ECLI:CZ:US:2017:3.US.798.17.1
sp. zn. III. ÚS 798/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného JUDr. Václavem Stříbným, advokátem, sídlem Ostrožná 40, Opava, proti výroku I a II rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. prosince 2016 č. j. 13 Co 467/2016-1230 a výroku I a II rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 23. května 2016 č. j. 14 P 246/2014-1102, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, a a) nezletilého R. K., b) nezletilé E. K. a c) E. N., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho právo zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále že byl porušen čl. 8 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte. Současně stěžovatel požádal Ústavní soud, aby se s přihlédnutím k povaze věci a důvodům ústavní stížnosti usnesl, že věc je naléhavá a při jejím projednání se nebude řídit pořadím, v němž mu návrhy došly.
2. Uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Opavě (dále jen "okresní soud") bylo ve věci péče o vedlejší účastníky R. K. (dále jen "nezletilý") a E. K. (dále jen "nezletilá") rozhodnuto, že se návrhy stěžovatele jako otce nezletilých na výkon rozhodnutí o úpravě styku podle rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 10. 2008 č. j. 0 P 635/2008-63 uložením pokuty vedlejší účastnici E. N. (dále jen "matka") za neuskutečněné styky s nezletilými či na přijetí jiných účinných vhodných opatření zamítají (výrok I), že se zakazuje styk stěžovatele s nezletilými s tím, že tento výrok je předběžně vykonatelný (výrok II), že se zamítá matčin návrh na zvýšení výživného (výrok III), že se zamítá stěžovatelův návrh na změnu úpravy práv a povinností k nezletilým (výrok IV) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V).
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výroku I a II ve vztahu k nezletilému potvrdil (výrok I), ve zbývající části, tj. ve výroku II ve vztahu k nezletilé, jakož i ve výroku IV jej změnil (mj.) tak, že stěžovatel je oprávněn se s nezletilou stýkat první pondělí v měsíci březnu, červnu, září a prosinci, vždy od 15 do 17 hod. na pracovišti orgánu sociálně-právní ochrany Městského úřadu Bohumín za asistence sociálního pracovníka, a dále stěžovateli uložil zaplatit státu na náhradě nákladů prvostupňového řízení částku 7 882 Kč s tím, že ve zbývající části stát nemá na náhradu nárok (výrok II), a také rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky IV).
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel nejprve podrobně popsal vývoj, jakým jeho případ od úpravy poměrů nezletilých rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 10. 2008 č. j. 0 P 635/2008-63 do současnosti prošel. Dále uvedl, že oba rodiče jsou, jak plyne ze znaleckého posudku PhDr. Petra Štěpaníka a MUDr. Kateřiny Černekové, handicapováni svými duševními poruchami, které snižují jejich výchovnou způsobilost ve vztahu k nezletilým, stěžovatel však projevuje snahu o její zlepšení, a to na rozdíl od matky, která nezletilé nepřetržitě manipuluje proti němu. Důsledkem je jejich nynější přání, jež ovšem není výsledkem jejich vlastní rozumové úvahy, nestýkat se s ním vůbec, či stýkat se jen omezeně. Nezletilé děti byly podle znalců schopny víkendového pobytu s ním, proto také oba znalci sepsali s rodiči dne 29. 5. 2015 dohodu upravující styk s dětmi s přihlédnutím k psychickému stavu dětí i rodičů. Na svých závěrech výše PhDr. Štěpaník nic nezměnil ani v řízení před okresním soudem.
5. Současně stěžovatel upozornil, že orgán sociálně-právní ochrany, konkrétně Městský úřad Hlučín, nepřispěl k obnově narušených vztahů, naopak způsobil jeho faktické vytěsnění ze života dětí, a posléze ani Městský úřad Bohumín neučinil nic pro obnovení styku poté, co bylo zrušeno k 30. 12. 2015 předběžné opatření okresního soudu ze dne 25. 10. 2015, kterým mu byl styk s nezletilými zakázán. Okresní soud v souzené věci vycházel ze stanoviska sociální pracovnice, aby s ohledem na postoj nezletilých dětí styk zakázal s předběžnou vykonatelností, a z výpovědi nezletilého, na jehož manipulaci se měla podílet i tato pracovnice tím, že když nezletilého vedla od matky do jednací síně, "chránila" ho svým tělem tak, aby se (stěžovatel) na něho nemohl ani podívat. Obdobná situace ohledně obou dětí nastala při jednání před krajským soudem. Postup orgánu sociálně-právní ochrany pak stěžovatel označil za neobjektivní, vyvolávající v něm pocit křivdy, a vyjádřil nesouhlas s tím, aby obecné soudy své závěry opíraly o stanoviska dětí, protože jsou dlouhodobě a každodenně ovlivňovány matkou.
6. Dále stěžovatel poukázal na význam vztahu mezi dětmi a otcem, kde negativní zásah může mít pro obě strany celoživotní škodlivé následky, a proto k omezení styku může dojít jen v naprosto krajních případech. On přitom svou rodičovskou odpovědnost nezneužíval ani nezanedbával, přesto mu však byl styk s nezletilým zcela zakázán, a jde-li o nezletilou, značně omezen. Stěžovatel si je vědom, že zájem dítěte je předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se nezletilých, nelze jej však zaměňovat se zájmem jednoho z rodičů, zde matky, která jim kvůli svému konfliktnímu vztahu styk odpírá. V zájmu nezletilých dle stěžovatele nepochybně je, aby rodinné vazby byly obnoveny a dále budovány, nicméně jeho pokusy o realizaci styku byly bezvýsledné. Nelze přitom připustit, aby úprava styku závisela pouze na libovůli či (ne)ochotě matky, která nezletilým vštěpuje svou vůli.
7. S odvoláním na nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2006 sp. zn. IV. ÚS 257/05 (N 26/40 SbNU 211), či judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, stěžovatel upozornil na povinnost státních orgánů přijmout opatření umožňující realizaci rodinného života, která však dle stěžovatele nemůže být absolutní, protože někdy nelze navázat styk s rodičem, u kterého dítě nežije, ihned, ale vyžaduje to určitou přípravu, přičemž typ a rozsah těchto přípravných kroků závisí na okolnostech případu, kde porozumění a spolupráce všech zúčastněných představuje důležitý faktor. Státní orgány sice musí být činné tak, aby této spolupráci napomohly, jejich povinnost užít donucovací prostředky však nemůže být neomezená. Musí brát ohled na zájmy, práva a svobody dotčených osob, a zejména dbát na nejlepší zájem dítěte a jeho práva; jestliže by styk mohl tyto zájmy a práva ohrozit, musí dohlédnout nad zachováním rovnováhy. Rozhodující je, aby státní orgány přijaly za účelem usnadnění styku veškerá opatření, která od nich bylo možno očekávat. Podstatné tak je, zda stát dostál svému závazku náležité péče (s důrazem na to, zda jednal rychle).
8. V souzené věci stát dle stěžovatele zcela selhal, orgán sociálně-právní ochrany nepřispěl ke zlepšení situace, naopak mu styk znemožnil, a ani obecné soudy nápravu nezjednaly. Po čtyřech letech, kdy se s dětmi na základě dohody s matkou pravidelně stýkal, matka jednostranně odstoupila od dohody a začal se realizovat dávno překonaný soudem stanovený styk (tj. v menším rozsahu). Když se obrátil na soud s návrhem na rozšíření styku, znalci s rodiči sepsali dohodu o jeho rozšíření téměř v rozsahu předchozí dohody, i od této dohody matka odstoupila, a opět se začal realizovat styk podle rozhodnutí soudu. Následně orgán sociálně-právní ochrany podal nedůvodný návrh na předběžné opatření o zákazu styku, jemuž soud prvního stupně okamžitě vyhověl, a ani po zrušení tohoto opatření odvolacím soudem orgán sociálně-právní ochrany nic neučinil, a k jeho návrhu pak okresní soud rozhodl, jak výše uvedeno.
9. Závěrem stěžovatel zmínil, že si je vědom, že proti výroku I rozsudku krajského soudu je přípustné dovolání, které však nepodal, neboť by tím došlo k průtahům, přičemž obnovení styku s nezletilými dětmi nesnese odkladu. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel upozornil, že asistovaný styk s nezletilou proběhl naposledy dne 6. 3. 2017 a že mu orgán sociálně-právní ochrany sdělil, že se nezletilá ke styku odmítá dostavit. Z toho stěžovatel vyvodil, že došlo k naprostému selhání státu v dané věci, které "ničí" jej i jeho rodinu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario); domáhal-li se stěžovatel ve vztahu k výroku I odvolacího soudu v části týkající se výkonu rozhodnutí použití §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, dovolání, jak lze usuzovat z judikatury Nejvyššího soudu (viz usnesení ze dne 12. 8. 2016 sp. zn. 20 Cdo 2596/2016), ani v této věci přípustné není.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz také sub 12), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady však Ústavní soud nezjistil.
13. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí v podstatě proti tomu, že mu byl ze strany obecných soudů omezen, resp. zakázán styk s jeho nezletilými dětmi, přičemž podrobuje kritice celkový postup orgánů veřejné moci (konkrétně orgánu sociálně-právní ochrany i obecných soudů) v jeho věci, a s odvoláním na tzv. nejlepší zájem dítěte argumentuje (v podstatě) tak, že obecné soudy neměly vycházet z výpovědí nezletilých, protože ti jsou matkou (za přispění pracovnice orgánu sociálně-právní ochrany) proti němu manipulováni, a že je (obecně) v zájmu nezletilých, aby byla vazba s rodičem, který je nemá ve své péči, zachována, resp. dále rozvíjena.
14. Oproti očekávání stěžovatele nutno uvést, že Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit veškerou dosavadní činnost orgánů veřejné moci ve věci nezletilých, jeho úkolem je přezkoumat ústavní stížností napadená rozhodnutí (a řízení, které jejich vydání předcházelo). V souzené věci pak jde konkrétně o to posoudit, zda - za aktuálně nastalé situace - obecné soudy při přijetí předmětného opatření, jak je obsaženo v napadených rozhodnutích, (principiálně) sledovaly "nejlepší zájem dítěte", a to při maximálním možném respektu k rodičovským právům stěžovatele. Jak přitom patrno z napadených rozhodnutí, obecné soudy se velmi podrobně zabývaly jak poměry nezletilých, tak jejich rodičů, přičemž na základě svých skutkových zjištění, jejichž správnost a úplnost stěžovatel nezpochybnil, dospěly k závěru, že zde jsou takové důvody, které opodstatňují přijetí tak závažného opatření, jaké z hlediska rodičovských práv zákaz styku či jeho (podstatné) omezení nepochybně představuje. Stěžovatel namítl, že tímto důvodem nemůže být přání samotných nezletilých, protože jsou prý matkou proti němu manipulováni. Ovšem napadená rozhodnutí jsou (především) postavena na tom, že tímto důvodem je špatný duševní (a potažmo i fyzický) stav nezletilých, kdy bezprostřední příčinou jeho zhoršení je právě osobní kontakt nezletilých se stěžovatelem, který je svým chováním traumatizuje. Již jen s ohledem na tento důvod je zřejmé, že předchozí uspořádání poměrů nezletilých dětí (již) není z hlediska jejich "nejlepšího zájmu" dále udržitelné.
15. Obecné soudy se také zabývaly tím, zda za daného stavu existuje možnost nějakého jiného řešení, jež by případně představovalo méně intenzivní zásah do rodičovských práv stěžovatele, nicméně dospěly k závěru, že konflikt mezi rodiči je takové povahy, že nepřipadá v úvahu (jako zcela neperspektivní) mediace či rodinná terapie, a jako vhodné opatření nebylo shledáno ani odebrání dětí matce a jejich svěření do péče otce či umístění do neutrálního prostředí, a to z důvodů blíže vysvětlených v napadených rozhodnutích. Z nich také plyne, že příčinou špatných vztahů s matkou i nezletilými a překážkou jejich zlepšení je zde (především) jednání samotného stěžovatele, jenž svůj konflikt s matkou přenáší na nezletilé, snaží se je ovlivňovat proti ní a řádně nespolupracuje s odborníky při řešení této déletrvající krize. Stěžovatel se v ústavní stížnosti vůči těmto závěrům vymezil (ve stručnosti řečeno) tak, že příčinou má být výlučně chování matky, takový úsudek však s ohledem na provedené důkazy učinit nelze, byť i matka na ní nese určitý podíl. Jestliže tedy obecné soudy shledaly, že za stávající situace nelze akceptovat uspořádání poměrů dle stěžovatelových představ, tj. že styk prakticky bude (bez dalšího) autoritativně stanoven a (proti vůli nezletilých) na matce vynucován pokutami a že se zde ani nenabízí (i s ohledem na stěžovatelův přístup) jiné vhodné řešení, Ústavní soud nemá, co by jim mohl z hlediska ústavnosti vytknout.
16. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud neshledal, že by napadenými soudními rozhodnutími mohlo dojít k porušení ústavně zaručených základních práv, jak bylo stěžovatelem tvrzeno, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
17. Konečně Ústavní soud pro úplnost poznamenává, že návrhu stěžovatele na postup podle §39 zákona o Ústavním soudu (sub 1) bylo fakticky vyhověno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu