ECLI:CZ:US:2017:4.US.1528.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1528/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti L. M., zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 4. 6. 2015 č. j. OAM-22401-51/MC-2009, rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 15. 1. 2016 č. j. MV-113296-4/SO/2015, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 10. 2016 č. j. 10 A 28/2016-53 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2017 č. j. 5 Azs 274/2016-42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým byla odmítnuta kasační stížnost proti v záhlaví označenému rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, jakož i zrušení tohoto rozhodnutí. Stěžovatel současně požaduje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních orgánů, kterými mu bylo zrušeno povolení k trvalému pobytu na území České republiky. Tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Zásah do těchto práv spatřuje v tom, že v důsledku napadených rozhodnutí je mu prakticky znemožněn výkon práva na styk s nezletilým synem, které mu bylo přiznáno rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 5. 2015 č. j. 11 P 103/2010-63.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen "ministerstvo") zrušilo stěžovateli povolení k trvalému pobytu na území České republiky podle §87 l odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o pobytu cizinců"), přičemž mu byla stanovena lhůta k vycestování z České republiky v délce 60 dnů. Jeho odvolání Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců zamítla a potvrdila rozhodnutí ministerstva. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, kterou Krajský soud v Ostravě zamítl a Nejvyšší správní soud posléze kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" soudní instanci, oprávněnou nahrazovat rozhodování ostatních soudů. Jeho úkol spočívá "toliko" v přezkumu ústavnosti soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Výklad podústavního práva a jeho aplikace přísluší ostatním soudům a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.
Ústavní stížnost se zakládá na námitce nedostatečného přihlédnutí soudů k dopadům rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu stěžovatele na jeho soukromý a rodinný život, zejména pokud jde o jeho styk s nezletilým synem. V projednávané věci není sporu, že zrušením platnosti povolení k trvalému pobytu dochází k určitému zásahu do rodinného života stěžovatele. Na území České republiky žije nezletilý syn stěžovatele, se kterým je na základě soudního rozhodnutí oprávněn se stýkat jednou za 14 dnů (každý lichý kalendářní týden v sobotu od 13.00 do 15.00 hodin). Není také sporu o tom, že k tomuto zásahu došlo na základě zákona o pobytu cizinců a z legitimních důvodů podle čl. 8 odst. 2 Úmluvy.
Ústavní soud předesílá, že právo na udělení trvalého pobytu nepředstavuje ústavně chráněné základní právo. Rovněž judikatura Evropského soudu pro lidská práva uznává nepopíratelné a suverénní právo smluvních stran Úmluvy kontrolovat vstup a pobyt cizinců na svém území (viz rozsudek ve věci Amuur proti Francii ze dne 25. 6. 1996, stížnost č. 19776/92, §41).
Právo vyplývající z čl. 8 Úmluvy není absolutní a při jeho hodnocení je třeba zvážit řadu faktorů. Požadavek na posouzení přiměřenosti vyplývá ostatně i z §174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, podle něhož při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště.
Ústavní soud ověřil, že otázce posouzení přiměřenosti dopadů napadených rozhodnutí do rodinného a soukromého života stěžovatele se správní orgány i oba správní soudy věnovaly dostatečně a ústavně konformně. Vzaly přitom v úvahu zejména závažnost jeho protiprávního jednání. Ze spisového materiálu vyplývá, že začal krátce po vydání povolení k trvalému pobytu na území České republiky páchat trestnou činnost, a to na území více států v rámci organizované skupiny. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 2. 2006 č. j. 35 T 4/2004-5317 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 7. 2006 č. j. 11 To 66/2006-5684 byl odsouzen za trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle trestního zákona k trestu odnětí svobody v délce 11 let. Stěžovatel se spolu s dalšími osobami v druhé polovině prosince 2002 podílel na dovozu nejméně 12 půlkilogramových balíčků heroinu ze Srbska a Černé Hory do České republiky. Následně se podílel na organizaci prodeje části uvedené dodávky heroinu ve Spolkové republice Německo. Stěžovatel v roce 2006 odcestoval z České republiky a k výkonu trestu odnětí svobody nenastoupil, k tomu došlo až v roce 2008. V ústavní stížnosti nepopírá, že byl odsouzen za závažný trestný čin. Hájí se však tím, že si svůj trest již odpykal a byl za dobré chování podmíněně propuštěn na svobodu. Uvádí, že v současné době vede spořádaný život a nelze se domnívat, že by představoval aktuální hrozbu pro veřejný pořádek.
Skutečnost, že stěžovatel od poslední spáchané trestné činnosti nespáchal další trestný čin, nemůže být podle názoru Ústavního soudu považována za vedení řádného života, neboť po tuto dobu byl převážně ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody. Od jeho podmíněného propuštění z výkonu trestu do rozhodnutí ministerstva neuplynula dostatečně dlouhá doba pro závěr, že vede řádný život. Stěžovatel se též vyhýbal nástupu výkonu trestu odnětí svobody, čímž mařil účel uloženého trestu. Ústavní soud se shoduje s názorem správních orgánů i soudů, že dosavadní a současný život stěžovatele nedávají do budoucna dostatečné záruky pro to, aby na území České republiky vedl spořádaný život neohrožující důležité zájmy celé společnosti. Ústavní soud též připomíná, že zákon o pobytu cizinců v §77 odst. 2 písm. f) umožňuje zrušit platnost povolení k trvalému pobytu cizinci, který byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce do 3 let včetně, čili i za méně závažné provinění.
Ústavní soud konstatuje, že jak Krajský soud v Českých Budějovicích, tak i Nejvyšší správní soud se s uvedenými námitkami stěžovatele řádně a (s ohledem na jejich rozsah) i velmi podrobně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními soudního řádu správního a rovněž zákona o pobytu cizinců. Nejvyšší správní soud se pak důkladně zabýval stěžovatelem namítanou nepřiměřeností zásahu do jeho soukromého a rodinného života, přičemž zohlednil kritéria stanovená judikaturou Evropského soudu pro lidská práva k čl. 8 Úmluvy.
Ústavní soud dodává, že zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu není srovnatelně přísným zásahem do rodinného a soukromého života stěžovatele jako vyhoštění na dobu neurčitou. Stěžovatel tedy může znovu usilovat o získání jiného pobytového oprávnění na území České republiky, byť nelze vyloučit, že může být příslušnými orgány přihlédnuto k jeho trestní historii. Rozhodnutím o zrušení povolení k trvalému pobytu navíc není stěžovateli odepřen výkon rodičovských práv.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu