ECLI:CZ:US:2017:4.US.1254.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1254/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Mgr. Danuše Korczyńské, zastoupené JUDr. Janem Filou, advokátem se sídlem v Brně, Špitálka 434/23b, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3900/2016-413 ze dne 24. 2. 2017, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 257/2015-369 ze dne 30. 9. 2015, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 14 C 199/2006-337 ze dne 30. 4. 2015, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 14 C 199/2006-262 ze dne 13. 3. 2013 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 222/2013-301 ze dne 2. 10. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 3, čl. 30, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání stěžovatelky proti usnesení Městského soudu v Praze, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 o zamítnutí žaloby na obnovu řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 14 C 199/2006 o žalobě pro zmatečnost. V tomto řízení byla rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 3. 2013 č. j. 14 C 199/2006-262 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2013 č. j. 28Co 222/2013-301 zamítnuta žaloba stěžovatelky pro zmatečnost, jíž se domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne ze dne 15. 10. 2008 č. j. 28 Co 230/2008-81.
Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí, namítá, že soudy nedostatečně chránily její práva a svobody, soudní rozhodnutí jsou formální a založená na pochybném výkladu procesních předpisů. Je přesvědčena, že soud špatně vyhodnotil otázku včasnosti podání návrhu na obnovu řízení a nedostatečně se zabýval námitkou podjatosti odvolacího soudu.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zčásti podaný po lhůtě a zčásti návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejdříve konstatuje, že ústavní stížnost proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 3. 2013 č. j. 14 C 199/2006-262 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2013 č. j. 28 Co 222/2013-301, kterými nebylo vyhověno žalobě stěžovatelky pro zmatečnost, jíž se domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne ze dne 15. 10. 2008 č. j. 28 Co 230/2008-81, je nutno posoudit jako návrh podaný po lhůtě stanovené v ust. §72 zákona o Ústavním soudu. Nadto z ústavní stížnosti ani nevyplývá, že by stěžovatelka v souladu s poučením odvolacího soudu podala proti jeho rozhodnutí dovolání. Ústavní soud připomíná, že návrh na obnovu řízení není opravným prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje ve smyslu ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud také poukazuje na to, že ústavní stížnost proti vlastnímu rozhodnutí ve věci samé, tj. o žalobě o náhradu škody ve výši 5 000 000 Kč, jež bylo žalobou pro zmatečnost napadeno, byla usnesením sp. zn. III. ÚS 579/10 ze dne 12. 7. 2012 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Ve vztahu k rozhodnutím, kterými nebylo vyhověno žalobě stěžovatelky na obnovu řízení o žalobě pro zmatečnost řízení, skončeného rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne ze dne 15. 10. 2008 č. j. 28 Co 230/2008-81, Ústavní soud neshledal argumentaci stěžovatelky jako opodstatněnou.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ověřil, že civilní soudy se námitkami stěžovatelky zákonu adekvátním způsobem zabývaly a objasnily, na základě jakých úvah v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci dospěly ke svým závěrům.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2015 vyplývá, že žaloba na obnovu řízení o žalobě pro zmatečnost byla zamítnuta jako nepřípustná, neboť způsobilým předmětem žaloby na obnovu řízení jsou pouze pravomocné rozsudky nebo pravomocná rozhodnutí ve věci samé (§228 odst. 1 o. s. ř.) a nikoliv rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost. Nejvyšší soud se s odvoláním na svou předchozí judikaturu s tímto závěrem ztotožnil a dovolání stěžovatelky shledal nepřípustným. Zdůraznil, že v projednávané věci byl "věcí samou" v původním řízení žalobkyní uplatněný nárok o zaplacení 5 000 000,- Kč, o němž bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 1. 2008 č. j. 14 C 199/2006-51, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2008 č. j. 28 Co 230/2008-81 tak, že se zamítá. Žalobou na obnovu řízení napadená rozhodnutí o zamítnutí žaloby pro zmatečnost jsou naproti tomu rozhodnutími výlučně procesní povahy, protože neřešila věc samu, ale pouze procesní otázku, zda věc sama bude v případném dalším řízení projednána znovu.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů. Přijatým závěrům ohledně nepřípustnosti návrhu na obnovu řízení však s ohledem na skutkové a procesní okolnosti věci nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Soudy, včetně Nejvyššího soudu, svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelka především dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh podaný po lhůtě a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu