ECLI:CZ:US:2017:4.US.1169.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1169/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vítězslava Obra, PhD., zastoupeného Mgr. Pavlem Fexou, advokátem se sídlem Melantrichova 20, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči č. j. 3 T 156/2012-3456 ze dne 21. 7. 2014 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 7 To 465/2014-3530 ze dne 18. 12. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem č. j. 3 T 156/2012-3456 ze dne 21. 7. 2014 Okresní soud v Třebíči (dále též "okresní soud") podle §226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zprostil obžaloby M. G., K. S. a I. V. pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin poškozování věřitele dle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009, spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona. Obžalovaní se vytýkaného skutku měli dopustit, stručně řečeno, tak, že po společné předchozí dohodě a ve vzájemné součinnosti s úmyslem poškodit věřitele společnosti G.-V, s. r. o. (dále jen "společnost"), odstranili aktiva této společnosti, kdy z účtu dané společnosti postupně vybrali finanční hotovost celkem ve výši 5 725 000 Kč, dále realizovali prodej nemovitostí - nebytových prostor a tří motorových vozidel. Získané finanční prostředky obžalovaní poté nepoužili na úhradu pohledávek věřitelů, jimž tak měli způsobit škodu ve výši nejméně 6 620 739 Kč.
Zprošťující rozsudek okresní soud odůvodnil nutností respektovat zásadu in dubio pro reo, jelikož z obsahu provedených důkazů neměl za bezpečně prokázané, že by se obžalovaní trestné činnosti, popsané v podané obžalobě, dopustili. Poškozené věřitele (mezi nimi i stěžovatele) soud odkázal s jejich nároky na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání uplatněná proti rozhodnutí okresního soudu byla usnesením Krajského soudu v Brně (dále též "krajský soud") č. j. 7 To 465/2014-3530 ze dne 18. 12. 2014 zamítnuta. Odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Třebíči bylo shledáno nedůvodným (výrok I.) a na odvolání stěžovatele a dalšího poškozeného krajský soud nahlížel jako na podané osobou neoprávněnou (výrok II.).
Stěžovatel se s takovým výsledkem řízení nespokojil, což dal najevo v ústavní stížnosti. Namítal, že obecné soudy se řádně nevypořádaly se všemi důkazy a důkazními návrhy, které jim byly předloženy, provedené důkazy hodnotily v rozporu s jejich obsahem, načež přijaly skutková zjištění, které jsou s těmito důkazy v extrémním nesouladu. Rovněž posouzení věci obecnými soudy vykazovalo známky iracionality a libovůle, neboť pomíjelo v řízení prokázané skutečnosti i platné právo. Podle názoru stěžovatele soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích zcela extrémním způsobem vyložily a aplikovaly zásadu in dubio pro reo. Vycházely přitom z důkazů obhajoby, z nichž mělo vyplývat, že první a druhý obžalovaný některé závazky společnosti uhradili. Stěžovatel má za to, že tato skutečnost, i pokud by byla prokázána, není s to zpochybnit vinu obžalovaných, neboť případné vyrovnání pohledávek několika věřitelů nikterak nevyvrací úmysl obžalovaných poškodit ostatní věřitele společnosti. Za právně relevantní stěžovatel považuje naopak okolnost, že majetek vyvedený ze společnosti nebyl k uspokojení jejích věřitelů užit v celém rozsahu. Stěžovatel současně vyslovil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že postup obžalovaných nelze hodnotit jako účelový směřující k poškození věřitelů. Podle něj tento závěr neodpovídá reálné důkazní situaci, která svědčí jednoznačně o tom, že jednání obžalovaných neslo typické znaky "vytunelování" obchodní společnosti a následného zbavení se zadlužené společnosti za pomoci "bílého koně". Pakliže obecné soudy uvěřily verzi obžalovaných o standardním převodu nepředlužené společnosti, bylo jejich povinností zabývat se přinejmenším trestností jednání třetího obžalovaného K. S., vystupujícího v daném případě jako tzv. bílý kůň. V souladu s tvrzením obhajoby měl tento obžalovaný při podpisu smlouvy o převodu obchodních podílů ke společnosti od zbylých dvou obžalovaných obdržet v hotovosti částku ve výši cca 7 milionů Kč, kterou však nepoužil na úhradu pohledávek věřitelů společnosti ani ji neposkytl do majetkové podstaty společnosti. Podle mínění stěžovatele nebylo tedy logicky možné, aby obecné soudy všechny obžalované zprostily obžaloby s poukazem na zásadu in dubio pro reo. K dalším pochybením obecných soudů, jež v ústavní stížnosti podrobně popisuje, stěžovatel řadí nedostatečné odůvodnění jejich rozhodnutí a diametrálně odlišná skutková zjištění obecných soudů stran schopnosti společnosti před převodem obchodních podílů dostát svým závazkům, kdy kritice podrobuje zejména důkazně nepodložený závěr odvolacího soudu o solventnosti společnosti. Poškození svých práv stěžovatel dovozuje též z postupu okresního soudu, který mu doručoval usnesení krajského soudu o několik týdnů později než obžalovaným a státnímu zástupci, čímž mu znemožnil "účinně komunikovat s nejvyšším státním zastupitelstvím ohledně potřeby podat ... dovolání".
Ústavní soud přezkoumal stížnostní návrh stěžovatele z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že není důvodný.
Ústavní soud se k problematice ústavních stížností poškozených, napadajících rozhodnutí o zproštění obžaloby či jiném skončení trestního procesu bez potrestání pachatele, v minulosti již vyjádřil. Opakovaně přitom zdůraznil, že trestní řízení představuje vztah mezi pachatelem a státem, z čehož vyplývá, že zásadně neexistuje ústavněprávní "nárok" třetí osoby (oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla trestně stíhána, souzena nebo dokonce odsouzena [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 17/10 ze dne 28. 6. 2011 (N 123/61 SbNU 767; 232/2011 Sb.), bod 61]. Zároveň však Ústavní soud uvedl, že osoba poškozená trestným činem má ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na obranu svých práv a svobod. K ochraně tohoto práva může (samozřejmě po formálním a materiálním vyčerpání ostatních prostředků, pokud je zákon poškozeným poskytuje) využít ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím, kterými se trestní proces končí [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3196/12 ze dne 12. 8. 2014 (N 152/74 SbNU 301)]. Jakkoliv tedy v těchto případech Ústavnímu soudu obecně nepřísluší z podnětu poškozeného přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení po stránce věcné, musí se zabývat tím, zda postup dotčených orgánů, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování. To znamená, zda proběhlo řádné a adekvátní trestní vyšetřování a zda příslušné státní orgány jednaly kompetentně a efektivně. Jinými slovy, povinnost vedení efektivního trestního řízení je povinností prostředků, a nikoli výsledku [srov. nález sp. zn. II. ÚS 3626/13 ze dne 16. 12. 2015 (N 216/79 SbNU 475) a nález sp. zn. II. ÚS 3436/14 ze dne 19. 1. 2016, dostupný na http://nalus.usoud.cz].
Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, kterou přebírá Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti, současně vyplývá, že povinnost účinné trestněprávní ochrany se uplatní zejména u zásahů do nejzákladnějších práv chráněných čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), resp. čl. 6 Listiny, tedy práva na život [nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691)], zákazu mučení a nelidského a ponižujícího zacházení zaručeného čl. 3 Úmluvy, resp. čl. 7 odst. 2 Listiny [nález sp. zn. I. ÚS 860/15 ze dne 27. 10. 2015 (N 191/79 SbNU 161); nález sp. zn. I. ÚS 1042/15 ze dne 24. 5. 2016] a zákazu nucených prací a práva na ochranu osobní svobody dle čl. 4 a 5 Úmluvy, resp. čl. 8 Listiny (nález sp. zn. II. ÚS 3436/14 ze dne 19. 1. 2016) a zcela výjimečně také u čl. 8 Úmluvy, zakotvujícího právo na respektování rodinného a soukromého života. Ústavní soud v tomto směru tedy posuzuje, jakou povahu měl skutek, který má být vyšetřen, a jaké konkrétní základní právo stěžovatele jím mělo být dotčeno. Ingerence Ústavního soudu je pak možná jen ve zcela mimořádných situacích, pokud dochází ke zvlášť závažnému zásahu do základních práv poškozeného a poškozený by bez přispění orgánů činných v trestním řízení nebyl schopen dosáhnout efektivní ochrany svých práv [srov. již citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3196/12 ze dne 12. 8. 2014].
V nyní projednávané věci podmínky pro uplatnění své kasační pravomoci Ústavní soud nezjistil. V prvé řadě nelze pominout, že obžalobou vytýkaný skutek, kvalifikovaný jako trestný čin poškozování věřitele, spadá do kategorie trestných činů, které z hlediska dopadů do práv poškozených nedosahují takové intenzity, aby byl na místě zostřený přezkum postupu orgánů činných v trestním řízení ze strany Ústavního soudu. Vedle toho Ústavní soud po prozkoumání stěžovatelem napadených rozhodnutí neshledal, že by vyšetřování inkriminované trestné činnosti trpělo jakýmikoliv zjevnými vadami či excesy. Obecné soudy provedly celou řadu důkazů, které náležitě hodnotily, a to při zvažování všech okolností jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu a ve vzájemných souvislostech. Pokud posléze přistoupily k uplatnění zásady in dubio pro reo, Ústavní soud může jen stěží v takovém postupu shledat libovůli, porušující ústavně zaručené právo stěžovatele na efektivní trestní řízení. Za situace, kdy oba soudy svůj postup řádně a logicky odůvodnily, není na Ústavním soudu, aby do jejich úvah jakkoliv zasahoval, či dokonce prováděl vlastní hodnocení důkazů. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení tvrzených ústavních práv.
Z hlediska majetkových práv poškozeného pak Ústavní soud připomíná, že se stěžovatel může (a také tak dle dostupných informací činí) nadále domáhat svého nároku samostatně v občanskoprávním řízení, které má fakticky v těchto věcech přednost, což vyplývá jednak z ustanovení §43 odst. 3 trestního řádu, a logicky dále z toho, že soudy ve věcech trestních nemají absolutní povinnost vždy nárok na náhradu škody přiznat, ale mají právo odkázat poškozeného s tímto nárokem na pořad věcí občanskoprávních (srov. ustanovení §228 a 229 trestního řádu). Naproti tomu je povinností civilních soudů poskytnout ochranu práv stěžovatele plynoucích z čl. 11 Listiny za situace, kdy by shledaly, že tato jeho práva byla jednáním jiných osob porušena. Dlužno dodat, že zprošťujícím rozsudkem trestního soudu nejsou civilní soudy při svém rozhodování vázány [viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 469/02 ze dne 29. 4. 2004 (N 61/33 SbNU 113)].
Pochybení se nedopustil ani krajský soud, který posoudil aktivní legitimaci stěžovatele - poškozeného k podání odvolání, směřujícího do výroku o vině rozsudku trestního soudu, správně, tj. v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu.
V reakci na námitky stěžovatele upozorňující na nečinnost nejvyššího státního zastupitelství v souvislosti s uplatněním dovolání Ústavní soud podotýká, že procesní iniciativa v trestních věcech je ve výlučné pravomoci státu a orgánů jeho veřejné žaloby. Státní zastupitelství v tomto případě naplnilo svou zákonnou povinnost stíhat trestné činy, o nichž se dozví (§2 odstavec 3 trestního řádu). Zákon mu však nestanoví povinnost podat stížnost, respektive jakýkoliv jiný opravný prostředek vždy, když soud řízení zastaví, případně rozhodne způsobem jiným, než obžalobou navrženým.
Ústavní soud nesdílí též kritický náhled stěžovatele na způsob doručování usnesení krajského soudu. Rozhodnutí trestního soudu, které se nijak nedotýká práv a postavení poškozeného, mezi něž se řadí i zprošťující rozsudek, včetně navazujícího rozhodnutí odvolacího soudu, je poškozenému toliko oznámeno, popřípadě se o něm vyrozumí. Těmito procesními úkony se sleduje účel informovat poškozeného, aby mohl bez průtahů uplatnit nárok na náhradu škody v jiném než adhezním řízení, nikoliv, aby inicioval podání opravného prostředku, kteréžto právo, jak již bylo výše naznačeno, mu nenáleží.
Je tak namístě uzavřít, že stěžovatel porušení svých ústavně zaručených práv neprokázal. Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu