ECLI:CZ:US:2017:4.US.1469.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1469/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti ORSEA, spol. s r. o., se sídlem ve Zlíně, Nábřeží 599, zastoupené Mgr. Petrem Burečkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Jurečkova 643/20, proti rozsudkům Krajského soudu v Ostravě ze dne ze dne 16. 2. 2017, č. j. 22 A 66/2015-84, a Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2016, č. j. 5 Afs 227/2016-38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 2. 2017, č. j. 22 A 66/2015-84, vázán právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2016, č. j. 5 Afs 227/2016-38, kterým byl zrušen jeho předchozí rozsudek v dané věci, zamítl žalobu stěžovatelky na vyslovení nezákonnosti zásahu Celního úřadu pro Moravskoslezský kraj spočívajícího v nevyplacení pohledávky ve výši 3 000 000 Kč jako uvolněného zajištění daně; stěžovatelka současně požadovala, aby soud celnímu úřadu přikázal vyplacení finančních prostředků. Proti oběma rozsudkům se stěžovatelka brání ústavní stížností doručenou dne 12. 5. 2017 a navrhuje jejich zrušení. Namítá zásah do vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který spatřuje v závěru soudů, že daný nárok nebylo možno postoupit z osoby, která prostředky složila do zajištění, na stěžovatelku, a ta se proto ani nemůže domáhat jejich vydání.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, stěžovatelka je zastoupena advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud zohlednil, že podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je nepřípustná kasační stížnost proti rozsudku, jímž přezkumný soud rozhodl znovu poté, co bylo jeho původní rozhodnutí zrušeno, a v novém rozhodnutí byl plně vázán právním názorem kasačního soudu. Stěžovatelka proto byla oprávněna brojit přímo u Ústavního soudu; podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně, pokud z jejich strany došlo k vykročení z ústavního rámce rozhodovací činnosti. Žádné takové pochybení neshledal.
Obecné soudy nevykročily z ústavního rámce rozhodovací činnosti co do nosného právního závěru, proti kterému stěžovatelka brojila již v řízení před nimi a na jehož zpochybnění postavila i svoji ústavní stížnost. Vyšly z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (především z usnesení ze dne 9. 2. 2005, č. j. 1 Afs 38/2004-140, či rozsudku ze dne 24. 1. 2013, č. j. 4 As 72/2012-52, 2854/2013 Sb. NSS), která staví na premise, že soukromoprávním úkonem nelze měnit obsah ani subjekty veřejnoprávního vztahu. Není proto možné převádět (jednotlivá) veřejná subjektivní práva nebo povinnosti na jiného prostředky soukromého práva a správní orgány či soudy nemohou jednat s jiným než původním účastníkem, ledaže by došlo k univerzální sukcesi či specifickému hromadnému převodu práv a povinností (typicky při prodeji podniku) a soud rozhodl, že v řízení bude pokračováno s právním nástupcem.
Soudy uzavřely, že předmětný veřejnoprávní nárok, spočívající ve vrácení finančních prostředků poté, co byly uvolněny ze zajištění ve smyslu §21 a navazujících ustanovení zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, v tehdy účinném znění, nebylo možno soukromoprávně postoupit z osoby, která tyto prostředky složila do zajištění, na třetí osobu - stěžovatelku. Stěžovatelka se tak vůbec nemohla stát majitelem pohledávky (resp. nabyvatelem nároku), a již proto nebylo možno její žalobě vyhovět.
Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu