ECLI:CZ:US:2017:3.US.671.17.1
sp. zn. III. ÚS 671/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. G., zastoupené Mgr. Karolinou Bastlovou, advokátkou, sídlem Na Milotově 312, Domažlice, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. října 2004 sp. zn. 56 Co 493/2004, usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. července 2004 č. j. 13 Nc 373/2004-34, postupu Městského úřadu Domažlice, a o návrhu stěžovatelky na náhradu škody, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatelka brojila proti postupu výše uvedených orgánů veřejné moci, přičemž tvrdila, že neoprávněně zasáhly do jejího soukromého a osobního života chráněného čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces obsaženého v čl. 38 odst. 2 Listiny, a v této souvislosti se domáhala jednak jejich zrušení, jednak náhrady škody, a to s poukazem na čl. 36 odst. 3 Listiny.
2. Napadeným usnesením Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") byla stěžovatelka vyzvána, aby v patnáctidenní lhůtě odstranila vady svého podání ze dne 9. 6. 2004, doplněného podáním ze dne 25. 6. 2004.
3. Usnesením ze dne 25. 8. 2004 č. j. 13 Nc 373/2004-41 okresní soud odmítl stěžovatelčino podání ze dne 9. 6. 2004, doplněné podáními doručenými dne 25. 6. 2004 a 10. 8. 2004, a to z důvodu, že přes výzvu soudu své podání řádně nedoplnila a pro jeho vady nelze v řízení pokračovat [§43 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")]. Toto rozhodnutí napadla stěžovatelka odvoláním, které však Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") shora označeným usnesením podle §211 a §43 odst. 2 o. s. ř. odmítl s tím, že stěžovatelka přes výzvu okresního soudu neuvedla ani odvolací důvod, ani odvolací návrh, a tudíž její odvolání nesplňovalo základní náležitosti, pročež je nebylo možné projednat.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že v roce 1992 porodila syna, a ač chtěla a byla schopna o něj řádně pečovat, Městský úřad Domažlice jej bezdůvodně umístil do ústavní výchovy, nyní o něm nemá žádné zprávy a je z toho psychicky zdrcena. Podle stěžovatelky zaměstnankyně uvedeného úřadu pochybila, když doporučila ústavní výchovu, i když pro ni nebyly splněny zákonné předpoklady. Snažila se tuto situaci řešit pomocí státních orgánů i neziskových organizací, podala řadu podání k výše uvedeným soudům, nebyla však řádně poučena o svých právech. Odebráním syna se zabýval i veřejný ochránce práv, který shledal na straně pracovnice Městského úřadu Domažlice pochybení.
5. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že tomu tak není.
6. V prvé řadě se stěžovatelka v ústavní stížnosti domáhala zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí. V tomto ohledu jde ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu o nepřípustný návrh. Napadené usnesení okresního soudu, kterým byla stěžovatelka vyzvána k odstranění vad návrhu, je procesním rozhodnutím, které není "konečné", a jako takové není způsobilé být samostatným předmětem ústavněprávního přezkumu; tím by mohlo být (po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva) až rozhodnutí o odmítnutí návrhu podle §43 odst. 2 o. s. ř.
7. Směřuje-li ústavní stížnost proti shora označenému usnesení krajského soudu, stěžovatelka mohla/měla toto rozhodnutí napadnout žalobou pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř., z ústavní stížnosti však neplyne, že by tak učinila (srov. §72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu), přičemž ústavní stížnost nelze přijmout ani na základě ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to (již jen) kvůli uplynutí v něm stanovené jednoroční lhůty. Možno dodat, že pokud by žaloba pro zmatečnost nebyla přípustná (stěžovatelčina podání, jak konstatovaly obecné soudy, totiž nebyla srozumitelná, takže není zcela zřejmé, čeho se stěžovatelka domáhala), musela by ústavní stížnost být považována za opožděnou, protože lhůta pro podání ústavní stížnosti podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu již očividně uplynula.
8. Směřuje-li ústavní stížnost proti postupu Městského úřadu Domažlice (zřejmě jako proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci), který měl spočívat v krocích vedoucích k odnětí stěžovatelčina syna a jeho následnému osvojení (jak se uvádí ve stanovisku veřejného ochránce práv ze dne 19. 1. 2004 sp. zn. 185/2003/VOP/ZV/JL, přiloženému k ústavní stížnosti), v tomto případě jde o návrh podaný po zákonem stanovené lhůtě, neboť k tomuto zásahu mělo dojít v 90. letech minulého století (viz výše zmíněné stanovisko a dopis Mgr. Libora Kasla, LL.M., ze dne 15. 8. 2004, adresovaný stěžovatelce); k tomu možno dodat, že o poměrech stěžovatelčina syna rozhodovaly obecné soudy a právě tato rozhodnutí měla stěžovatelka včas, po vyčerpání procesních prostředků, které jí právní řád dával k dispozici, napadnout ústavní stížností.
9. Domáhá-li se stěžovatelka náhrady škody ve výši 8 milionů Kč, k projednání takového návrhu není příslušný Ústavní soud (srov. §82 zákona o Ústavním soudu), nýbrž soudy obecné.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b), d), e) zákona o Ústavním soudu soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2017
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj