ECLI:CZ:US:2017:4.US.1292.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1292/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti společnosti MORAVSKÁ VODÁRENSKÁ, a. s., se sídlem v Olomouci, Tovární 1059/41, zastoupené Mgr. Hynkem Peroutkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, proti usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 11. 2016, č. j. 5 Cmo 202/2014-3534, a Krajského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2014, č. j. 9/50 Cm 53/2004-3077, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka napadá ústavní stížností označená usnesení, kterými byla vyslovena a potvrzena neplatnost mimořádné valné hromady společnosti Vodovody a Kanalizace Zlín, a. s. (dále jen "VaK"), ze dne 30. 4. 2004. Obecné soudy vyslovily neplatnost usnesení valné hromady přijatého pod bodem 4, jímž valná hromada pověřila představenstvo společnosti VaK uzavřít smlouvu o prodeji části podniku (vodáren) společnosti Zlínská vodárenská, a. s., která je právní předchůdkyní stěžovatelky. Stěžovatelka nikdy nebyla osobou oprávněnou zahájit řízení o vyslovení neplatnosti valné hromady společnosti VaK podle §131 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, jelikož nebyla a není jejím akcionářem; je pouze strategickým obchodním partnerem.
Stěžovatelka je přesvědčena, že v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady měla mít postavení účastníka, neboť obecnými soudy přezkoumávaným usnesením bylo rozhodnuto o prodeji části podniku její právní předchůdkyni jako kupujícímu, a rozhodnutí se proto dotýká i práv stěžovatelky. Tvrdí, že výsledek řízení má zásadní význam pro probíhající řízení o neplatnost předmětné kupní smlouvy. Stěžovatelka namítá porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, v napadených usneseních shledává jiný zásah orgánu veřejné moci podle §72 odst. 1 písm. a) a navrhuje jejich zrušení.
Ústavní soud již obdobnou stížnost stěžovatelky odmítl usnesením ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 97/15. Tehdy se stěžovatelka bránila proti sdělení, že se nepovažuje za účastníka řízení podle §200e odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013.
Ústavní soud je povinen nejprve zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje veškeré zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny procesní podmínky k jejímu projednání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu). Podle ustanovení §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je oprávněn podat ústavní stížnost ten, kdo tvrdí, že v řízení, jehož byl účastníkem, bylo rozhodnutím nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci zasaženo do jeho práv.
Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka není oprávněna k podání ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, jelikož jí postavení účastníka v nesporném řízení o neplatnost usnesení valné hromady zjevně nepříslušelo podle §200e odst. 3, ve spojení s §94 odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013. Stěžovatelka nikdy neměla na základě zákona právo být účastníkem řízení a nemohlo tak být ani z povahy věci nepřiznáním tohoto postavení porušeno žádné její ústavně chráněné právo. Řízení o neplatnost usnesení valné hromady akciové společnosti je výhradně vnitřní záležitostí obchodní korporace a zákon výslovně uvádí, kdo je jeho účastníkem; přitom stěžovatelka tyto podmínky nesplňuje - není ani navrhovatelkou, ani osobou o jejíchž právech by se v řízení jednalo. Účastníky řízení byli pouze navrhovatel (akcionář) a společnost VaK. Stěžovatelka proti výsledku řízení nemůže brojit skrze ústavní stížnost; svá práva může hájit v řízení o neplatnost kupní smlouvy o prodeji části podniku VaK.
Napadená usnesení nepředstavují ani namítaný jiný zásah orgánu veřejné moci, jelikož tento pojem interpretuje Ústavní soud jako jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok orgánu veřejné moci vůči základním, ústavně zaručeným právům, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem řádné rozhodovací pravomoci tohoto orgánu. Napadená usnesení uvedené vymezení nenaplňují.
Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem podle §75 odst. 1 ve spojení s §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta pro neoprávněnost navrhovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2017
Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj