ECLI:CZ:US:2017:4.US.1282.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1282/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. června 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti spolku Auto moto klub Autoservis Sivok v AČR, se sídlem Počápská 250, 262 72 Březnice, zastoupeného Mgr. Monikou Sedlákovou, advokátkou se sídlem Poštovní 4, 261 01 Příbram V, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2016 č. j. 28 Cdo 3804/2015-232, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. září 2014 č. j. 22 Co 335/2014-96 a proti usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 21. února 2014 č. j. 10 C 251/2013-71, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení a města Březnice, se sídlem Březnice, Náměstí 21, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti stěžovatel (dále rovněž "žalobce", resp. "spolek") napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, která podle jeho názoru porušila jeho ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1, odst. 4 Listiny).
II.
Jak se zjišťuje z napadených rozhodnutí, Okresní soud v Příbrami usnesením ze dne 21. 2. 2014 č. j. 10 C 251/2013-71 zastavil řízení, v němž se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem nemovitosti - pozemku parc. č. X1, a budovy č. p. X2, zapsaných na LV č. X3 pro kat. území a obec Březnice, že převod na žalované město byl neplatný. Důvodem zastavení řízení byla překážka věci pravomocně rozhodnuté. Okresní soud uvedl, že mezi týmiž účastníky řízení byl totožný předmět řízení rozhodován u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 6 C 261/2005. V tomto dřívějším řízení se jak soud nalézací, tak i soud odvolací zabývaly otázkou vlastnictví k výše označenému pozemku a budově na základě shodných skutkových tvrzení a listin. Výsledkem dřívějšího řízení bylo zamítnutí určovací žaloby, přičemž podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 24. 9. 2014 č. j. 22 Co 335/2014-96 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud s poukazem na závaznost výroku pravomocného rozsudku jak pro účastníky řízení, tak i pro jiné osoby konstatoval, že nemůže věc projednat znovu (§159 odst. 5 o. s. ř.), neboť mu v tom brání překážka věci pravomocně rozhodnuté.
O dovolání žalobce rozhodl dovolací soud usnesením ze dne 9. 2. 2016 č. j. 28 Cdo 3804/2015-232 tak, že dovolání odmítl jako nepřípustné s odůvodněním, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěrech ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a dovolací soud neshledal důvody se od dříve již vyřešené právní otázky ani v další rozhodovací praxi odchýlit.
III.
Stěžovatel shledává právní závěr obecných soudů nesprávným a tvrdí, že k uvedenému rozhodnutí dospěly na základě "nesprávně právně hodnocených důkazů a tvrzení žalobce obsažených v žalobě".
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel Ústavnímu soudu předkládá opětovně skutková tvrzení, jimiž argumentoval v předcházejícím řízení a která mají dokládat jeho vlastnický nárok k předmětným nemovitostem. Za porušení svého procesního práva, resp. práva na rovnost zbraní stěžovatel označuje nevyhovění jeho žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů pro předmětné řízení, ačkoli prý pro vyhovění jeho žádosti byly splněny příslušné podmínky.
Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že se dostatečně nevypořádal s jeho námitkami a při posouzení (ne)přípustnosti dovolání prý postupoval značně formalisticky, takže jeho rozhodnutí lze prý označit za projev libovůle ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2013 sp. zn. I. ÚS 3270/12.
IV.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda ústavní stížnost splňuje náležitosti a podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a dospěl k závěru, že po formální stránce je ústavní stížnost schopná projednání.
V.
Po zvážení námitek stěžovatele a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy); není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo je-li porušení některé z norem tzv. podústavního práva důsledkem libovůle (např. nerespektováním kogentní normy), anebo důsledkem interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva). Žádný z těchto závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
Stěžovatel podle argumentace obsažené v ústavní stížnosti nepřípustně očekává, že Ústavní soud se bude zabývat přezkoumáváním správnosti skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů ve věci, o níž již bylo v roce 2006 pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 13. 3. 2006 sp. zn. 6 C 261/2005-68 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2006 č. j. 19 Co 326/2006-120.
Z obsahu návrhu však není zřejmé, v čem stěžovatel spatřuje nesprávný právní závěr ve věci rozhodujících soudů o překážce věci pravomocně rozhodnuté, resp. v čem spatřuje porušení jím označených ústavně zaručených práv tím, že předmětné řízení bylo zastaveno.
Pokud stěžovatel stále trvá na svém stanovisku, že k porušení jeho procesních práv došlo proto, že mu v odvolacím řízení nebyl ustanoven zástupce z řad advokátů, lze v této souvislosti odkázal na obsah napadeného usnesení dovolacího soudu, který v něm konstatoval, že stěžovatel i přes poučení soudu k této otázce nepodal dovolání, což ve vztahu k řízení před Ústavním soudem lze chápat jako nevyčerpání procesního prostředku k ochraně práva a v této části ústavní stížnost je třeba proto odmítnout jako nepřípustnou.
Další námitkou stěžovatele je údajná libovůle v rozhodování dovolacího soudu spočívající v příliš formalistickém odůvodnění usnesení dovolacího soudu, které se prý nezabývalo námitkami stěžovatele. Ani této námitce nemůže Ústavní soud přitakat.
Dovolací soud při posouzení dovolání stěžovatele vyslovil souhlas s názorem odvolacího soudu, na němž bylo založeno jeho rozhodnutí, že v předmětné věci jde o překážku věci již pravomocně rozhodnuté, která jako neodstranitelný nedostatek procesní podmínky řízení vedla k zastavení řízení. Dovolací soud s odkazem na svoji judikaturu konstatoval, že překážka věci pravomocně rozhodnuté by neexistovala jen v případě, že by "v tomto řízení sice šlo o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, ale nově uplatněný nárok by se opíral o jiné skutečnosti, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo později". Dovolací soud v této souvislosti jasně a srozumitelně vyložil, že okolnosti uplatněné nyní stěžovatelem (nabytí vlastnického práva vydržením, resp. přechod vlastnictví předmětných nemovitostí z vlastnictví státu do majetku obce podle zákona č. 172/1991 Sb.) takovou povahu nemají. Ani z dalšího obsahu napadeného usnesení dovolacího soudu nelze dospět důvodně k závěru o "libovůli v rozhodování dovolacího soudu" jak tvrdí stěžovatel, či o formalistickém přístupu dovolacího soudu k dovolacím důvodům stěžovatele.
Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí obecných soudů neporušila základní práva stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl zčásti jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu