního řádu) a dovolací důvod (nesprávné právní posouzení věci - viz §241a odst. 1 občanského soudního řádu). Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti je rozhodné, že stěžovatelka žádnou avizovanou otázku hmotného práva v dovolání nevymezila a že údajná právní nepřezkoumatelnost rozhodnutí vrchního soudu není žádnou otázkou procesního práva. Stěžovatelčino dovolání tak trpí zásadní vadou, protože nesplňuje obligatorní náležitosti předepsané občanským soudním řádem v §241a odst. 2.
8. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelčina ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu stěžovatelčina dovolání lze dovodit zřejmé nepochopení příslušné právní úpravy, konkrétně pak nedůsledné odlišení přípustnosti dovolání (podle §237 o. s. ř.) a způsobilého dovolacího důvodu (podle §241a odst. 1 o. s. ř.), jakož i otázky zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.). Ústavní soud připouští, že platná a účinná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (viz např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14).
9. Ústavní soud upozorňuje, že v době podání stěžovatelčina dovolání (tj. ve třetím čtvrtletí roku 2016) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovatelce, resp. jejímu právními zástupci, poskytnout návod jak obsah dovolání formulovat. Je proto správný závěr Nejvyššího soudu, že její dovolání neobsahuje obligatorní náležitosti (srov. odůvodnění jeho usnesení na str. 2 dole a na str. 3 nahoře).
10. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu