ECLI:CZ:US:2017:4.US.1156.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1156/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti Josefa Krále, zastoupeného JUDr. Ladislavem Kreslem, advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Plešivec II 371, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2017, č. j. 30 Cdo 3234/2016-307, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2016, č. j. 30 Co 328/2013-282, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předmětem řízení před obecnými soudy byla náhrada škody ve výši 1 933 333 Kč s příslušenstvím, která měla být stěžovateli (žalobci) způsobena v exekučním řízení soudním exekutorem, jenž v dražbě prodal spoluvlastnický podíl stěžovatele na nemovitostech, přestože před dražbou stěžovatel podal návrh na odklad exekuce (z důvodu podání ústavní stížnosti), o němž nebylo rozhodnuto. Následně však byl exekuční titul zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 3300/07 (N 69/52 SbNU 677), a exekuce byla zastavena. Škoda způsobená nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, je představována rozdílem mezi částkou, za kterou byl v dražbě spoluvlastnický podíl 11/12 stěžovatele vydražen, a obvyklou cenou nemovitostí v době dražby.
Obvodní soud pro Prahu 2 žalobě o náhradu škody částečně vyhověl rozsudkem ze dne 16. 5. 2013, č. j. 26 C 116/2011-78, co do částky 1 248 333 Kč s příslušenstvím. Dospěl k závěru, že znalcem určená obvyklá cena nemovitostí v době dražby byla 2 315 000 Kč, přičemž vydraženy jen za 1 066 677 Kč.
Městský soud v Praze rozhodnutí částečně změnil rozsudkem ze dne 16. 2. 2016, č. j. 30 Co 328/2013-282, a to tak, že stěžovateli přiznal na náhradě škody 853 333 Kč s příslušenstvím. Dospěl k závěru, že podle nově zpracovaného znaleckého posudku byla obvyklá cena nemovitostí (a tedy výše nároku) jen 1 920 000 Kč. Odvolací soud nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení, neboť byli oba stejně úspěšní.
Městský soud v Praze rozhodoval opakovaně poté, co jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 26. 11. 2013, č. j. 30 Co 328/2013-124, byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 3588/14, spolu s odmítavým usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2068/2014.
Nejvyšší soud dovolání odmítl usnesením ze dne 10. 1. 2017, č. j. 30 Cdo 3234/2016-307, se závěrem, že ve věci samé stěžovatel nenapadl správnost právního posouzení, ale skutkové závěry odvolacího soudu. Ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení stěžovatel nevymezil, v čem podle něj spočívala nesprávnost právního posouzení.
Proti napadeným rozhodnutím se stěžovatel brání ústavní stížností, v níž namítá porušení práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1, práva na spravedlivý proces a na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení ústavních práv spatřuje v tom, že se obecné soudy nevypořádaly s namítanými vadami znaleckého posudku, zejména co se týká určení obvyklé ceny spoluvlastnického podílu. Za protiústavní dále považuje, že mu nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, ačkoliv byl v řízení úspěšný; je přesvědčen, že byl zkrácen i v právu na náhradu škody za nesprávný úřední postup, neboť mu nebyla nahrazena škoda v plném rozsahu.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Stížnost není nepřípustná; je však zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Ústavní soud předně zdůrazňuje, že způsobené problémy stěžovatele a situace, do níž se dostal, jsou politováníhodné a napříště by bylo vhodné, aby nejen obecné soudy, ale především Ministerstvo spravedlnosti, aktivněji hledaly způsob, jak odškodnit újmu vzniklou v důsledku nesprávného úředního postupu exekutora. V nyní souzené věci stěžovatel přišel o majetek (exekuované nemovitosti), jehož hodnota je mu dále upírána, a to do té míry, že ve věci musí opakovaně rozhodovat až Ústavní soud.
K věci samé Ústavní soud uvádí, že se obecné soudy řídily dřívějším závazným právním názorem vyjádřeným v nálezu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 3588/14, a namítané porušení ústavních práv je tak zjevně neopodstatněné. Obecné soudy již nevycházely při stanovení obvyklé ceny nemovitostí z částky utržené v exekuční dražbě, ale ze znaleckého posudku, který určil tržní cenu respektující specifika oceňovaných nemovitostí - dříve vytýkané vady byly náležitě odstraněny.
Stěžovatelova argumentace je proto spíše polemikou se závěry znaleckého posudku ohledně obvyklé ceny nemovitostí. Z pohledu ústavněprávního je ovšem podstatné, že znalecký posudek byl řádně zpracován, v řízení jako důkaz proveden a rozumně zhodnocen. Stěžovatelovy námitky vůči znaleckému posudku byly vypořádány a závěr obecných soudů o výši způsobené škody je tak podložen relevantním důkazem. Samotné rozhodnutí je jasně, logicky a rozumně odůvodněné. Soudy v rámci své pravomoci neakceptovaly názor stěžovatele, že znalec měl určit tržní cenu nemovitostí jako by byly ve výlučném vlastnictví a tu následně ponížit o 1/12 představující spoluvlastnický podíl sestry stěžovatele, neboť hodnota věci v podílovém spoluvlastnictví je nižší než hodnota věci ve výlučném vlastnictví jedné osoby (stěžovatel přitom vlastnil spoluvlastnický podíl na vydražených nemovitostech 11/12).
Újma způsobená nesprávným úředním postupem byla stěžovateli odškodněna a za ztrátu spoluvlastnictví nemovitostí celkově obdržel 1 920 000 Kč; porušení práva na ochranu vlastnictví ani práva na náhradu škody za nesprávný úřední postup nelze rovněž konstatovat.
Ústavní soud již judikoval, že do rozhodování o nákladech řízení mu zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný "spor" o jejich náhradu, i když jeho výsledek se nepochybně může citelně dotknout některého z účastníků řízení, v zásadě nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů však dosahuje ústavněprávní dimenze v případě, že postup soudu vybočuje z pravidel upravujících toto řízení v důsledku závažného pochybení soudu - takové pochybení Ústavní soud v přezkoumávaném řízení neshledal (srovnej nález ze dne 12. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 1531/07). Obecné soudy správně rozhodly podle úspěchu účastníků řízení tak, že nikomu nepřiznaly právo na náhradu nákladů řízení, jejich rozhodnutí je odůvodněné a založené na rozumné úvaze s ohledem na okolnosti souzené věci.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu