ECLI:CZ:US:2017:4.US.1280.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1280/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. září 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti Leoše Kratochvíla, zastoupeného Mgr. Martinem Hasíkem, advokátem se sídlem Bráfova třída 161/20, 674 34 Třebíč, proti výroku pod bodem I usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. února 2017 č. j. 7 Cmo 398/2016-94, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení a 1) Městského soudu v Praze, 2) Petra Voráčka, 3) Alžběty Komárkové, 4) V. - bytové družstvo a 5) Kateřiny Krumlovské, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel Leoš Kratochvíl v ústavní stížnosti navrhuje zrušení v záhlaví usnesení označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze v jím označeném rozsahu pro údajné porušení článku 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zaručujícího právo vlastnit majetek, článku 36 odst. 1 Listiny, zaručujícího právo na soudní a jinou právní ochranu a spravedlivý proces a článků 4 a 90 Ústavy České republiky (základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci).
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadeného rozhodnutí se zjišťuje:
U Městského soudu v Praze probíhal pod sp. zn. 72 Cm 144/2014 občanskoprávní spor, v němž se navrhovatel Petr Voráček domáhal určení, že je členem bytového družstva V. (dále též "bytové družstvo"), a že nabyl smlouvou ze dne 21. 12. 2011, ve znění dodatku ze dne 21. 12. 2011, členská práva a povinnosti v bytovém družstvu. Současně se také domáhal určení, že účastnice řízení Alžběta Komárková nenabyla členská práva a povinnosti v bytovém družstvu a není tak jeho členkou, neboť dne 22. 2. 2012 uzavřela s Kateřinou Krumlovskou další smlouvu o převodu práva a povinnosti spojených s členstvím v bytovém družstvu.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2016 č. j. 72 Cm 144/2014-59 bylo mj. rozhodnuto, že řízení proti účastnici Alžbětě Komárkové se zastavuje (výrok I) a že navrhovatel Petr Voráček je od 21. 12. 2011 členem bytového družstva.
Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze podal stěžovatel odvolání, v jehož rámci soudu oznámil, že vstupuje do řízení jako vedlejší účastník a tvrdil, že má právní zájem na úspěchu bytového družstva a Kateřiny Krumlovské, jejichž neúspěch v řízení by se prý nepříznivě dotkl jeho právního postavení. Uvedl, že má družstevní podíl v bytovém družstvu a s ním spojené právo k nájmu bytu.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. února 2017 č. j. 7 Cmo 398/2016-94 pod bodem I výroku bylo odvolání Leoše Kratochvíla proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2016 č. j. 72 Cm 144/2014-59 odmítnuto. Odvolací soud uvedl, že řízení o určení členství v bytovém družstvu je řízením o vztazích týkajících se členského vztahu k družstvu podle §9 odst. 3 písm. g) o. s. ř., které je vedeno podle ustanovení §200e o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013) a jde o řízení nesporné. Účastenství v těchto řízeních se proto podle ustanovení §200e odst. 1, odst. 3 o. s. ř. řídí ustanovením §94 odst. 1 věta první o. s. ř. Odvolací soud s odkazem na ustanovení §218 písm. b), §201 a §93 odst. 1 o. s. ř. dospěl k závěru, že vedlejší účastenství je možné jen v řízení sporném. Protože v předmětné věci jde o řízení nesporné, vedlejší účastenství v předmětné věci není možné a vstup Leoše Kratochvíla do řízení jako vedlejšího účastníka (§93 odst. 1 o. s. ř.) není možný, protože výše jmenovaný není osobou oprávněnou k podání odvolání (§201 o. s. ř.). Proto jeho odvolání podle ustanovení §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
III.
Stěžovatel Vrchnímu soudu v Praze a Městskému soudu v Praze vytýká, že v řízení postupovaly zcela formalisticky, neboť se nezabývaly meritem věci. Podle názoru stěžovatele odvolací soud nesprávně vyložil citovaná ustanovení občanského soudního řádu, pokud dospěl k závěru, že v projednávané věci šlo o řízení nesporné, v němž vedlejší účastenství není možné. Podle názoru stěžovatele lze prý dospět k závěru, že "i když je projednávaná věc systematicky řazena mezi řízení nesporná, je svojí povahou řízením sporným, s možností použití ustanovení §93 odst. 1 o. s. ř."
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že v důsledku vadného postupu vrchního soudu nemohl ochránit svůj majetek, nedostalo se mu spravedlivého procesu a soudní ochrany, neboť mu rozhodnutím a nesprávným postupem odvolacího soudu bylo odňato jeho právo vedlejšího účastníka tím, že jeho odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odmítnuto s nesprávným právním závěrem, že v projednávané věci jde o řízení nesporné, v němž není možné vedlejší účastenství.
Stěžovatel tvrdí, že byl vedlejším účastníkem řízení v projednávané věci, neboť svou povahou šlo o řízení nikoli nesporné, ale sporné, a proto s ním mělo být v průběhu odvolacího řízení jednáno ve smyslu ustanovení §93 o. s. ř. Stěžovatel dále uvedl, že vyčerpal všechny opravné prostředky, přičemž podle jeho názoru za takový procesní prostředek nelze považovat žalobu pro zmatečnost (neboť prý v době od dne nabytí účinnosti zákona o Ústavním soudu, nebyl tento procesní prostředek ochrany práv účastníka řízení zakotven v našem právním řádu), ani žaloba na obnovu řízení.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost, která směřuje proti výroku pod bodem I rozhodnutí vrchního soudu, není podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") přípustná, protože stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
V posuzovaném případě nebyla vyčerpána žaloba pro zmatečnost. Námitky stěžovatele lze podřadit pod zmatečnostní důvod zakotvený v ustanovení §229 odst. 3, odst. 4 o. s. ř. (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 1787/14, body 37, 38). Z obsahu ústavní stížnosti neplyne, že by stěžovatel (eventuálně jiný účastník sporu) daný mimořádný opravný prostředek vyčerpal.
Obiter dictum možno dodat, že z hlediska otázky přípustnosti ústavní stížnosti není podstatné, zda k podání žaloby pro zmatečnost nedošlo pro nesouhlas stěžovatelem podporovaného účastníka řízení (§231 o. s. ř.). Ústavní soud již dříve uvedl, že vedlejší účastník je osoba odlišná od účastníka samotného. Vedlejší účastník se neúčastní řízení proto, aby v něm uplatňoval nebo bránil své právo (o jeho práva a povinnosti v řízení nejde), ale z důvodu, že chce pomoci zvítězit ve sporu některé ze sporných stran, neboť na jejím úspěchu v řízení má právní zájem; smyslem vedlejšího účastenství je "pomoc ve sporu" (viz usnesení ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 496/14). V občanskoprávním řízení má vedlejší účastník sice stejná práva a povinnosti jako účastník a jedná sám za sebe, jeho úkony však nemohou odporovat úkonům podporovaného účastníka (§93 odst. 3 o. s. ř.) a vedlejší účastník je jím také omezen (přímo či nepřímo) v právu na uplatnění opravných prostředků (srov. i §203 odst. 1 o. s. ř.).
Dle názoru Ústavního soudu daná oprávnění vedlejšího účastníka nutno reflektovat i v řízení o ústavní stížnosti. Stěžovatel, dovolávající se pozice vedlejšího účastníka, nemůže jednat v rozporu s vůlí jím podporovaného účastníka a ústavní stížnost používat jako "náhradní" opravný prostředek v případech, kdy jej pro nesouhlas účastníka nemohl uplatnit v občanskoprávním řízení. Stěžovatel by tímto způsobem - v rozporu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti - obcházel pořad práva a v konečném důsledku by požíval lepší pozice, jde-li o podmínky podání ústavní stížnosti, než samotný účastník, kterého má podporovat.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2017
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj