ECLI:CZ:US:2017:3.US.722.17.1
sp. zn. III. ÚS 722/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele A. H., zastoupeného Mgr. Karolinou Kovácsovou, advokátkou, sídlem Václavská 2073/20, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. října 2016 č. j. 56 Co 417/2016-4305, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a a) nezletilého K. H., zastoupeného opatrovníkem Městským úřadem Sokolov, sídlem Rokycanova 1929, Sokolov, a b) H. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva vyplývající zejména z čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Usnesením Okresního soudu v Sokolově ze dne 12. 5. 2016 č. j. 13 P 13/2011-4239 (dále jen "okresní soud") byl ve věci péče o vedlejšího účastníka (dále jen "nezletilý") zamítnut návrh stěžovatele (jako otce nezletilého) na nařízení výkonu rozhodnutí uložením pokuty ve výši 5 000 Kč vedlejší účastnici (dále jen "matka") podle §502 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, a dále jím bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Okresní soud vyšel z toho, že matka nijak realizaci styku nezletilého se stěžovatelem nebrání, resp. že nebylo zjištěno, že by ho řádně jak po psychické, tak materiální stránce na tento styk nepřipravovala, a proto shledal stěžovatelův návrh neoprávněným.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením usnesení okresního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně přitom konstatoval, že matka svou povinnost připravit nezletilého ke styku, a to i po materiální stránce, neporušila.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že ho obecné soudy nutí "vykonávat povinnost, které ho zbavily", když prý poskytly právní ochranu nezákonnému jednání matky, která neplní povinnost péče o nezletilého, a po něm ji vyžaduje. Svou vyživovací povinnost totiž neplní ani naturálně, ani relutárně, neboť mu nepřispívá na náklady péče o nezletilého v době styku. Tím, že ho obecné soudy "nutí na tuto činnost vynakládat finanční prostředky", zasahují do jeho práva pokojně užívat majetek. Údajně mu tak "[d]íky faktickému přinucení vykonávat povinnost péče v době styku [...] nezbývá tolik finančních prostředků a času na naplňování těch komponent rodičovské odpovědnosti, které mu soud ponechal", což stěžovatel považuje i za zásah do rodinného života.
5. V této souvislosti stěžovatel poukázal na rozdíl mezi péčí o dítě a stykem s ním, styk má být výrazně slabší institut než péče a představuje převzetí zaopatřeného dítěte za účelem realizace osobního kontaktu, rozdíl je také v tom, že v případě styku jde o symetrický vztah, kdežto v případě péče nikoliv. V této souvislosti podrobuje kritice judikaturu Ústavního soudu [nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529), usnesení ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 3789/15 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], která prý tyto instituty dostatečně nerozlišuje, což vede ke "splývání úpravy pravidelného širokého styku s úpravou střídavé péče s nestejnou časovou dotací u obou rodičů". Takto prý "česká soudní praxe nutí stýkajícího se rodiče o dítě pečovat, tedy "fakticky realizovat střídavou péči za finančních podmínek výlučné péče", přičemž pečující rodič se na nákladech v době styku druhého rodiče s dítětem zpravidla nepodílí. Na stýkajícího se rodiče jsou tak nad rámec výživného kladeny značné finanční nároky. Obecné soudy sice uvádějí, že k těmto nákladům přihlížejí, realita je však prý jiná, jak to bylo v jeho případě, kdy výživné bylo stanoveno ve stejné výši jak bez úpravy styku, tak po jeho úpravě.
6. Z těchto důvodů se stěžovatel, dle svých slov, domáhal zajištění péče po dobu styku s nezletilým ze strany matky, a to po stránce materiální a finanční. Nešlo v principu o výtku porušení povinnosti řádné přípravy, ale o porušení povinnosti matky zajistit péči (o zdraví a tělesný vývoj nezletilého) po dobu styku. Obecnými soudy je pak nucen činit něco, co mu zákon neukládá, neboť péče o nezletilého byla svěřena pouze matce. Argumentace krajského soudu má být argumentací "v kruhu", neboť tento soud na jedné straně uvedl, že nemůže nařídit střídavou péči, na straně druhé "naříd[il] styk s totožným právním obsahem střídavé péče". S ohledem na odlišnost obsahu pojmu styk a péče dospěl stěžovatel k tomu, že i kdyby měl plnit povinnost styku, nelze mu ukládat povinnost péče, jestliže byl této povinnosti obecnými soudy zbaven.
7. Závěrem stěžovatel odmítl poukaz krajského soudu na usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1229/12 s tím, že se týkalo jiné právní úpravy, kterou nelze porovnávat s tou současnou, kdy soudy svěřením do péče (a nikoliv do výchovy) "rozhodují explicitně o péči jako přesně definované komponentě rodičovské odpovědnosti definované nezávisle na styku", kdy svěřením do péče jednoho z rodičů má být "dítě zbaveno [...] tímto aktem práva na péči druhého rodiče a rodič práva a povinnosti o dítě pečovat".
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost (viz níže), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady však zjištěny nebyly.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyšel z toho, že nemá právo, resp. povinnost pečovat o nezletilého v době styku s ním, neboť tato povinnost svědčí toliko matce, které byl nezletilý svěřen do výlučné péče. Z tohoto důvodu (i) po dobu styku s ním by měl být nezletilý matkou materiálně, resp. finančně zcela zajištěn, a jestliže tomu tak není, porušuje matka svou povinnost nezletilého ke styku s ním řádně připravit. Ovšem na tuto argumentaci zareagoval již okresní soud, přičemž stěžovateli vysvětlil, z jakých důvodů nelze tomuto názoru přisvědčit, resp. proč žádná taková právní povinnost na straně matky, jež by byla vynutitelná na základě návrhu na výkon rozhodnutí, neexistuje. Příslušné závěry obecné soudy co do formy i obsahu řádně (tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení a nikoliv nepřiléhavě) zdůvodnily, přičemž se náležitě vypořádaly i s argumenty, které stěžovatel znovu opakuje v ústavní stížnosti. Ústavní soud tak nemá, co by obecným soudům z hlediska ústavnosti mohl vytknout, a neshledal ani žádný důvod, proč by se měl odchylovat od své judikatury, nadto se (byť to není podstatné) s jejich závěry plně ztotožňuje i z hlediska věcné správnosti.
12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nedospěl k závěru, že by napadeným soudním rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv, jak bylo stěžovatelem tvrzeno, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu