ECLI:CZ:US:2017:3.US.690.17.1
sp. zn. III. ÚS 690/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. Janem Bučkem, advokátem, sídlem Zátiší 3501, Frýdek-Místek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. prosince 2016 č. j. 9 As 258/2016-55, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. září 2016 č. j. 22 A 79/2016-13, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Moravskoslezského kraje jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 1. 9. 2016 č. j. 22 A 79/2016-13 byla dle §46 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") jako nepřípustná odmítnuta její žaloba, kterou se domáhala ochrany před nezákonným zásahem vedlejšího účastníka, který spatřovala v tom, že ji nevyrozuměl o tom, jak naložil s její námitkou podjatosti. Odmítnutí žaloby krajský soud odůvodnil tak, že stěžovatelka napadla dílčí procesní otázku v řízení o odstranění stavby, jež bude teprve ukončeno rozhodnutím, které může samostatně napadnout žalobou dle §65 a násl. s. ř. s., a v této uplatňovat námitky procesních pochybení, včetně nesprávného vyřízení námitky podjatosti.
3. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2016 č. j. 9 As 258/2016-55 byla zamítnuta stěžovatelčina kasační stížnost proti usnesení krajského soudu, neboť nebyla shledána důvodnou.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka s posouzením podané žaloby jako nepřípustné nesouhlasí. Soudy její žalobě nepřisvědčily s odkazem na hypotetickou budoucí možnost opravného prostředku, ten však stěžovatelka neměla v době podání žaloby (stejně jako žádné konečné rozhodnutí ve věci) k dispozici. Nadto z žaloby stěžovatelky zcela zřetelně nevyplývalo, zda se domáhá soudní ochrany proti nezákonnému zásahu podle §82 a násl. s. ř. s. nebo ochrany proti nečinnosti podle §79 a násl. s. ř. s. Bylo tak na místě nejprve vyzvat stěžovatelku k odstranění nejasnosti podání podle §37 odst. 5 s. ř. s., což se však nestalo.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak jestliže by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
7. Obecné soudy ve stěžovatelčině věci nečinily nic jiného, než že v rámci běžného postupu v mezích zákonné úpravy posoudily stěžovatelčinu žalobu a tuto shledaly nepřípustnou z důvodů, které v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vyložily. Pokud dospěly k závěru, že její dílčí procesní námitka podjatosti může být předmětem přezkumu ve správním soudnictví až v návaznosti na konečné rozhodnutí správních orgánů, tento závěr se nejeví být jakkoliv nelogickým, tím spíše pak protiústavním.
8. Stejně tak nelze považovat za důvodnou námitku stěžovatelky, že její žaloba mohla být považována za nejasnou a měla být vyzvána k odstranění nejasnosti podání. Bylo zcela na stěžovatelce, jaký procesní prostředek zvolí a jak jej formuluje. Stěžovatelka nadto ani jednoznačně netvrdí, že soud posoudil špatně charakter její žaloby, v podstatě se vyjadřuje jen v tom smyslu, že nebylo zcela vyloučeno jej posoudit i jinak. Ovšem již takovýto charakter vznesené námitky, kdy si stěžovatelka není jista interpretovatelností významu svého vlastního podání, svědčí o její nepřílišné přesvědčivosti.
9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu