ECLI:CZ:US:2017:3.US.862.17.1
sp. zn. III. ÚS 862/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Světlany Pasquini, zastoupené JUDr. Vladislavou Rapantovou, advokátkou, sídlem Dukelská 891/4, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2017 č. j. 26 Cdo 5858/2016-118 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 13. října 2016 č. j. 12 Co 284/2016-102, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Simony Ševčíkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdila, že postupem výše uvedených soudů byla porušena její základní práva zaručená Ústavou a Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to vlastnické právo, resp. rovnost vlastnického práva všech vlastníků a jeho stejný zákonný obsah a ochrana podle čl. 11 odst. 1 Listiny, právo na spravedlivý proces (spravedlnost), "včetně práva na právní jistotu", zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny, a "právo na zákonnost" podle čl. 2 odst. 2 a 4 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 6. 2016 č. j. 25 C 318/2015-80 byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti vedlejší účastnici na zaplacení částky 18 000 Kč s příslušenstvím, která měla představovat nedoplatek na nájemném za červenec a srpen 2015, a stěžovatelce bylo uloženo zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení.
4. Proti rozsudku krajského soudu brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není přípustné, a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že proti rozsudkům soudů nižších stupňů podala dovolání, neboť se domnívala, že jde o opětující se peněžité plnění, přičemž nájemní smlouva byla uzavřena na jeden rok, měsíční nájem činil 9 000 Kč, což v součtu činí 108 000 Kč. Odvolacímu soudu, resp. soudu prvního stupně pak stěžovatelka vytkla nesprávné právní posouzení věci, jež mělo být způsobeno tím, že aplikoval judikaturu Nejvyššího soudu na zcela odlišný případ, než je řešen "přímo novým obchodním zákoníkem".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla - směřuje-li proti výše uvedenému usnesení Nejvyššího soudu - podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno toto rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti danému rozhodnutí žádné k dispozici nemá; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Směřuje-li ústavní stížnost proti citovanému rozsudku krajského soudu, v této části byla podána po lhůtě stanovené zákonem. Dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti totiž začala běžet již doručením tohoto rozsudku, k němuž nepochybně došlo v roce 2016 (to plyne jednak z plné moci ze dne 25. 11. 2016, jež byla přiložena k ústavní stížnosti, jednak ze spisové značky, pod kterou bylo vedeno dovolací řízení, jakož i z veřejně dostupné databáze infoSoud), ústavní stížnost však byla podána až dne 21. 3. 2017. Na doplnění možno uvést, že napadené rozhodnutí o dovolání nepředstavovalo ani rozhodnutí o posledním procesním prostředku podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, neboť dovolání v dané věci nebylo přípustné, a ani rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, neboť k jeho odmítnutí jako nepřípustného nedošlo z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu (srov. také sub 9). O nepřípustnosti dovolání byla stěžovatelka ostatně krajským soudem poučena v jím vydaném rozsudku.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud následně přezkoumal napadené rozhodnutí dovolacího soudu, jakož i řízení jemu předcházející, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že dovolání považovala za přípustné, protože šlo o opětující se plnění, jejichž součet činil 108 000 Kč. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že z hlediska §238 odst. 2 o. s. ř. je rozhodující součet žalovaných plnění (viz sub 2), tj. 18 000 Kč. Proti danému posouzení stěžovatelka žádné konkrétní výhrady nevznesla, a ani Ústavní soud (jinak) nemá, co by Nejvyššímu soudu mohl z hlediska ústavnosti vytknout.
10. S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. b) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu