ECLI:CZ:US:2017:4.US.1414.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1414/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti L. M., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2017, č. j. 21 Co 294/2016-399, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě zamítl rozsudkem ze dne 20. 9. 2016, č. j. P 38/2016-356, návrh otce na snížení výživného a úpravu styku.
Krajský soud v Brně rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil rozsudkem ze dne 7. 2. 2017, č. j. 21 Co 294/2016-399. Dospěl k závěru, že na straně otce nezletilé (stěžovatele) nebyly zjištěny žádné zdravotní problémy, které by jej omezovaly při výběru zaměstnání. Podle zjištění soudu by otec objektivně mohl dosahovat příjmu 20 000 Kč měsíčně, nejeví však snahu po získání lepšího (stálého) zaměstnání a je spokojený s občasným příjmem z brigád. K úpravě styku s nezletilou dcerou odvolací soud konstatoval, že nezletilá nemá o kontakt s otcem, který je pro ni neznámou osobou, zájem.
Proti napadeným rozhodnutím se stěžovatel brání ústavní stížností a namítá porušení práva rodiče na výchovu dítěte podle čl. 32 odst. 4 a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Porušení svých ústavních práv spatřuje v tom, že obecné soudy nepřihlédly k jeho skutečným majetkových a zdravotním poměrům, které mu nedovolují poskytovat nezletilé dceři výživné ve výši 1 500 Kč měsíčně. Stěžovatel tvrdí, že nemá možnost se s dcerou stýkat, dále napadá způsob, jakým bylo vedeno v souzené věci dokazování, a je přesvědčený, že závěry odvolacího soudu jsou svévolné.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost není nepřípustná podle §75 odst. 1 ve spojení s §43 odst. 1 písm. e), je však zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti neuvádí žádnou ústavně právní argumentaci, která by opodstatňovala jeho námitky. Napadená rozhodnutí nijak neporušují základní práva stěžovatele; naopak je patrné, že stěžovatel jen polemizuje se závěry obecných soudů. Obecné soudy však správně zamítly návrh na snížení výživného pro nezletilou dceru stěžovatele, přičemž vzaly v úvahu jeho možný (potencionální) příjem, o jehož dosažení se stěžovatel prokazatelně nesnaží. Nezodpovědný způsob jeho života ovšem nemůže jít k tíži nezletilé dcery; ve vztahu k určení vyživovací platí zásada potenciality, nikoliv fakticity (není podstatné, jaké jsou poměry povinného, ale jaké by objektivně být mohly) - ani obecnými soudy určená výše výživného 1 500 Kč měsíčně zdaleka neodpovídá odůvodněným potřebám nezletilé dívky ve věku 12 let. Nikdo nebrání stěžovateli, aby žil jako "nestandardní občan", což však nemá nic společného s tím, že je povinen řádně plnit svoji vyživovací povinnost k nezletilé dceři.
Rovněž námitky stěžovatele, že je mu upíráno právo styku s nezletilou a právo ji vychovávat, jsou zjevně neopodstatněné, jelikož je to právě otec, kdo o dceru dlouhodobě nejevil zájem, nikdy ji nekontaktoval a způsobil, že se s ním nyní nezletilá odmítá stýkat.
Napadené rozhodnutí nelze označit ani za svévolné. Svévolí totiž Ústavní soud rozumí extrémní nesoulad právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními. Žádnými takovými vadami však není rozsudek odvolacího soudu zatížen - naopak vychází z prokázaných skutečností, které byly náležitě zjištěny a jsou pro spravedlivé (a přesvědčivě odůvodněné) rozhodnutí zásadní.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudě.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu