ECLI:CZ:US:2017:3.US.634.17.1
sp. zn. III. ÚS 634/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem, sídlem Ulrichovo náměstí 737, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2016 č. j. 5 Tdo 1475/2015-78, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 28. 1. 2013 sp. zn. 6 T 8/2012 by stěžovatel a další čtyři obžalovaní uznáni vinnými ze spáchání trestného činu pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §128a odst. 1 a odst. 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009. Toho se měli obžalovaní dopustit, stručně řečeno, tak, že jako členové hodnotící komise pro posouzení nabídek podaných v zadávacím řízení na výběr dodavatele stavby k veřejné zakázce vyřadili jako nepřijatelnou ekonomicky nejvýhodnější nabídku, a tím umožnili zvítězit nabídce jiné, se kterou byl ekonomicky provázán jeden z obžalovaných. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let, a dále k trestu zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu výkonu člena hodnotící komise ve výběrovém řízení na dobu pěti let.
3. Usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 27. 1. 2015 sp. zn. 12 To 33/2013 bylo odvolání stěžovatele zamítnuto.
4. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Podle Nejvyššího soudu se soudy nižších stupňů dostatečně zabývaly otázkou zavinění, když obžalovaní se podle důkazů seznámili se zadávací dokumentací a jednotlivými nabídkami. To obžalovaní nijak nezpochybňovali. Z těchto listin jednoznačně vyplývá, že vyřazená nabídka splňovala podmínky zadavatele. Možné faktické komplikace pak neměla komise přičíst k tíži poškozeného uchazeče. Navíc tyto problémy stejně postihovaly i následně vybranou nabídku, která byla v klíčových částech stejně "problematicky" koncipována. Následně vybraný uchazeč dal nakonec v podstatě celou práci provést subdodavateli, a to právě společnosti, jejíž nabídka byla vyřazena. Ta konečně zvládla celou zakázku provést. I to dle soudu svědčí o nepoctivém přístupu. Nemožnost provedení zakázky vyřazenou společností se pak ani z dalších důkazů nepotvrdila. V tomto směru odpovídají závěry nižších soudů i rozhodnutím Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže a Krajského soudu v Brně. Úvahy soudů neobsahují dle dovolacího soudu tzv. extrémní rozpor v postupu a závěrech soudů nižších stupňů.
5. Dále se Nejvyšší soud velmi obsáhle zabýval obecnými podmínkami naplnění subjektivní stránky trestného činu pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě. Konstatoval, že celá komise měla zkušenosti s prací v hodnotící komisi. Stěžovatel byl podrobně seznámen jak se zadávací dokumentací, tak s předloženými nabídkami, včetně dat zahájení a ukončení stavby. Nabídka vyřazeného uchazeče žádnou z podmínek neporušovala, čehož si všichni obžalovaní museli být vědomi, neboť tyto údaje byly přesně stanoveny. Určité časové problémy v dané zakázce způsobil sám zadavatel a komise je tedy nemohla přičítat neúspěšnému uchazeči. Navíc vyřazená a úspěšná nabídka byly vcelku srovnatelné. Proto Nejvyšší soud dovodil existenci zavinění ve formě přímého úmyslu.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Dle stěžovatele nebyl v trestním řízení prokázán jeho úmysl, ten byl pouze předpokládán, a závěry soudů nemají oporu v provedených důkazech. Rovněž nebyly respektovány zásady presumpce neviny a in dubio pro reo. Členové komise sice pochybili, když hlasovali o vyřazení finančně nejvýhodnější nabídky a porušili tím předpisy o veřejných zakázkách, nenaplnili však všechny znaky skutkové podstaty výše uvedeného trestného činu. Soudy pominuly řadu skutečností, které ovlivnily závěr hodnotící komise a prokazují její rozhodování v dobré víře. Odůvodnění rozhodnutí krajského soudu a vrchního soudu obsahují jen velmi stručné úvahy o naplnění subjektivní stránky trestného činu. Stěžovatel nevěděl nic o napojení dalšího obžalovaného na vybranou obchodní společnost. On sám při rozhodování kladl největší důraz na včasnost dokončení díla, která byla klíčová pro čerpání dotací. Naopak nabídnutá cena nebyla určujícím kritériem. Stěžovatel byl přesvědčen, že společnost s nejlevnější nabídkou nedokáže dílo včas dokončit. Nejvyšší soud pak toto pochybení soudů nižších stupňů přešel. Ani dovolací soud pak dle stěžovatele nerozptýlil pochybnosti o včasnosti dokončení díla vyřazeným uchazečem. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Těžiště stěžovatelovy argumentace spočívá ve zpochybňování závěrů Nejvyššího soudu o naplnění subjektivní stránky uvedeného trestného činu. K tomu stěžovatel pouze opakuje již dříve uplatněné námitky, na něž však Nejvyšší soud v napadeném usnesení nebývale obsáhle reagoval (k této otázce viz str. 13 až 19 napadeného usnesení). Na jednotlivé, podrobné a obsáhlé argumenty Nejvyššího soudu pak stěžovatel v podstatě nereaguje. Ústavní soud přitom sám neshledal v odůvodnění napadeného usnesení jakýkoliv projev svévole či nerespektování ústavních principů. Lze na ně tedy toliko odkázat. Pro úplnost lze uvést, že z podobných důvodů odmítl Ústavní soud i ústavní stížnost dalšího odsouzeného (viz usnesení ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. II. ÚS 616/17; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz/).
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu