ECLI:CZ:US:2017:3.US.897.17.1
sp. zn. III. ÚS 897/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Františka Wiesnera, zemřelého dne 27. 3. 2017, zastoupeného Prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem sídlem Botičská 1936/4, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, č. j. 28 Cdo 3680/2016-165, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva financí se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, jako vedlejší účastnice, takto:
Řízení se přerušuje.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 3. 2017, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu legitimního očekávání na nabytí majetku ve smyslu čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
2. Stěžovatel se s odkazem na příslušná ustanovení dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, domáhal poskytnutí náhrady za majetek znárodněný jeho právnímu předchůdci - "Fr. Wiesner se sídlem v Chrudimi" podle uvedeného dekretu. Poté, kdy s nárokem na poskytnutí náhrady neuspěl u Ministerstva financí, obrátil se s žalobou podle části V. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), na obecné soudy. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně svým rozsudkem ze dne 29. 9. 2014, č. j. 16 C 109/2010-87, nárok stěžovatele zamítl, jeho rozhodnutí bylo potvrzeno Městským soudem v Praze v rozsudku ze dne 19. 11. 2015, č. j. 24 Co 28/2015-126.
3. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, č. j. 28 Cdo 3680/2016-165, odmítnuto jako nepřípustné, neboť právní otázku, na jejímž řešení závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu, vyřešil tento soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou dány důvody k jinému posouzení této otázky v rozhodovací praxi již vyřešené. Toto řešení je hodnoceno jako ústavně konformní i rozhodovací praxí Ústavního soudu a současně se ani nezměnily poměry, za nichž bylo toto judikaturní řešení dříve přijato. Nejvyšší soud uvedl, že v situaci, kdy na zmírnění majetkových křivd oprávněným fyzickým osobám, k nimž došlo neposkytnutím náhrady za znárodněný majetek podle předpisů o znárodnění z let 1945 až 1948, pamatuje ustanovení §2 odst. 3 věta druhá zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"), je současně vyloučena možnost uplatňování nároků na vyplácení náhrad přímo na základě poválečných předpisů. Tento závěr je v odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu podepřen četnou judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, včetně plenárního stanoviska ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, toto i všechna další rozhodnutí Ústavního soudu jsou k dispozici v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz.
4. Usnesení Nejvyššího soudu napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž tvrdí, že toto usnesení porušuje jeho shora uvedená ústavně zaručená práva. Nejvyšší soud opřel dle názoru stěžovatele své rozhodnutí pouze o opakovaně judikovaný princip speciality restitučního zákonodárství, dle kterého se nelze domáhat majetkových nároků spojených s majetkovými přesuny vynucenými minulým režimem jiným postupem, než dle platných restitučních předpisů. Jiné důvody v napadeném usnesení uvedeny nejsou, což dle názoru stěžovatele znamená, že nebyla zpochybněna jeho aktivní legitimace. Stěžovatel dále namítá, že zákon o mimosoudních rehabilitacích se z hlediska věcné působnosti nepřekrývá s dekretem č. 100/1945 Sb., a proto zde závěr o specialitě restitučních předpisů vůči dekretu prezidenta republiky nemůže obstát. Stěžovatel se dále dovolává závěrů uvedených v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3943/14, mimo jiné i skutečnosti, že jeho nárok směřuje proti státu a nikoliv proti jednotlivci, tudíž vyhověním tomuto nároku nebude narušena právní jistota jiných osob. Namítány jsou i nedostatky odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, který se dle tvrzení stěžovatele nevypořádal s jeho argumentací, a proto ani nemohl vytvořit prostor pro případnou změnu judikatury.
III.
5. Právní zástupce stěžovatele dne 1. 6. 2017 Ústavnímu soudu sdělil, že stěžovatel dne 27. 3. 2017 zemřel, což doložil kopií úmrtního listu.
6. Zákon o Ústavním soudu neobsahuje ustanovení, které by výslovně upravovalo procesní situaci, kdy v průběhu řízení o ústavní stížnosti stěžovatel zemřel; podle §63 zákona o Ústavním soudu se tudíž přiměřeně použijí ustanovení občanského soudního řádu, v daném případě ustanovení §107 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu. Podle něj pak platí, že ztratí-li účastník po zahájení řízení způsobilost jím být dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat; v kladném případě rozhodne usnesením o tom, s kým bude v řízení pokračováno, resp. kdo z dědiců, jejichž okruh není znám, bude procesním nástupcem zemřelého účastníka.
7. Ústavní soud je toho názoru, že povaha věci umožňuje pokračovat v řízení, nikoliv však ihned. Z toho důvodu se rozhodl vyčkat výsledků řízení o pozůstalosti a teprve poté rozhodne o dalším procesním postupu. V této souvislosti vyzývá dosavadního právního zástupce stěžovatele, aby mu podal informaci o výsledku řízení o pozůstalosti a případném úmyslu právních nástupců stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti pokračovat.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2017
Josef Fiala v. r.
předseda senátu