ECLI:CZ:US:2017:4.US.1582.17.2
sp. zn. IV. ÚS 1582/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Alice Pezlarové, zastoupené JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem Na Zderaze 1275/15, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2017 č. j. 54 Co 384/2016-134, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 22. 5. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Městského soudu v Praze.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a usnesením sp. zn. IV. ÚS 1582/17 ze dne 19. 7. 2017 ji podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl. Nerozhodl však o ústavní stížnosti napadající rozsudek městského soudu, potvrzující rozhodnutí soudu I. stupně ohledně částky 6 000 Kč, neboť proti této části rozhodnutí nebylo dovolání přípustné. Ústavní soud proto vydal podle ustanovení §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením §166 o. s. ř. toto doplňující usnesení.
Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů přísluší ostatním soudům (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1216/13). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) je do rozhodovací činnosti soudů oprávněn zasahovat jen tehdy, pokud nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud z tohoto pohledu posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Ústavní soud ověřil, že se městský soud napadeným výrokem zabýval a adekvátně vysvětlil, proč odvolání proti výroku II. ve zbylém rozsahu nepovažoval za důvodné (č. l. 4 a 5). Nadto jde o částku bagatelní, která není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o takové malé částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásah do základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum v těchto věcech měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou povolány.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost (v dané části) mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti nelze stěžovatelce přiznat náhradu nákladů zastoupení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. září 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu