ECLI:CZ:US:2017:4.US.1090.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1090/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti nezletilého M. N., zastoupeného Zuzanou Candigliota, advokátkou se sídlem Burešova 6, Brno, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 9. 2016 č. j. 32 P 41/2015-1263, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2017 č. j. 55 Co 461/2016-1290 a návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 10 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a navrhuje odklad jejich vykonatelnosti.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že nezletilý stěžovatel a jeho matka se rozhodli podat žalobu na ochranu osobnosti, kterou se po znalkyni domáhají náhrady nemajetkové újmy ve výši 150 000,- Kč a omluvy za zásah do osobnostních práv. Zásah měl spočívat v tom, že znalkyně neodborně, bez diagnostické kompetence a oprávnění k poskytování zdravotních služeb popřela diagnózu nezletilého, která mu byla předtím i později diagnostikována odbornými psychiatrickými pracovišti. Rozhodnutím soudu prvního stupně, potvrzeným rozhodnutím odvolacího soudu, nebyl matce nezletilého stěžovatele udělen souhlas s uzavřením dohody o právním zastoupení nezletilého advokátkou a s udělením plné moci advokátce a dále nebyl udělen souhlas s podáním žaloby na ochranu osobnosti. Oba soudy dospěly k závěru, že s ohledem na konkrétní okolnosti případu není vedení sporu v zájmu nezletilého.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Zejména namítá, že soudy potlačily jeho právo na soudní ochranu proti neoprávněným zásahům do jeho osobnostních práv. Postupovaly vůči němu příliš paternalisticky a nehledaly méně restriktivní řešení majetkových rizik pro nezletilého. Dále namítá, že nebyl řádně zjištěn jeho názor a zajištěna ochrana jeho práv ze strany kolizního opatrovníka. Poukazuje i na nedostatky ze strany soudu prvního stupně při doručování rozsudku tohoto soudu jeho matce.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ověřil, že oba soudy se návrhem stěžovatele řádně zabývaly, odvolací soud zvažoval všechny jeho námitky. V odůvodnění rozhodnutí soudy objasnily, na základě jakých úvah v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci dospěly ke shora nastíněným závěrům. Zejména zdůraznily, že předběžně vyhlídky na úspěch ve sporu se jeví jako velmi nejisté. Tvrzená skutková podstata zásahu do osobnosti, který měl spočívat v tom, že žalovaná jako znalkyně odpověděla na otázky soudu ohledně zdravotního stavu jinou diagnózou než jiní znalci, se jeví jako značně sporná. Riziko zátěže pro jmění nezletilého je zvyšováno též tím, že je požadováno také zadostiučinění v penězích. Krajský soud v odůvodnění rozhodnutí dále uvedl, že stěžovatel se odvolacího jednání zúčastnil a k věci se vyjádřil tak, že ponechal rozhodnutí na úvaze soudu. Z jeho projevu (včetně neverbálních složek) vyplynulo, že nezletilý sám nepociťuje na žalobě na ochranu osobnosti zájem.
Jak bylo předesláno, Ústavnímu soudu ani v projednávané věci nepřísluší přehodnocovat řádně odůvodněné závěry soudů, podle nichž vedení sporu není v zájmu nezletilého. V předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti totiž zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Přijatým závěrům však nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Ústavní soud pro úplnost dodává, že namítaný nedostatek doručování rozsudku soudu prvního stupně matce nezletilého byl odstraněn odvolacím soudem a nejedná se tak o porušení zákona dosahující intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných základních práv, a tedy ani žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. Vzhledem k odmítnutí návrhu Ústavní soud nerozhodoval o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu