ECLI:CZ:US:2017:4.US.1429.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1429/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Z. T., zastoupeného Mgr. Petrem Šimkem, advokátem se sídlem v Bohumíně, Studentská 1225, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2017, č. j. 7 Tdo 660/2016-38, a Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. ledna 2016, č. j. 5 To 370/2015-659, a proti rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 14. července 2015, č. j. 101 T 33/2014-625, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), požaduje stěžovatel zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, která zasáhla do jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 trestního zákoníku, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu jednoho roku. Odvolání proti rozsudku citovaným usnesením Krajský soud v Ostravě zamítl; následné dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že v jeho věci bylo trestní řízení vedeno v rozporu se zákonem. Poukazuje na judikát Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. listopadu 2014, č. 7356/10 - ve spojení s usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. února 2015, č. j. 4 Afs 210/2014-57, podle kterého je doměření daňového penále sankcí trestní povahy, nikoliv sankci správní, a proto je po vydání pravomocného rozhodnutí o jejím uložení nutné zastavit souběžná či následná trestní řízení - v opačném případě je porušena zásada ne bis in idem. Obě řízení tedy lze vést souběžně, ovšem jen do okamžiku pravomocného rozhodnutí v jednom z nich, v důsledku čehož je třeba druhé řízení neprodleně zastavit pro překážku rei iudicatae. Není přitom rozhodné, které řízení skončí první; tento postup uplatnil například Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 23. září 2016, sp. zn. 3 To 62/2015. Vzhledem k tomu, že stěžovatel ještě před vyhlášením rozsudku nalézacího soudu v projednávané věci zaplatil doměřené daňové penále, mělo být trestní řízení zastaveno. Dále stěžovatel podrobně popisuje uvedené judikáty, především Nejvyššího správního soudu, z něhož zdůraznil závěr rozšířeného senátu, podle kterého "...nelze se ztotožnit s názorem, že funkcí penále je paušalizovaná náhrada eventuální újmy za nezaplacení daně řádně a včas. Nebyla-li daň zaplacena řádně a včas, je ekonomická újma vznikající takto veřejným rozpočtům plně kompenzována úrokem z prodlení. Penále slouží jako odstrašení případných pokusů daňových subjektů snížit si daň uvedením nesprávných údajů v daňovém tvrzení. Výše uvedené tedy svědčí ve prospěch pojetí penále jako "trestní" sankce". Protože však trestní soudy tyto závěry neakceptovaly, naopak pokračovaly v řízení proti němu, porušily tak jeho základní práva.
Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR); není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, ani jim není instančně nadřazen. Eventuálním porušením běžných práv se zabývá tehdy, znamená-li současně zásah do základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Jak je patrné z napadeného usnesení Nejvyššího soudu, dovolací soud přezkoumal námitky stěžovatele i s přihlédnutím k výše zmíněné judikatuře. Vydání napadeného usnesení pak předcházelo vyčkání rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016. V něm se Nejvyšší soud zabýval souběhem trestního a správního řízení, zásadou ne bis in idem u trestného činu zkrácení daně a s přihlédnutím ke shora citovaný rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva i Nejvyššího správního soudu judikoval, že: "Penále ... za nesplnění povinnosti tvrzení pravomocným rozhodnutím správního orgánu, má povahu trestní sankce, byť sui generis, proto je třeba na ně aplikovat také čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Daňové řízení a trestní stíhání pro skutek spočívající v tom, že nesplnění povinnosti tvrzení vykazovalo vedle platebního deliktu, významného v oblasti správního trestání, znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku, jsou řízeními o totožném skutku. To platí za situace, že subjekt tohoto trestného činu a daňový subjekt je totožná fyzická osoba (k tomu srov. č. 51/1997 Sb. rozh. tr.). Pravomocné rozhodnutí, jímž se skončí jedno ze souběžně či postupně vedeného daňového a trestního řízení, která jsou řízeními trestněprávní povahy ve smyslu tzv. Engel kritérií, nevytváří překážku věci rozhodnuté s účinky ne bis in idem, je-li mezi daňovým řízením a trestním řízením nejen dostatečně úzká věcná souvislost, ale současně i souvislost časová (viz rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci A a B proti Norsku, č. 24130/11 a č. 29758/11, ze dne 15. 11. 2016, body 132. a 134.). K významným faktorům pro určení, zda existuje dostatečná úzká věcná souvislost, patří: zda obě samostatná řízení sledují vzájemně se doplňující cíl, a tedy zda se týkají, nikoli pouze in abstracto, ale zároveň in concreto, různých aspektů daného protiprávního jednání zda je kombinace daných řízení předvídatelným důsledkem téhož jednání, a to jak právně, tak fakticky zda jsou příslušná řízení vedena takovým způsobem, kterým se v maximální možné míře zabrání opakování při shromažďování i hodnocení důkazů, zejména prostřednictvím odpovídající vzájemné součinnosti mezi jednotlivými příslušnými orgány, díky které se prokázané skutkové okolnosti využijí i v druhém řízení a především, zda je sankce uložená v řízení, které bylo skončeno jako první, zohledněna v řízení, které je skončeno jako poslední, s cílem zamezit, aby byl dotčený jedinec v konečném důsledku vystaven nadměrné zátěži. Znamená to, že v rámci individualizace stanovení trestní sankce je třeba vzít v úvahu sankci ukládanou v daňovém řízení a její úhradu. Soud proto musí při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédnout k pravomocnému rozhodnutí finančního úřadu o povinnosti uhradit penále z doměřené daně a v odůvodnění rozhodnutí vysvětlit, jak byla tato okolnost zohledněna. Časová souvislost musí být dostatečně těsná, aby dotčené osobě poskytla ochranu před nejistotou, průtahy a prodlužováním řízení. Čím je spojitost v čase slabší, tím větší nároky je třeba klást na objasnění a odůvodnění průtahů ve vedení řízení, za které může stát nést odpovědnost."
V projednávané věci se pak Nejvyšší soud zabýval požadovanou souvislostí časovou i věcnou, přihlédl k tomu, že podnětem pro provedení daňové kontroly byla oznámení policie o poznatcích při trestním stíhání jiných osob, naznačující možnost neoprávněného snížení daňové povinnosti stěžovatele; následně bylo po trestním oznámení finančního úřadu zahájeno trestní řízení. Stěžovatel dodatečnou daň i penále zaplatil dne 10. června 2014, výrok o trestu pak krajský soud posoudil jako správný, a to i s přihlédnutím k uhrazení dodatečného daňového výměru; trest byl uložen na samé spodní hranici zákonné sazby, stejně jako zkušební doba. Finanční řízení bylo vedeno s úmyslem postihnout, že daňový subjekt neprokázal svá daňová tvrzení, trestní řízení pak s účelem postihnout zkreslení daňové povinnosti úmyslným jednáním - snížením základu daně prostřednictvím fingovaných údajů o výši vynaložených nákladů. Obě řízení tedy reagovala na různé aspekty téhož skutku a vzájemně se doplňovala.
Ústavní stížnost stěžovatel koncipoval odkazem na jemu "příznivější" judikaturu, přičemž důvody, o které své rozhodnutí opírá Nejvyšší soud ve svém napadeném usnesení, zcela pominul, přestože toto rozhodnutí reaguje a vychází jak z rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu, tak i Evropského soudu pro lidská práva. Za dané situace nelze souhlasit s námitkami stěžovatele tak, jak je v ústavní stížnosti předestřel; soudy se zabývaly souběhem trestního a daňového řízení, existencí striktní judikatury k principu ne bis in idem, překážkou rei iudicatae, rozhodly o vině a trestu stěžovatele jasně a srozumitelně. Proto Ústavní soud v jejich postupu nezjistil tvrzené porušení zaručených práv.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu