ECLI:CZ:US:2017:3.US.943.16.1
sp. zn. III. ÚS 943/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele S. B., zastoupeného JUDr. Martinou Hrbatovou, advokátkou, sídlem Karlov 6, Prostějov, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 9. prosince 2015 č. j. 70 Co 251/2015-808, a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. února 2015 č. j. 39 Nc 47/2013-654, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a 1) J. B., 2) nezletilého S. B., a 3) nezletilého J. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 3, čl. 18 odst. 1 a čl. 27 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") ze dne 13. 2. 2015 č. j. 39 Nc 47/2013-654 okresní soud svěřil vedlejší účastníky 2) a 3), dále též "nezletilé děti", pro dobu do rozvodu i pro dobu po rozvodu do péče stěžovatele jako otce, dále též "otec" (výroky I. a VII.), vedlejší účastnici 1) jako matce, dále též "matka", uložil povinnost přispívat na výživu vedlejšího účastníka 2) částkou 4 000 Kč a na výživu vedlejšího účastníka 3) částkou 3 500 Kč měsíčně, u obou s účinností od 22. 7. 2013 (výrok II.) a v téže výši matce uložil povinnost přispívat na výživu dětí s účinností od právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů (výrok VIII.). Výroky III., V., VI., IX. a X. okresní soud rozhodl, že matka je povinna nedoplatek výživného za dobu od 22. 7. 2013 do 28. 2. 2015 pro vedlejšího účastníka 2) v celkové výši 48 490 Kč a pro vedlejšího účastníka 3) v celkové výši 42 029 Kč uhradit k rukám otce do tří dnů od doručení rozsudku matce s tím, že výživné, které dospěje do konce měsíce, v němž rozsudek bude matce doručen, je povinna tato uhradit k rukám otce do tří dnů od doručení rozsudku a pokud jde o výživné, které dospěje do konce měsíce, v němž rozsudek o rozvodu nabude právní moci, bylo matce uloženo ho uhradit k rukám otce nejpozději spolu s prvním běžným výživným následujícím po právní moci rozsudku o rozvodu. Běžné výživné bylo matce pro obě období uloženo platit k rukám otce vždy nejpozději do každého prvého dne v měsíci. Ve výroku IV. okresní soud uložil otci povinnost uhradit matce nedoplatek výživného za dobu od 9. 7. 2013 do 21. 7. 2013 ve výši 2 065 Kč pro vedlejšího účastníka 2) a ve výši 1 935 Kč pro vedlejšího účastníka 3) do tří dnů od doručení rozsudku. O úpravě styku matky s nezletilými dětmi, a to pro dobu do rozvodu i pro dobu po rozvodu okresní soud rozhodl tak, že matka je oprávněna se s dětmi stýkat v každém lichém kalendářním týdnu od soboty od 9.00 hodin do neděle do 18.00 hodin. V každém sudém kalendářním týdnu pak ve středu od 15.00 hodin do 18.00 hodin. Dále okresní soud upravil styk matky s dětmi v době hlavních letních školních prázdnin, o vánočních, jarních a o velikonočních školních prázdninách; dále byly upraveny podrobnosti předání a převzetí nezletilých dětí (výroky XI. až XV.). Výrokem XVI. okresní soud stanovil nad vedlejšími účastníky 2) a 3) soudní dohled. Dále okresní soud uložil rodičům povinnost navázat spolupráci s klinickým psychologem PhDr. Jiřím Smejkalem, popřípadě pokračovat v již navázané spolupráci s psychologem a účastnit se na vlastní náklady rodinné psychoterapie s tím, že jsou povinni jednou čtvrtletně, vždy 31. 3., 30. 6., 30. 9. a 31. 12. každého roku, zasílat soudu zprávy o návštěvách terapeuta a o výsledcích terapie. Otci rovněž byla uložena povinnost k terapii přivést dle pokynů terapeuta i nezletilé děti (výrok XVII.). Okresní soud udělil otci za matku souhlas k podání žádosti o přestup vedlejšího účastníka 3) na Základní školu ve Šternberku, náměstí Svobody 3 (výrok XVIII.). O náhradě nákladů bylo rozhodnuto výroky XIX. a XX. a XXI.).
3. Proti rozsudku okresního soudu podali matka i otec odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 9. 12. 2015 č. j. 70 Co 251/2015-808 byl rozsudek okresního soudu ve výroku XVIII. zrušen a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno (výrok I.). Ve výroku II. bylo rozhodnuto, že rozsudek okresního soudu se ve výrocích I., IV., VII. a XVI. potvrzuje. Výrokem III. rozsudku krajského soudu byl rozsudek okresního soudu ve výrocích II., III., V., VI., VIII., IX. a X. o výživném pro dobu do rozvodu i po rozvodu, ve výrocích XI. až XV. o styku pro dobu do i po rozvodu, a ve výroku XVII., změněn takto:
matka je povinna přispívat na výživu vedlejšího účastníka 2) s účinností od 22. 7. 2013 částkou 4 000 Kč měsíčně a s účinností od 1. 9. 2015 nadále částkou 4 500 Kč měsíčně. Matka je povinna přispívat na výživu vedlejšího účastníka 3) s účinností od 22. 7. 2013 částkou 3 500 Kč měsíčně. Matce na výživném pro vedlejšího účastníka 3) za období od 22. 7. 2013 do 31. 12. 2015 nevznikl žádný dluh. Dlužné výživné za období od 22. 7. 2013 do 31. 12. 2015 pro vedlejšího účastníka 2) v celkové výši 300 Kč, jakož i výživné pro oba nezletilé, které dospěje od 1. 1. 2016 do konce měsíce, v němž rozsudek bude doručen matce, je matka povinna zaplatit k rukám otce do tří dnů od doručení rozsudku. Matka je povinna přispívat na výživu vedlejšího účastníka 2) částkou 4 500 Kč měsíčně a na výživu vedlejšího účastníka 3) částkou 3 500 Kč měsíčně s účinností od právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů. Výživné, které dospěje do konce měsíce, v němž rozsudek o rozvodu manželství nabude právní moci, je matka povinna zaplatit k rukám otce nejpozději do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Běžné výživné pro dobu do rozvodu i pro dobu po rozvodu je matka povinna platit k rukám otce do každého prvého dne v měsíci. Matka je oprávněna stýkat se s vedlejšími účastníky 2) a 3) pro dobu do rozvodu i pro dobu po rozvodu v každém lichém kalendářním týdnu v neděli od 9:00 hodin do 18:00 hodin, a to po dobu tří měsíců od právní moci rozsudku. Po uplynutí tří měsíců od právní moci rozsudku je matka oprávněna stýkat se s nezletilými dětmi pro dobu do rozvodu i pro dobu po rozvodu: v každém lichém kalendářním týdnu od soboty od 9:00 hodin do neděle do 18:00 hodin; dále krajský soud upravil styk matky s dětmi v době hlavních letních školních prázdnin, o vánočních, jarních a o velikonočních školních prázdninách; dále byly upraveny podrobnosti předání a převzetí nezletilých a bylo rozhodnuto, že styku matky s nezletilými dětmi se nesmí účastnit druh matky. Dále byla rodičům uložena povinnost, aby do 14 dnů od právní moci rozsudku navázali spolupráci s Poradnou pro rodinu Olomouc v Olomouci a podrobili se rodinné psychoterapii po dobu jednoho roku od uskutečnění prvního sezení s terapeutem a poté do poradny pravidelně docházeli dle pokynů terapeuta. Matce a otci byla uložena povinnost, aby jednou čtvrtletně okresnímu soudu zaslali zprávu o návštěvách u terapeuta a o výsledcích terapie potvrzenou terapeutem s tím, že první zprávu jsou povinni zaslat soudu za tři měsíce po prvním sezení u terapeuta. Otci byla uložena povinnost k terapii přivést dle pokynů terapeuta i nezletilé děti. Ve výrocích IV. a V. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že stanovil-li okresní soud pro vedlejšího účastníka 2) výživné částkou 4 000 Kč měsíčně a pro vedlejšího účastníka 3) výživné částkou 3 500 Kč měsíčně, rozhodl v rozporu nejen se zákonem, ale i protiústavně. Stěžovatel poukazuje na to, že minimálně v období od 1. 9. 2014 byly obě nezletilé děti žáky druhého stupně základní školy, obě měly stejné životní potřeby, přesto u vedlejšího účastníka 3) soud rozhodl o výživném nižším než u vedlejšího účastníka 2). Toto rozhodnutí se neopírá o žádný odůvodněný závěr a je proto nepřezkoumatelné. Stěžovatel dále namítá, že vyměřené výživné pro oba nezletilé je zcela v nepoměru s možnostmi matky a potřebami dětí. Matka opustila společnou domácnost v červenci 2013 a odnesla si ze společných prostředků nejméně částku 1 000 000 Kč a peníze v cizí měně, když tyto finanční prostředky investovala do nemovitosti, patřící obchodní společnosti jejího přítele. V mezidobí nastoupila do práce do společnosti svého přítele a měsíčně vydělává kolem 15 000 Kč měsíčně. Dále má příjem z nájmu ve výši nejméně 30 000 Kč měsíčně. Žije v domácnosti se svým přítelem, jehož příjmy jsou značně nadstandardní. Stěžovatel poukazuje na to, že z provedeného dokazování vyplynulo, že přítel matky má takový příjem, že byl zavázán platit k rukám své bývalé ženy částku 80 000 Kč měsíčně. I když následně pak jeho dcera byla svěřena do jeho péče, je zřejmé, že takto zjištěné majetkové poměry přítele matky měl soud zásadním způsobem zohlednit při vyměřování výživného matce vedlejších účastníků 2) a 3); jde o příjmy domácnosti, jejímž členem je i matka nezletilých, proto je třeba tyto příjmy při rozhodování o výši vyživovacích povinností také náležitě zohlednit. Stěžovatel poukazuje na to, že matka za období posledních dvou let byla nejméně na 10 zahraničních dovolených, když náklady na tyto cesty přesáhly několik milionů korun. Jestliže tedy soud stanovil pro nezletilé děti výživné ve výši 4 000 Kč, resp. 4 500 Kč pro vedlejšího účastníka 2) a 3 500 Kč pro vedlejšího účastníka 3), je podle stěžovatele toto rozhodnutí zcela jednoznačně v rozporu se zájmy dětí, s jejich potřebami, ale zejména pak s možnostmi matky (v úvahu totiž přichází i stanovení výživného na tvorbu úspor pro nezletilé syny).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
9. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s výší výživného, tak jak bylo stanoveno matce pro vedlejší účastníky 2 a 3) a namítá, že vyměřené výživné pro obě nezletilé děti je zcela v nepoměru s možnostmi matky a potřebami dětí; stěžovatel rovněž poukazuje na příjmy přítele matky, který s ní žije ve společné domácnosti.
10. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že odvolání rodičů do výroků, jimiž okresní soud rozhodl o určení výživného pro nezletilé děti pro dobu před i po rozvodu, nejsou důvodná, přesto však musela být provedena změna výroků o výživném pro obě období s ohledem na skutečnosti, které nastaly po vyhlášení rozsudku okresního soudu (viz níže bod 12). Krajský soud uvedl, že k určení výživného převzal jako správná skutková zjištění okresního soudu učiněná ke každému z rodičů ohledně jejich schopností, možností a majetkových poměrů a se zřetelem na odůvodněné potřeby každého dítěte tak, jak jsou podrobně rozvedeny v odůvodnění napadeného rozsudku; okresní soud podle názoru krajského soudu při svém rozhodování o výživném vycházel z náležitě zjištěného skutkového stavu a doplnil aktualizovanými zprávami o poměrech účastníků. Krajský soud se proto zcela ztotožnil se závěry okresního soudu, co se týče určení výše výživného matce pro každé dítě, včetně jeho účinnosti; okresní soud podle názoru krajského soudu postupoval rovněž správně, když otci uložil uhradit výživné na nezletilé děti za období od 9. 7. 2013 do 21. 7. 2013, kdy se děti nacházely ve výlučné péči matky a od 22. 7. 2013 pak již byly fakticky a následně i na základě rozhodnutí soudu v péči otce. Krajský soud konstatoval, že okresní soud vyvodil správné závěry ze zjištěného skutkového stavu o schopnostech, možnostech a majetkových poměrech každého rodiče a o odůvodněných potřebách nezletilých dětí a rozsah výživného matce i otci stanovil v souladu s kritérii zakotvenými v §85 a §96 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, resp. §913 a §915 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. V odůvodnění svého rozhodnutí se krajský soud vypořádal rovněž s námitkou stěžovatele, že matka v okamžiku, kdy opustila společnou domácnost, měla k dispozici vysokou finanční hotovost (cca 1 mil. Kč), byla výlučnou vlastnicí několika nemovitostí a spoluvlastnicí dalších nemovitostí a měla příjmy z jejich pronájmů v řádech tisíců Kč měsíčně, které se v mezidobí snížily v důsledku opatření učiněného otcem. Krajský soud dospěl k závěru, že při stanovení výše výživného pro každé dítě měl okresní soud na zřeteli také odůvodněné potřeby dětí, jež jsou spojeny s jejich školní docházkou, zdravotním stavem a hrazenou placenou činností.
11. Krajský soud se se závěry učiněnými okresním soudem ve vztahu ke stanovenému výživnému ztotožnil a vypořádal se rovněž s požadavkem stěžovatele, aby matce bylo výživné stanoveno ve výši 30 000 Kč měsíčně pro vedlejšího účastníka 2) a ve výši 25 000 Kč měsíčně pro vedlejšího účastníka 3) odůvodněným tak, že matka žije s partnerem, jehož majetkové poměry jsou velmi dobré a nezletilé děti by měly mít životní úroveň adekvátní životní úrovni jejich matky. Uvedený požadavek krajský soud neshledal důvodným; krajský soud v této souvislosti správně poukázal na závěry okresního soudu, že partner matky nemá k dětem účastníků vyživovací povinnost. Ústavní soud se ztotožňuje s argumentací krajského soudu, který v odůvodnění svého rozhodnutí výstižně konstatoval, že umožňuje-li partner matce, aby se podílela na jeho vysoké životní úrovni, je to dáno jeho majetkovými poměry, a nikoliv příjmy matky a jejími majetkovými poměry.
12. Po vyhlášení rozsudku okresního soudu došlo na straně vedlejšího účastníka 2) k podstatné změně poměrů, neboť dnem 1. 9. 2015 začal studovat na střední škole v Uničově, kam denně dojíždí a jeho výdaje spojené se školní docházkou se zvýšily, což krajský soud zohlednil při stanovení výše výživného.
13. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny i Úmluvy o právech dítěte, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými soudními rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Závěrům obecných soudů obsaženým v napadených rozhodnutích nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
14. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu