ECLI:CZ:US:2017:4.US.1364.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1364/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Mgr. Danuše Korczyńské, zastoupené JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou se sídlem Platnéřská 191/2, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 4. 2017 č. j. 9 Afs 240/2016-65, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2016 č. j. 10 Af 8/2014-110. Tvrdí, že uvedeným rozhodnutím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo podle stěžovatelky dojít v důsledku nezákonného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, které trpí vadami hmotně právního i procesního charakteru. Nejvyšší správní soud tímto rozhodnutím aproboval postup správních orgánů, kterým byla stěžovatelce zamítnuta žádost o prominutí spotřební daně z lihu.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se u Ministerstva financí domáhala prominutí spotřební daně z lihu ve výši 313 333 Kč. Ministerstvo financí rozhodnutím ze dne 31. 10. 2013 č. j. MF-84403/2013/39 její žádost zamítlo. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobu, kterou Městský soud v Praze zamítl, a Nejvyšší správní soud posléze zamítl kasační stížnost.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží soudům ve věcech civilních, trestních i správních. A právě Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Ústavní soud posoudil napadené rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal.
Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost představuje toliko opakování argumentů, které již stěžovatelka uplatnila v řízení před správními soudy, jež se s nimi již ústavně konformním způsobem vypořádaly. Jejich konkluze pokládá Ústavní soud za racionální a obhajitelné. Městský soud v Praze ve svém rozsudku dostatečně posoudil jednotlivé žalobní body a srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že správní žalobě nemohl vyhovět; obdobně se i Nejvyšší správní soud podrobně vypořádal s kasačními námitkami stěžovatelky. Skutečnost, že se stěžovatelka s jejich hodnocením neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou.
Ústavní soud zejménna připomíná argumentaci Nejvyššího správního soudu, který věnoval dostatečnou pozornost vysvětlení institutu prominutí daně a podmínek jeho uplatnění podle ustanovení §55a odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Při posouzení otázky, zda v projednávané věci byly splněny podmínky pro prominutí daně, vycházel Nejvyšší správní soud ze své ustálené judikatury (srov. rozsudky ze dne 30. 9. 2014 č. j. 9 Afs 71/2013-42 nebo ze dne 17. 1. 2017 č. j. 5 Afs 99/2016-28). Citované ustanovení zákona o správě daní a poplatků pouze dává Ministerstvu financí možnost zcela nebo zčásti vyměřenou daň prominout, a to z důvodů nesrovnalostí vyplývajících z uplatňovaných daňových zákonů. Takové nesrovnalosti zjištěny nebyly. Je-li dána zákonem pouze možnost a nikoli kogentnost jednání, nemůže Ústavní soud do těchto vztahů vstupovat a regulovat je (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 34/97).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost a návrh s ní spojený podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu