ECLI:CZ:US:2017:3.US.963.17.1
sp. zn. III. ÚS 963/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Mojžíška, zastoupeného Mgr. Janou Rybovou Kunčarovou, advokátkou, sídlem Nerudova 640/41, Šumperk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2017 č. j. 21 Cdo 6054/2016-197, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a a) Aleny Mojžíškové, a b) Zemědělského družstva Dubicko, sídlem Družstevní 5, Dubicko, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí s tím, že došlo k porušení jeho práva domáhat se stanoveným postupem práv u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na právní pomoc v řízení před soudy podle čl. 37 odst. 2 Listiny, jakož i práva na projednání věci veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 13. 10. 2014 č. j. 25 C 9/2008-88 byla (v právní věci vedlejší účastnice jako žalobkyně proti vedlejšímu účastníkovi jako žalovanému) zamítnuta stěžovatelem podaná žaloba pro zmatečnost, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 24. 5. 2012 č. j. 1 Co 85/2012-66 (jímž bylo potvrzeno usnesení krajského soudu ze dne 22. 2. 2012 č. j. 25 C 9/2008-52, který stěžovateli nepřiznal osvobození od soudních poplatků a neustanovil zástupce z řad advokátů).
3. Usnesením krajského soudu ze dne 7. 4. 2015 č. j. 25 C 9/2008-112 pak bylo zastaveno řízení o stěžovatelově odvolání proti předchozímu usnesení, a to pro nezaplacení soudního poplatku. K odvolání stěžovatele vrchní soud usnesením ze dne 31. 3. 2016 č. j. 5 Co 11/2016-133 posledně uvedené usnesení krajského soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
4. Proti usnesení vrchního soudu brojil stěžovatel dovoláním, avšak Nejvyšší soud dovolací řízení ústavní stížností napadeným usnesením zastavil podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Vyšel z toho, že podáním dovolání stěžovateli vznikla povinnost zaplatit soudní poplatek z dovolání, a to i když žádal o osvobození od soudních poplatků, neboť nebyly splněny předpoklady pro toto osvobození z důvodu, že šlo o zjevně bezúspěšné a svévolné uplatňování práva. Stěžovatel, ač byl k tomu vyzván usnesením ze dne 23. 1. 2017 č. j.
21 Cdo 6054/2016-182, soudní poplatek neuhradil.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na to, že podal k Nejvyššímu soudu dovolání proti usnesení vrchního soudu č. j. 5 Co 11/2016-133. Vrchní soud jej vyzval k zaplacení soudního poplatku, on tento poplatek neuhradil, načež Nejvyšší soud z tohoto důvodu dovolací řízení zastavil. V souvislosti s námitkou porušení čl. 36 odst. 1 Listiny pak stěžovatel uvedl, že měl být od soudního poplatku v souladu s §138 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") osvobozen, neboť to odůvodňují jeho majetkové poměry, jež dovolacímu soudu doložil. Jestliže tento soud odůvodnil zastavení dovolacího řízení skutečností, že jde o zjevně bezúspěšné a svévolné uplatňování práva, nemůže se s ním ztotožnit, neboť je tento závěr nesprávný. Není ani nijak zdůvodněn, a byť jde o odůvodnění podle §243f odst. 3 o. s. ř., i takové rozhodnutí musí být srozumitelné a přezkoumatelné. Porušení práva na právní pomoc pak má dle stěžovatele spočívat v tom, že stěžovateli nebyl v rámci dovolacího řízení ustanoven advokát, aby mohl "relevantně" hájit svá práva. Jde-li o porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, stěžovatel uvedl, že celá věc trvá od roku 2005, soudy se v ní odmítají zabývat jeho podáními, veškerá řízení probíhají jen písemnou formou, přičemž neměl možnost se k věci řádně vyjádřit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému usnesení žádný procesní prostředek k dispozici nemá; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení mu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti odmítl závěr dovolacího soudu, že by v jeho případě šlo o zjevně bezúspěšné uplatňování práva, přičemž mu vytknul, že tento svůj závěr řádně neodůvodnil. Ústavní soud však v tomto bodě musí poukázat na úvahy soudů nižších stupňů (viz již zmíněná usnesení krajského soudu č. j. 25 C 9/2008-52 a vrchního soudu č. j. 1 Co 85/2012-66, jakož i usnesení vrchního soudu ze dne 13. 9. 2016 č. j. 1 Co 69/2016-162), které se touto otázkou opakovaně zabývaly a dostatečně srozumitelně stěžovateli vysvětlily, proč v jeho případě jde o svévolné či zjevně bezúspěšné uplatňování práva, a tedy proč mu nelze přiznat osvobození od soudních poplatků a ustanovit zástupce z řad advokátů. Dovolací soud se s tímto právním závěrem očividně ztotožnil, a vzhledem k tomu, že z ústavní stížnosti neplyne, proč by daný závěr nemohl obstát (dokonce ani z věcného hlediska), Ústavní soud musel v tomto bodě považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
9. K tvrzení stěžovatele, že jeho majetkové poměry odůvodňovaly osvobození od soudních poplatků, možno uvést, že tato skutečnost žádný význam nemá, neboť obě podmínky plynoucí z §138 odst. 1 o. s. ř. musí být splněny kumulativně. A nebylo-li při interpretaci a aplikaci citovaného ustanovení shledáno, že by obecné soudy vykročily z ústavněprávních mezí, nemohl Ústavní soud přisvědčit ani námitce porušení ústavně zaručeného základního práva na právní pomoc. Námitku porušení čl. 38 odst. 2 Listiny pak nelze považovat za přiléhavou s ohledem na to, že stěžovatelovo dovolání nebylo/nemohlo být projednáno věcně, neboť stěžovatel nezaplatil soudní poplatek, ač tak byl - za daných okolností - povinen učinit.
10. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud nedospěl k závěru, že by napadeným soudním rozhodnutím mohlo dojít k porušení ústavně zaručených základních práv, jak bylo stěžovatelem tvrzeno, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu