ECLI:CZ:US:2017:3.US.685.17.1
sp. zn. III. ÚS 685/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Zuzany Sobíškové, soudní exekutorky, Exekutorský úřad Praha 6, sídlem Bělohorská 270/17, Praha 6 - Břevnov, zastoupené JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem, sídlem Bubeníčkova 502/42, Brno, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 12. prosince 2016 č. j. 14 Kse 2/2016-78, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a ministra spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv.
2. Napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu (jako soudu kárného) bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je vinna tím, že:
a) její zaměstnanec exekutorský koncipient Mgr. Jakub Jetmar řádně neodůvodnil náklady právního zastoupení oprávněného v příkazech k úhradě nákladů exekuce ze dne 29. 10. 2015 č. j. 180 Ex 2049/15-19, ze dne 29. 10. 2015 č. j.
180 Ex 3234/15-23, ze dne 29. 10. 2015 č. j. 180 Ex 3065/15-27, ze dne 29. 10. 2015 č. j. 180 Ex 14649/14-11, ze dne 29. 10. 2015 č. j. 180 Ex 3077/15-19, ze dne 10. 11. 2015 č. j. 180 Ex 3676/15-18, ze dne 27. 10. 2015 č. j. 180 Ex 613/15-18, ze dne 15. 10. 2015 č. j. 180 Ex 2537/15-31, ze dne 15. 10. 2015 č. j.
180 Ex 2494/15-24, v příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 24. 11. 2015 č. j. 180 Ex 2505/14-21, ze dne 10. 11. 2015 č. j. 180 Ex 3118/15-12, ze dne 10. 11. 2015 č. j. 180 Ex 2545/15-28, ze dne 19. 10. 2015 č. j. 180 Ex 4576/15-28 a ze dne 18. 10. 2015 č. j. 180 Ex 8419/14-35;
b) dále její zaměstnanec exekutorský koncipient Mgr. Jakub Jetmar řádně neodůvodnil náklady právního zastoupení oprávněného a náklady exekuce v příkazech k úhradě nákladů exekuce ze dne 25. 10. 2015 č. j. 180 Ex 10547/14-29, ze dne 1. 12. 2015 č. j. 180 Ex 7492/13-59, ze dne 16. 10. 2015 č. j. 180 Ex 4881/13-52, ze dne 30. 10. 2015 č. j. 180 Ex 10563/14-48, ze dne 19. 11. 2015 č. j. 180 Ex 12270/14-16, ze dne 16. 10. 2015 č. j. 180 Ex 9814/14-53, ze dne 19. 10. 2015 č. j.
180 Ex 4735/14-20, ze dne 16. 10. 2015 č. j. 180 Ex 2548/14-17, ze dne 18. 10. 2015 č. j. 180 Ex 4973/14-29, ze dne 15. 10. 2015 č. j. 180 Ex 8263/14-19, ze dne 15. 10. 2015 č. j. 180 Ex 3434/14-32, ze dne 24. 11. 2015 č. j. 180 Ex 3853/15-34, ze dne 16. 11. 2015 č. j. 180 Ex 3655/14-19, ze dne 12. 11. 2015 č. j.
180 Ex 3813/14-19, ze dne 11. 11. 2015 č. j. 180 Ex 4891/14-15, ze dne 10. 11. 2015 č. j. 180 Ex 2999/15-29, ze dne 9. 11. 2015 č. j. 180 Ex 1336/14-16, ze dne 4. 11. 2015 č. j. 180 Ex 832/15-18, ze dne 13. 11. 2015 č. j. 180 Ex 16281/14-23, ze dne 16. 12. 2015 č. j. 180 Ex 2588/15-19 a ze dne 14. 12. 2015 č. j.
180 Ex 715/15-30;
c) dále její zaměstnanec exekutorský koncipient Mgr. Jakub Jetmar řádně neodůvodnil náklady exekuce v příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 29. 10. 2015 č. j. 180 Ex 12366/14-35, a v příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 29. 10. 2015 č. j. 180 Ex 1462/14-39, neodůvodnil, za jaké právní služby si soudní exekutorka Mgr. Zuzana Sobíšková přiznala úhradu ve výši 1 050 Kč a daň z přidané hodnoty z této částky ve výši 220,50 Kč;
d) navíc sama stěžovatelka jako soudní exekutorka v příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 23. 8. 2015 č. j. 180 Ex 254/14-13 náklady právního zastoupení oprávněného řádně neodůvodnila, v příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 1. 9. 2015 č. j. 180 Ex 321/15-30 náklady právního zastoupení oprávněného a náklady exekuce řádně neodůvodnila, a v příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 13. 7. 2015 č. j. 180 Ex 3853/13-53 řádně neodůvodnila náklady exekuce.
Proto jsou výše uvedené příkazy k úhradě nákladů exekuce nepřezkoumatelné, přičemž kárně obviněná jednak neučinila dostatečná opatření, aby zabránila trvání tohoto systémového problému (viz níže) v průběhu července až prosince 2015, jednak se sama na trvání tohoto systémového problému v odůvodňování jejích rozhodnutí podílela, tedy porušila povinnosti exekutora stanovené §46 odst. 1 a §88 odst. 2 písm. f) zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, čímž spáchala kárný delikt exekutora podle §116 odst. 2 odst. 4 písm. a) exekučního řádu. Za tento kárný delikt bylo stěžovatelce uloženo písemné napomenutí.
3. Tímtéž rozhodnutím Nejvyšší správní soud zprostil stěžovatelku kárné žaloby pro skutek spočívající v tom, že jako soudní exekutorka pro oprávněného, obchodní společnost eCREDIT s. r. o., sepsala dne 5. 2. 2014 exekuční návrh a poté požádala o pověření k provedení exekuce, kterou nadále sama vedla, neboť tento skutek není kárným proviněním.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka napadenému rozhodnutí vytýká dvě vady. Předně považuje celý systém kárného řízení s exekutory za rozporný s ústavním pořádkem, neboť řízení je jednoinstanční. Tím, že neměla možnost podat opravný prostředek proti napadenému rozhodnutí, bylo dle stěžovatelky porušeno její právo na spravedlivý proces a též právo na účinný prostředek nápravy dle čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen "Úmluva").
5. Dále pak stěžovatelka poukazuje na to, že její jednání nemělo být hodnoceno jako kárné provinění. Svým rozhodnutím tak Nejvyšší správní soud porušil zásadu nullum crimen sine lege vyjádřenou v čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina").
6. Odůvodnění příkazů k úhradě nákladů exekuce (dále též jen "PÚNE"), které vydával stěžovatelčin exekutorský úřad, podle stěžovatelky odpovídala zákonu. Zákon nijak neupřesňuje, jak má být příkaz odůvodněn. Závěry vedlejšího účastníka vycházejí pouze z jediné publikace jediné autorky, jež sama neodkazuje na žádnou judikaturu.
7. Stěžovatelka upozorňuje, že žádný z příkazů uvedených ve výrokové části napadeného rozhodnutí nebyl nikdy přezkoumáván exekučním soudem a žádný tudíž nikdy ani nebyl zrušen.
8. Konečně pak stěžovatelka poukazuje na absurdnost kárného obvinění srovnáním s jinými situacemi, v nichž by, na základě napadeného rozhodnutí, přicházelo v úvahu rovněž kárné řízení.
III.
Vyjádření účastníků a replika stěžovatelky
9. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi a vedlejšímu účastníkovi, a vyžádal si spis Nejvyššího správního soudu.
10. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření poukázal na to, že stěžovatelka sama nebo prostřednictvím svého zástupce opakovaně v průběhu řízení před kárným senátem polemizovala s kárnou žalobou. Se všemi jejími argumenty se kárný senát v rozhodnutí vypořádal. Ústavní stížnost však podstatnou část argumentace kárného senátu pomíjí a v podstatě pokračuje v polemice s kárnou žalobou. Ve vztahu k obsahu rozhodnutí kárného senátu je tak ústavní stížnost mimoběžná.
11. S argumentací, že rozhodnutí kárného senátu dovozuje kárný delikt tam, kde takto zákonem definován není, se kárný senát velmi podrobně vypořádal v bodech 38 až 50 rozhodnutí. Vysvětlil, že dle §88 odst. 2 písm. f) zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, příkaz k úhradě nákladů exekuce obsahuje stanovení povinnosti k náhradě nákladů, včetně jejich vyčíslení a odůvodnění (blíže bod 39). Podoba tohoto odůvodnění byla v judikatuře i odborné literatuře opakovaně diskutována, zůstává však stále v mnoha věcech velkým problémem (viz též kárným senátem citovaná judikatura). Není pravda, že by v těchto otázkách odkázal kárný senát jen na komentář M. Kasíkové. Právě naopak, judikatura, které se stěžovatelka dožaduje, je v rozhodnutí na mnoha místech
citována - na prvém místě je to nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2005 sp. zn. II. ÚS 336/05 (N 170/38 SbNU 361), který zdůrazňuje právě význam odůvodnění příkazu k úhradě nákladu exekuce (blíže bod 41).
12. Tvrdí-li stěžovatelka, že nedostatky příkazu je oprávněn posoudit jen okresní soud v řízení o námitkách podle §88 odst. 3 exekučního řádu, jde rovněž o argumentaci, se kterou se kárný senát velmi obsáhle vypořádal (viz blíže body 42 až 45 napadeného rozhodnutí). Stěžovatelce tam vysvětlil, že je nutno odlišovat ojedinělé nesprávnosti v rozhodovací činnosti od vad systémových. Ojedinělá chyba či nesprávnost odůvodnění příkazu může vést nanejvýš k výtce ze strany dohledových orgánů, nikdy však nemůže být úspěšně žalována před kárným soudem. Je především na účastnících daného řízení, aby svá práva dostatečně hájili, a to zejména cestou opravných prostředků, včetně námitek, o kterých hovoří stěžovatelka (srov. k těmto ojedinělým chybám rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2011 č. j. 14 Kse 6/2010-181, ze dne 19. 11. 2013 č. j. 14 Kse 5/2012-248 nebo ze dne 9. 4. 2013 č. j. 15 Kse 8/2012-118). Zcela odlišnou situací je systémový problém na straně exekutora, spočívající v dlouhotrvajících nedostatcích v odůvodňování příkazů. Právě o takovýto problém na straně stěžovatelky šlo, neboť její úřad rezignoval na řádné odůvodňování příkazů přinejmenším v době od července 2015 do prosince 2015.
13. Rozhodnutí kárného senátu není žádným "zásadním průlomovým judikátem", jak stěžovatelka (opakovaně) tvrdí. Tuto argumentaci uplatnila během jednání a kárný senát se s ní podrobně vypořádal. V bodě 49 rozhodnutí kárný senát uzavírá takto:
"Dnešní rozhodnutí tedy v žádném případě není precedentem, jak během dnešního jednání opakovaně uváděl zástupce kárné obviněné s tím, že početné judikáty jsou citovány v bodech 42, 43, 44, ve vztahu k soudcovským kárným věcem pak v bodě 47." Ústavní stížnost tyto pasáže odůvodnění zcela ignoruje. Ze stejných důvodů nelze souhlasit ani s názorem, že by se kárný senát nějak odchýlil od stávající rozhodovací praxe; naopak se této praxe drží, a v rozhodnutí relevantní judikaturu důsledně cituje. Rozhodovací praxe není excesivní ani ve vztahu k exekutorům (srov. bod 47 rozhodnutí a požadavky na soudcovské rozhodování).
14. Nejvyšší správní soud shrnul své vyjádření tak, že ústavní stížnost je spíše polemikou s kárnou žalobou než s napadeným rozhodnutím. Z tohoto důvodu soud navrhl odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost.
15. Vedlejší účastník ve svém vyjádření shrnul podanou ústavní stížnost a vyjádřil se k jednotlivým argumentům stěžovatelky. Ohledně námitky, že náležitosti odůvodnění příkazu nevyplývají ze zákona, odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 336/05.
16. Dále vedlejší účastník poukázal na několik kárných rozhodnutí, z nichž dovodil, že systémové problémy v odůvodňování příkazů mohou být považovány za kárný delikt exekutora.
17. Podle vedlejšího účastníka nelze přisvědčit ani argumentu, že na kárné řízení s exekutory je třeba vztáhnout "trestní větev" čl. 6 Úmluvy. Upozornil přitom na skutečnost, že touto otázkou se momentálně zabývá též Evropský soud pro lidská práva (dále též jen "ESLP") ve věci Grosam proti České republice (č. 19750/13). Vedlejší účastník se ztotožnil s argumenty ze stanoviska vlády k této věci, jež Ústavnímu soudu zaslal. Své vyjádření vedlejší účastník dále doplnil rozsáhlou rešerší judikatury Ústavního soudu. Vedlejší účastník navrhl ústavní stížnost stěžovatelky zamítnout.
IV.
Replika stěžovatelky
18. Vyjádření Nejvyššího správního soudu a vedlejšího účastníka byla zaslána stěžovatelce k replice.
19. K vyjádření Nejvyššího správního soudu stěžovatelka upozornila, že v dané věci došlo k přezkoumání minimálního vzorku její rozhodovací činnosti a pouze v několika málo procentech rozhodnutí byly zjištěny nedostatky. Soudní exekutor takových rozhodnutí vydává stovky tisíc měsíčně, těžko lze za systémové pochybení označit situaci, kdy jsou nedostatky zjištěny v řádu desítek (přičemž tato odůvodnění nejsou ve všech případech stejná a povětšinou nejsou ani rozhodnutím citována). Proto považuje postup kárného žalobce za skutečný pokus o exemplární zastrašení "exekutorského stavu", i jí osobně.
20. K vyjádření vedlejšího účastníka odkázala stěžovatelka na rozsudek ESLP ve věci Kinský proti České republice ze dne 9. 2. 2012. Konstatovala, že pokud si účastník řízení bere na pomoc další orgány státu, v daném případě Kancelář vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před ESLP, lze to těžko označovat za rovnost "zbraní". Argumenty, s nimiž vedlejší účastník přichází, jsou argumenty vlády jako (procesně) žalovaného, jsou tedy jeho procesní obranou, jež je v některých případech vytržena z kontextu rozhodnutí samého. Nejde tedy o právní analýzu, ale o procesní obranu se všemi jejími aspekty, včetně toho, že judikáty, týkající se práva na výkon funkce (např. Baka proti Maďarsku, Bosa proti Francii), citovány nejsou.
21. Stěžovatelka poukázala na to, že jelikož ve věci Grosam proti České republice nebylo Evropským soudem pro lidská práva dosud rozhodnuto, je plausibilní nejen argumentace vedlejšího účastníka, nýbrž i argumentace stěžovatelky, podle níž má být kárné řízení s exekutory povinně dvojinstanční.
22. Tvrzení vedlejšího účastníka o excesivním postupu stěžovatelky je hrubým zkreslením posuzované situace a není podloženo ani statisticky, ani obsahově. V dané věci bylo přezkoumáno několik set rozhodnutí stěžovatelky vybraných z tisíců jiných a v nich v průběhu pěti měsíců bylo nalezeno necelých padesát rozhodnutí, proti nimž se nikdo nebránil a jež jsou již dávno vykonána. Nešlo v žádném případě o rezignaci na řádné odůvodnění rozhodnutí, a tedy citace z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 13 Kss 7/2010-116 je zcela nepřiléhavá. Tím spíše, že i zde jde o citaci vytrženou z kontextu, v části obvinění, v níž šlo o tvrzené nedostatečné odůvodnění rozhodnutí, byl soudce obžaloby zproštěn, neboť podle závěrů kárného senátu nešlo o kárné provinění, kárný senát poukázal právě na prioritu obrany účastníků podle procesního předpisu, a to i v případě pochybení při odůvodňování rozhodnutí, z nichž vážil tři případy proti měsíčnímu rozhodování soudu (přibližně 35 věcí), v dané věci jde o chyby v mnohem menším procentu případů než v těch, které byly předmětem posouzení v citované věci. Pokud tedy nyní kárný soud uzavřel, že jde o kárné provinění, když bylo pochybení shledáno v méně než třech procentech rozhodnutí oproti situaci, kdy neshledal kárným pochybením situaci, která se vztahovala k téměř deseti procentům rozhodnutí, je namístě závěr, který z takového rozhodování dovodila stěžovatelka, totiž že kárné senáty přistupují ke kárným proviněním soudců jinak (shovívavěji) než k exekutorům, konkrétně stěžovatelce.
V.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
23. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
VI.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
24. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení mu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
VI.a)
Povaha řízení ve věci kárné odpovědnosti soudního exekutora
25. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že řízení ve věci kárné odpovědnosti soudních exekutorů je řízením o trestním obvinění podle čl. 6 Úmluvy a čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě, a proto osobám obviněným v rámci takového řízení náleží právo na přezkum rozhodnutí nadřízeným soudním orgánem. V této souvislosti stěžovatelka dovozuje, že lze-li soudnímu exekutorovi uložit vysokou pokutu, či odvolat jej z exekutorského úřadu, jsou naplněna kritéria tzv. Engelova testu (rozhodnutí ESLP ze dne 8. 6. 1976 ve věci Engel a ostatní proti Nizozemí, č. 5100/71, 5101/71, 5102/71, 5354/72 a 5370/72).
26. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatoval, že na kárné řízení s exekutory lze vztáhnout závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 33/09 (N 205/58 SbNU 827; 332/2010 Sb.), v němž se zabýval kárnými řízeními se soudci a shledal, že je nelze podřadit pod "trestní větev" čl. 6 Úmluvy.
27. Zamýšlela-li stěžovatelka svou argumentací poukázat na to, že kárné řízení s exekutory se od kárného řízení se soudci relevantně liší v tom, že exekutorům hrozí výrazně vyšší finanční sankce, jde o argument, jímž se Ústavní soud již zabýval ve svém usnesení ze dne 31. 1. 2011 sp. zn. I. ÚS 3111/10. V této věci Ústavní soud řešil ústavní stížnost soudního exekutora, kterému bylo, shodně jako stěžovatelce, uloženo kárné opatření - písemné napomenutí. V tomto řízení Ústavní soud poukázal na to, že stěžovatel musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež kárným rozhodnutím nastala v jeho právní sféře, přičemž v tehdejší věci byl rozhodnutím kárného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 9. 2010 č. j. 11 Kse 23/2009-100 stěžovatel uznán vinným, že závažně porušil ustanovení §46 odst. 1 exekučního řádu, ve spojení s §2 exekučního řádu, čímž spáchal kárné provinění podle §116 odst. 2 exekučního řádu, za což mu uložil kárný senát podle §116 odst. 3 písm. b) exekučního řádu písemné napomenutí. Ústavní soud tak uzavřel, že k porušení stěžovatelových základních práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 2 Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě nedošlo, a ani dojít nemohlo, neboť "v projednávané věci nebylo stěžovateli uloženo takové kárné provinění, resp. takový citelný peněžitý trest, který zmiňuje v ústavní stížnosti v souvislosti se svým právem na přezkoumání kárného rozhodnutí nadřízeným soudním orgánem. S ohledem na charakter uloženého kárného opatření nelze hovořit ani o výrazném negativním dopadu do osobního a společenského postavení stěžovatele".
28. Ústavní soud přitom v právě citované věci (sub 27) rozhodoval, z pohledu řešené právní otázky, ve skutkově prakticky totožné věci na základě téměř identické argumentace. Za těchto okolností neshledal Ústavní soud důvod odchýlit se od závěrů svého předchozího rozhodnutí.
29. Odkaz stěžovatelky na rozhodnutí ESLP ve věci Kinský proti České republice (viz sub 20) není přiléhavý. Toto rozhodnutí vychází ze skutkově odlišné situace, neboť v daném případě ESLP shledal za rozporný s principem rovnosti "zbraní" postup státu, který v zájmu svého úspěchu v řízení o civilní žalobě prostřednictvím Policie České republiky sledoval aktivity advokáta stěžovatele, aby mohl předvídat jeho další procesní postup a argumentaci. V posuzovaném případě odkázal vedlejší účastník na stanovisko vládního zmocněnce pro zastupování před ESLP. Podle §11 odst. 5 zákona České národní rady č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, je přitom právě Ministerstvo spravedlnosti pověřeno zastupováním státu v řízení před ESLP. Stěžovatelčino tvrzení, že si vedlejší účastník vzal na pomoc jiný státní orgán, je tudíž nepřiléhavé.
30. Je však třeba přisvědčit stěžovatelce v tom, že stanovisko vlády uplatněné v dosud nerozhodnuté věci před Evropským soudem pro lidská práva nelze vnímat jako nestrannou analýzu právního stavu. To ovšem nic nemění na závěru Ústavního soudu, neboť Ústavní soud rozhodl na základě své předchozí judikatury (shora sub 26 až 28), nikoliv na základě předmětného stanoviska vlády, kterým nota bene není nikterak vázán.
VI.b)
Odůvodnění příkazů k úhradě nákladů exekuce jako kárné provinění
31. Druhá námitka stěžovatelky směřovala k tomu, že Nejvyšší správní soud za kárné provinění považoval nedostatky odůvodnění příkazů. Stěžovatelka předně namítá, že jí, či jejím koncipientem vydané příkazy netrpěly vadami, a pro případ, že by snad byly vadné, měly tyto vady být vyřešeny prostřednictvím opravných prostředků, a nikoliv kárným postihem stěžovatelky.
32. Námitka, že příkazy vypočtené ve výrokové části napadeného rozhodnutí byly řádně odůvodněny, je spojena s tvrzením stěžovatelky, že náležitosti odůvodnění vyplývají pouze z jedné odborné publikace jediné autorky [konkrétně jde o publikaci Kasíková, M. a kol.: Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář, 1. vyd. Praha, C. H. Beck 2007, str. 264 a n.]. Požadavek na odůvodnění příkazů však vyplývá v první řadě ze zákona. Podle §88 odst. 2 písm. f) exekučního řádu má příkaz obsahovat "stanovení povinnosti k náhradě nákladů, včetně jejich vyčíslení a odůvodnění". Toto ustanovení je přitom třeba vykládat jako promítnutí ústavně zaručeného základního práva účastníků exekučního řízení na soudní ochranu.
33. Podle §28 exekučního řádu se úkony exekutora považují za úkony exekučního soudu. Proto je na ně třeba vztáhnout požadavky na odůvodnění soudních rozhodnutí vyplývající z judikatury Ústavního soudu. Již v nálezu ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.) se Ústavní soud vyjádřil, že právo účastníka řízení dozvědět se důvod, proč soud rozhodl, jak rozhodl, převáží nad ostatními zájmy, včetně zájmu na efektivitě a urychlení řízení.
34. Požadavky na řádné odůvodnění, z něhož může účastník zjistit, jak a proč bylo rozhodnuto, Ústavní soud výslovně vztáhnul též na příkaz ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 336/05. Na tento nález odkazuje i napadené rozhodnutí pod bodem 41.
35. Ústavní soud tak uzavírá, že v hodnocení příkazů uvedených ve výroku napadeného rozhodnutí (jejich kopie jsou založeny ve vyžádaném spise Nejvyššího správního soudu), které provedl účastník řízení jako kárný soud se závěrem, že neobsahovaly řádné odůvodnění, neshledal porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení.
36. Konečně zbývá posoudit, zda lze vydávání takových nedostatečně odůvodněných příkazů považovat za kárné provinění exekutora. Touto otázkou se opakovaně zabýval Nejvyšší správní soud. Dovodil přitom (na příslušnou judikaturu odkazuje napadené rozhodnutí v bodech 42 až 45), že je třeba rozlišovat ojedinělé nepřezkoumatelné rozhodnutí (jež je třeba napravit prostřednictvím opravných prostředků) od systémového problému. Pouze systémová pochybení, spočívající v dlouhotrvajících nedostatcích v odůvodňování příkazů, lze považovat za kárné provinění, což námitky stěžovatelky staví do zcela jiné roviny.
37. Zde Ústavní soud musí přisvědčit závěrům účastníka řízení, který ve svém rozhodnutí (v bodech 46 a 53 až 56) vysvětlil, proč považuje situaci v exekutorském úřadu stěžovatelky za systémový problém, tedy takový, který generuje pochybení nezávisle na postupu v konkrétní věci. Tomuto závěru nasvědčuje i výpověď stěžovatelky při jednání Nejvyššího správního soudu (v soudním spise na č. l. 65). Stěžovatelka vypověděla, že její koncipient vytvářel příkazy "přes tlačítko", tedy že příslušné dokumenty automaticky zpracovával software. Dále ze stěžovatelčiny výpovědi vyplývá, že do doby, než byl zaveden nový software (do ledna 2016), tedy po sedm měsíců od května 2015 (kdy stěžovatelka vybrala dodavatele softwaru), byly příkazy vytvářeny právě oním softwarem, o němž stěžovatelka z kontrolních závěrů Ministerstva spravedlnosti věděla, že generuje výstupy, jež neodpovídají zákonným požadavkům na odůvodnění příkazů. Stěžovatelka odhadla, že problém by bylo možno řešit dočasným přijetím pěti administrativních zaměstnanců, kteří by odůvodnění příkazů psali. Toto řešení však stěžovatelka zvolit nechtěla. Bližší důvody tohoto svého rozhodnutí při jednání Nejvyššího správního soudu neuvedla.
38. Ústavní soud tak nemohl přisvědčit ani druhé stěžovatelčině námitce, a uzavírá, že postupem Nejvyššího správního soudu při kárném řízení, ani napadeným rozhodnutím, nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky.
39. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu