ECLI:CZ:US:2017:3.US.620.17.1
sp. zn. III. ÚS 620/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Bednaříka, zastoupeného opatrovníkem Městskou částí Praha 21, sídlem Staroklánovická 260, Praha 9 - Újezd nad Lesy, zastoupeného Mgr. Zuzanou Dygrýnovou, advokátkou, sídlem Muchova 223/9, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2016 č. j. 21 Cdo 257/2016-420, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Ing. Pavla Bednaříka, zastoupeného Mgr. Ondřejem Holkem, advokátem, sídlem Česká 754/25, Ostrava - Zábřeh, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jím i rozhodnutími soudů nižších stupňů bylo porušeno jeho Ústavou zaručené právo na spravedlivý proces ("v podobě základního práva na efektivní soudní ochranu") podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny, právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Dále pak navrhl, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů zastoupení.
2. Usnesením ze dne 4. 9. 2009 č. j. 99 D 820/2009-73 Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") v řízení o dědictví po Josefu Bednaříkovi (mimo jiné) schválil dohodu o vypořádání dědictví, dle které dědictví po zůstaviteli nabývá vedlejší účastník (syn zůstavitele), a že stěžovatel (jako druhý syn zůstavitele) ničeho nenabývá. K žalobě pro zmatečnost okresní soud usnesením ze dne 18. 7. 2011 č. j. 99 D 820/2009-172 prvně uvedené usnesení zrušil s tím, že stěžovatel nebyl způsobilý k uzavření takové dohody, resp. udělení plné moci v rámci dědického řízení vedlejšímu účastníkovi.
3. Usnesením ze dne 10. 10. 2012 č. j. 99 D 820/2009-245 okresní soud schválil dohodu dědiců, dle níž vedlejší účastník nabývá dědictví po zůstaviteli a zavazuje se vyplatit stěžovateli dědický podíl - finanční hotovost ve výši 1 325 634,07 Kč, stěžovateli uložil uhradit soudní komisařce odměnu a hotové a ostatní výdaje v celkové výši 12 056 Kč s tím, že vedlejší účastník je uhradil zálohově, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 28. 2. 2013 č. j. 10 Co 1126/2012-294 usnesení okresního soudu potvrdil ve výroku o odměně a hotových výdajích soudní komisařky, ve výroku o náhradě nákladů řízení je změnil tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovateli na nákladech řízení 16 387,40 Kč, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 3. 2015 č. j. 21 Cdo 2330/2013-347 odmítl dovolání stěžovatele proti "potvrzujícímu" rozhodnutí krajského soudu, ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky je však zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Následně krajský soud usnesením ze dne 31. 7. 2015 č. j. 10 Co 1126/2012-367 změnil usnesení okresního soudu tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovateli na nákladech řízení částku 58 415,90 Kč, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
6. Toto usnesení napadl stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením zamítl s tím, že odvolací soud správně dovodil, že okolnosti případu "odůvodňují" (jen) přiznání náhrady nákladů vzniklých stěžovateli v původním dědickém řízení a nákladů vzniklých v souvislosti s uplatněním žaloby pro zmatečnost, přičemž v původním dědickém řízení žádné náklady stěžovateli nevznikly (protože v něm byl zastoupen vedlejším účastníkem) a v dalším dědickém řízení již okolnosti případu [§146 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "o. s. ř.")] přiznání dalších nákladů na zastoupení vynaložených v souvislosti s účastí právní zástupkyně v řízení o dědictví neodůvodňují, protože opatrovník byl schopen účelně hájit zájmy stěžovatele. Nejvyšší soud tento svůj závěr zdůvodnil tím, že v případě daného řízení o dědictví, jež následovalo po řízení o žalobě pro zmatečnost, nešlo o věc složitou po stránce skutkové či právní. Současně odmítl stěžovatelovu argumentaci částečným úspěchem v odvolacím a dovolacím řízení, a to z důvodu, že i v tomto bodě odvolací soud správně postupoval podle výše uvedeného ustanovení, resp. že případný (ne)úspěch v těchto řízeních mohl odvolací soud hodnotit v rámci posouzení okolností případu odůvodňujících přiznání náhrady nákladů řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
7. V ústavní stížnosti se stěžovatel neztotožnil s právním názorem dovolacího soudu, že nemá nárok na náhradu nákladů za část soudního řízení, které následovalo po řízení o žalobě pro zmatečnost, neboť v jeho případě existují výjimečné důvody pro přiznání této náhrady. Upozornil, že daná problematika nebyla řešena ani Nejvyšším soudem, ani Ústavním soudem, a že považuje za významné, aby se k ní Ústavní soud vyjádřil, resp. aby se vyjádřil k "otázce okolností, jež by pro případ nesporného řízení odůvodňovaly přiznání náhrady nákladů řízení". Důvod, proč by měla být náhrada přiznána, stěžovatel spatřoval v tom, že opatrovnický soud ve fázi zvažování právní ochrany jeho osoby při zjištění, že byl v průběhu řízení připraven o dědický nárok svým bratrem, právní zastoupení opatrovníkovi sám doporučil a následně schválil. Již v této fázi bylo tedy opatrovnickému soudu zřejmé, že pro zachování a ochranu všech práv bude zapotřebí zahájit i další občanskoprávní řízení, a to žalobou na určení vlastnictví a na náhradu škody, které bylo nutné podat z důvodu zachování hmotněprávních lhůt. Opatrovník přitom nemá právní oddělení, které by bylo schopno tyto úkony komplexně vyhodnotit a učinit, a tak nezbylo, než zvolit pro veškeré úkony advokáta. Obecné soudy až s odstupem času vyslovily, že složitost případu nebyla z jejich pohledu velká, ovšem takový závěr učinily "z omezeného pohledu dědického řízení".
8. Dle stěžovatele mělo právní zastoupení trvat až do pravomocného ukončení dědického řízení, protože další postup soudního komisaře a druhého dědice nebyl předem znám. V této souvislosti stěžovatel poukázal na možnost postupu podle §175q odst. 1 písm. c) či d) o. s. ř. a na již zmíněná řízení o určení vlastnictví a o náhradu škody, která byla vedena v přímé souvislosti s výsledkem dědického řízení. Tyto skutečnosti odůvodňují právní zastoupení, jež pak splňuje požadavky §146 odst. 1 o. s. ř. Stěžovatel upozornil, že při jednání dne 16. 4. 2012 se řešil soupis majetku náležejícího do dědictví, proveden byl výslech svědka a následně došlo k uzavření dědické dohody, takže nebylo možné se právního zastoupení vzdát, zvláště když stěžovatel jako nesvéprávný byl zastoupen opatrovníkem a byla namístě maximální opatrnost. Skutečnost, že v daném řízení vznikly náklady právního zastoupení v takovéto výši, nemůže být kladeno za vinu jemu, svých práv se domohl díky právním krokům učiněným v právním zastoupení. Toto zastoupení bylo zvoleno v době, kdy stěžovatel byl v nepříznivé finanční a sociální situaci a z pohledu jeho dalších zájmů bylo zapotřebí, aby zastoupení pokračovalo až do pravomocného skončení dědictví. Závěr dovolacího soudu, že nešlo o věc po skutkové či právní stránce složitou, není namístě, resp. vykazuje znaky soudní svévole, jež je v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti (v důsledku přepjatého formalismu). Závěrem stěžovatel uvedl, že mu jde o to, vymoci náklady, kterých by byl ušetřen, kdyby původní dědické řízení proběhlo zákonně.
III.
Vyjádření vedlejšího účastníka řízení
9. K ústavní stížnosti se vyjádřil vedlejší účastník řízení. Uvedl, že původní dědickou dohodu uzavřel v dobré víře, že se o stěžovatele postará, měl k němu dobrý vztah, rozdělil je až opatrovník, který se ve věci začal angažovat. Poté, co okresní soud usnesením ze dne 10. 10. 2012 schválil dědickou dohodu, vyplatil stěžovateli jeho dědický podíl. Stěžovatelova právní zástupkyně výši nákladů vyčíslila ve výši 181 794,51 Kč, přičemž žádala, aby soud stěžovateli přiznal náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení. V uvedeném řízení však již nešlo o ochranu práv a chráněných zájmů stěžovatele, ale o nemravnou snahu zvyšovat náklady řízení. Požadavek na náhradu nákladů řízení má být neoprávněný. Po rozhodnutí o zmatečnosti postupoval zcela konstruktivně, aby řízení nebylo protahováno, šlo o nesporné řízení, ve kterém uzavřel dohodu přesně podle výpočtu hodnoty dědictví, a protože věc byla jednoduchá, stěžovatel nemusel být vůbec právně zastoupen. A pokud opatrovník za této situace s právní zástupkyní dohodl odměnu, nemůže to být k jeho tíži a ani k tíži stěžovatele, ale samotného opatrovníka, který nehospodárně nakládal se stěžovatelovým majetkem, když nevyužil svých zaměstnanců a případně nedohodl odměnu, která by tolik nezasahovala do jeho majetkové sféry.
10. Ústavní soud zaslal citované vyjádření stěžovateli na vědomí a k případné replice, ten však této možnosti nevyužil.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady však Ústavní soud nezjistil.
14. V souzené věci Nejvyšší soud věcně přezkoumal na základě dovolání usnesení krajského soudu jako soudu odvolacího, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení tak, že vedlejší účastník je povinen stěžovateli zaplatit náhradu těchto nákladů, nikoli však za celé řízení, jak stěžovatel požadoval. Dovolací soud přitom uvedl, na základě jakého ustanovení postupoval, tj. §146 odst. 1 písm. a) o. s. ř., resp. jak je interpretoval a s ohledem na konkrétní okolnosti případu aplikoval, a co jej vedlo k závěru, že důvody pro přiznání náhrady nákladů "v plné výši" nejsou dány. Stěžovatel v ústavní stížnosti s jeho názorem - po věcné stránce - polemizuje, když tvrdí, že naopak s ohledem na (výjimečné) okolnosti případu má na celou náhradu nákladů nárok, přičemž argumentuje tím, že jeho právní zastoupení bylo nezbytné k ochraně jeho práv i ve fázi řízení po žalobě pro zmatečnost.
15. Krajský soud shledal, že okolnosti případu neodůvodňují přiznání náhrady nákladů za úkony učiněné advokátem za výše vymezenou část řízení, protože stěžovatelův opatrovník byl schopen účelně hájit jeho zájmy, a navíc jeho úkony podléhají schválení opatrovnickým soudem. Dovolací soud daný závěr považoval za správný s tím, že i dle jeho názoru nešlo v příslušné fázi řízení o složitou věc po skutkové ani právní stránce, přičemž se vypořádal se stěžovatelovou námitkou, že opatrovnický soud opatrovníkovi zastoupení advokátem schválil.
16. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě zopakoval svou argumentaci, kterou již uplatnil před obecnými soudy, resp. dovolacím soudem, přičemž požadoval, aby se Ústavní soud (ve své podstatě) znovu zabýval tím, zda danou věc provázejí takové okolnosti, které odůvodňují uplatnit výjimku z pravidla, že žádný z účastníků nemá práva na náhradu nákladů řízení. K tomu však Ústavní soud zjevně oprávněn není (viz shora), a to tím spíše, že jde o interpretaci a aplikaci právní normy "podústavního" práva s tzv. relativně neurčitou hypotézou, jež obecným soudům dává široký prostor k vlastnímu uvážení. O zásahu Ústavního soudu by tak bylo možno uvažovat až za situace, kdy by dané rozhodování neslo prvky libovůle, tj. jestliže by nebylo adekvátně zdůvodněno, případně by se opíralo o očividně irelevantní důvody. Byť stěžovatel námitku, že dovolací soud rozhodl svévolně, vznesl, Ústavní soud mu přisvědčit nemohl. Je-li stěžovatel názoru, že by se Ústavní soud měl otázkou náhrady nákladů řízení zabývat, protože ji pro případ tzv. nesporného řízení dosud neřešil, tato skutečnost žádné procesní důsledky nemá; podmínkou meritorního posouzení ústavní stížnosti je pouze její ústavněprávní dimenze, jež v souzené věci shledána nebyla (výjimku z tohoto pravidla představuje ústavní stížnost, která sice ústavněprávní rozměr nepostrádá, ale právní otázku, na níž je postavena, již Ústavní soud nálezem vyřešil, a vzhledem k tomu je zjevné, že stěžovatel se svým návrhem uspět nemůže).
17. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud neshledal, že by napadeným soudním rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv, jak bylo stěžovatelem tvrzeno, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. S ohledem na výsledek řízení nebylo možno přiznat stěžovateli náhradu nákladů zastoupení pro řízení před Ústavním soudem (§83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu