ECLI:CZ:US:2017:3.US.765.16.1
sp. zn. III. ÚS 765/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele O. B., zastoupeného JUDr. Evou Metzkerovou, advokátkou, sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2015 č. j. 18 Co 4/2015-294 a proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 16. července 2015 č. j. 30 Nc 263/2014-244, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - východ, jako účastníků řízení, a 1) nezletilého T. B., 2) nezletilého M. B. a 3) V. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud Praha - východ (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 16. 7. 2015 č. j. 30 Nc 263/2014-244 svěřil nezletilého vedlejšího účastníka 1) a nezletilého vedlejšího účastníka 2), dále též "nezletilí" nebo "děti", do péče vedlejší účastnice 3) jako matky, dále též "matka" (výrok I.). Stěžovatele jako otce (dále též "otec") uznal povinným, počínaje dnem 1. 1. 2014, platit na výživu vedlejšího účastníka 1) do každého 15. dne v měsíci předem částku 45 000 Kč měsíčně, k rukám matky, a počínaje právní mocí tohoto rozhodnutí platit na výživu vedlejšího účastníka 1) do každého 15. dne v měsíci předem částku 45 000 Kč měsíčně, k rukám matky, a částku 10 000 Kč měsíčně, na účet vedlejšího účastníka 1) s tím, že do doby nabytí plné svéprávnosti nezletilého vedlejšího účastníka 1) lze s penězi uloženými na jeho účtu nakládat jen po předchozím schválení opatrovnickým soudem nebo s písemným souhlasem obou rodičů nezletilého (výrok II.). Dále okresní soud otce uznal povinným, počínaje dnem 1. 1. 2014, platit na výživu nezletilého vedlejšího účastníka 2) do každého 15. dne v měsíci předem částku 35 000 Kč měsíčně, k rukám matky a počínaje právní mocí tohoto rozhodnutí platit na výživu vedlejšího účastníka 2) do každého 15. dne v měsíci předem částku 35 000 Kč měsíčně, k rukám matky a částku 10 000 Kč měsíčně, na účet vedlejšího účastníka 2) s tím, že do doby nabytí plné svéprávnosti vedlejšího účastníka 2) lze s penězi uloženými na jeho účtu nakládat jen po předchozím schválení opatrovnickým soudem nebo s písemným souhlasem obou rodičů nezletilého (výrok III.). Výrokem IV. okresní soud stanovil, že dluh na výživném pro vedlejšího účastníka 1) a vedlejšího účastníka 2) nevznikl, výrokem V. upravil styk stěžovatele s dětmi a výroky VI. až VIII. rozhodl o nákladech řízení. Proti tomuto rozsudku podala do výroků II., III. a IV. matka odvolání.
3. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 18. 11. 2015 č. j. 18 Co 4/2015-2954 byl rozsudek okresního soudu ve výrocích II. a III. změněn tak, že otec je povinen s účinností od 1. 1. 2014 platit na výživu vedlejšího účastníka 1) částku 65 000 Kč měsíčně, a to částku 30 000 Kč měsíčně splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky a částku 35 000 Kč měsíčně splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci předem na účet vedlejšího účastníka 1), na výživu vedlejšího účastníka 2) částku 55 000 Kč měsíčně, a to částku 25 000 Kč měsíčně splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky a částku 30 000 Kč měsíčně splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci předem na účet vedlejšího účastníka 2); ve výrocích IV., VI., VII. a VIII. byl rozsudek okresního soudu zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy vydaly rozhodnutí, které překračuje smysl a účel zákonných ustanovení o výživném, čímž zasáhly do práva stěžovatele jako rodiče na výchovu dětí. Stěžovatel napadá oba rozsudky proto, že se domnívá, že při stanovení výše výživného nerespektovaly obecná racionální a mravní hlediska a výživné stanovily pouze z výše příjmu stěžovatele, aniž by se zabývaly skutečným zájmem nezletilých dětí. Rozsudek okresního soudu stanovil výši spotřební složky výživného bez ohledu na účel a smysl výživného. Krajský soud sice snížil spotřební složku výživného, současně však bez rozumného odůvodnění celkovou sumu výživného zvýšil. Stěžovatel se domnívá, že výživné ve stanovené skladbě poměru spotřební složky k úsporám dětí a tvorba úspor ve výši, jak rozhodl krajský soud, se již vymyká původnímu smyslu vyživovací povinnosti tak, jak je upravena zákonem. Stěžovatel připouští, že jeho příjmy jsou nadstandardní. Domnívá se však, že účelem úpravy vyživovací povinnosti není odevzdávání části příjmu nebo majetku výživou povinného rodiče nezletilým dětem, ale zajištění odůvodněných potřeb nezletilých dětí v jejich nejlepším zájmu. Sama skutečnost, že otec dosahuje nadstandardních příjmů a je schopen vysoké výživné hradit, by neměla bez dalšího znamenat, že takto stanovené výživné je v nejlepším zájmu dětí. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. IV. ÚS 650/15 (N 217/79 SbNU 489), který se podrobně zabývá problematikou nadstandardního výživného. Stěžovatel se domnívá, že závěry tohoto nálezu ohledně smyslu a účelu nadstandardního výživného a práva rodiče na výchovu dítěte jsou použitelné i pro posouzení tohoto případu. Stěžovatel se domnívá, že byť zákon staví při stanovení výživného hledisko "shodné životní úrovně" rodičů a dětí před "odůvodněné potřeby" dětí, není výživné, stanovené bez ohledu na rozumný horní limit odpovídající racionálním hlediskům, vždy ve skutečném zájmu dětí, a to právě z důvodů uvedených v odůvodnění výše citovaného nálezu. Odevzdávání části příjmu dětem formou nadstandardního výživného bez racionálního odůvodnění (specifikace rozdílu životní úrovně rodiče a dítěte) nemá oporu v zákoně, překračuje účel zákona a není v zájmu nezletilých dětí, není-li tento zájem vykládán pouze množstvím utracených či nashromážděných peněz. Má-li otec plnit svou výchovnou úlohu, je třeba, aby měl možnost ovlivnit postoje dítěte v rámci jím preferovaných hodnot. Mezi tyto hodnoty nepochybně patří i nastavení životní úrovně dětí. Pokud se týká tvorby úspor tam, kde příjmy výživou povinného rodiče přesahují aktuální potřeby nezletilých dětí, i zde by mělo být rozhodujícím soudem přihlédnuto k racionálnímu stanovení konkrétní částky. Oba nezletilí mají na účtu (investiční pojištění) složenou částku ve výši 1 000 000 Kč, kterou (zhodnocenou o výnosy) obdrží po dosažení 25 let věku. Pokud by napadené rozhodnutí krajského soudu zůstalo v platnosti, obdrželi by nezletilí ke svým 18. narozeninám možnost disponovat částkou 5 600 000 Kč vedlejší účastník 1) a 6 120 000 vedlejší účastník 2). Tyto částky by obdrželi bez jakéhokoliv vlastního přičinění, ať již pracovního nebo studijního. Napadené rozhodnutí zakotvuje nepoměr mezi dětmi, k nimž je upravena vyživovací povinnost napadeným rozsudkem, a dcerou, kterou otec může vychovávat, ale nepovažuje za nutné jí ukládat úspory v obdobné výši, jako mu ukládá napadené rozhodnutí. Otec ponechává rozhodnutí o tom, jak (a zda) přispěje dceři při startu do "dospělého" života, na své úvaze, která bude vedena nejlepším zájmem dcery, ale současně bude nepochybně ovlivněna postojem dítěte k práci, rodičům a hodnotám, které otec preferuje a v nichž dceru vychovává. Možnost zasáhnout obdobným způsobem do výchovy synů otci napadená rozhodnutí odebrala. Tvorba úspor je proto již sama o sobě nadstandardem poskytovaným dětem, dle stěžovatele však překračuje rámec vyživovací povinnosti. Stěžovatel dále namítá, že napadené rozhodnutí krajského soudu postrádá řádné odůvodnění vztahující se k meritu věci a odkazuje pouze za paragrafy zákona. Takové odůvodnění považuje stěžovatel za nepřesvědčivé, nepřezkoumatelné, a proto porušující jeho právo na soudní ochranu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
9. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s výší výživného tak, jak mu bylo soudem uloženo platit pro jeho nezletilé syny a namítá, že takto stanovené výživné nesleduje zajištění odůvodněných potřeb nezletilých dětí v jejich nejlepším zájmu. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. IV. ÚS 650/15.
10. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 650/15 Ústavní soud vyslovil, že základními hledisky pro určení výše výživného nesporně jsou odůvodněné potřeby dítěte, jeho majetkové poměry a schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného rodiče. Platí i pravidlo, že životní úroveň rodičů a dětí má být v zásadě stejná. V případě výjimečně vysokých příjmů povinného rodiče však nelze postupovat mechanicky. Nelze ztrácet ze zřetele fakt, že je právem i povinností rodičů naučit dítě hodnotě peněz a řádnému hospodaření s nimi. Stanovení nepřiměřeně vysokého výživného, které dítěti i po dokončení přípravy na povolání umožní dlouhodobý a snad i trvalý bezpracný život, může být nejen v rozporu s nejlepšími zájmy dítěte, ale může také porušovat právo rodiče vychovávat své dítě, jež je mu garantováno čl. 32 odst. 4 Listiny.
11. V souzené věci vyšel krajský soud ze skutkových zjištění učiněných okresním soudem. Pro doplnění dokazování učinil zjištění, že matka nezletilých pobírá pouze rodičovský příspěvek, otec dosahuje nadstandardních příjmů, přičemž má hmotný majetek nemalé hodnoty. Krajský soud dospěl k závěru, že peníze poukazované na účty nezletilých jsou určeny k tvorbě úspor pro budoucí potřeby nezletilých a do doby nabytí jejich plné svéprávnosti s nimi nelze bez souhlasu druhého z rodičů volně disponovat. Krajský soud dovodil, že stanovené výživné odpovídá věku i potřebám nezletilých i kritériím stanoveným v zákonných ustanoveních.
12. Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud při rozhodování o výši výživného na nezletilé syny stěžovatele vzal v úvahu příslušná zákonná ustanovení a jeho právní závěry nejsou v rozporu se závěry vyslovenými v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 650/15, které krajský soud přiměřeně aplikoval s ohledem na poměry zjištěné v předmětné věci. Ústavní soud poukazuje na to, že důvodem kasace rozhodnutí obecných soudů Ústavním soudem ve věci sp. zn. IV. ÚS 650/15 byly odlišné skutkové okolnosti dané věci.
13. Dle názoru Ústavního soudu se stěžovateli dostalo řádného řízení, v němž mu žádný z rozhodujících soudů neupřel jeho ústavně zaručená práva. Krajský soud rozhodnutí okresního soudu ohledně výše výživného na stěžovatelovy nezletilé syny změnil. Stěžovatel se však se závěry krajského soudu, resp. obou obecných soudů, neztotožňuje. To ovšem nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospějí soudy k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Soudy v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily.
14. V posuzované věci bylo rozhodnutí krajského soudu odůvodněno způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Krajský soud přihlédl především k zájmům nezletilých dětí. Ústavní stížnost je tedy, dle názoru Ústavního soudu, v podstatě jen vyjádřením nesouhlasu stěžovatele se závěry krajského soudu, resp. obou obecných soudů, a Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.
15. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
16. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu